DESÁTÁ ČÁST
Temnotu uvnitř prořízl paprsek denního světla. Otevřely se dveře auta a v nich se objevil policista. Úlevou mi spadl kámen ze srdce. Byli jsme zachráněni.
„Jste v pořádku?“ byla jeho první otázka.
„Trošku šok, ale jinak ano,“ chopila jsem se slova. Pak jsem pohledem zabrousila na zem dodávky. To, co mi před chvílí málem spadlo na hlavu, teď klidně leželo na zemi. Nějaký předmět narychlo zabalený do vrstvy igelitu. Vrhla jsem se na něj. Tušila jsem, co přesně v něm bude. A nezmýlila jsem se. Zanedlouho na mě z obrazu hleděla tvář ženy. Tak nevinně se usmívala.
Šla jsem najisto. Obraz uvnitř sebe něco skrýval. Chtěla jsem konečně zjistit, co. Nedočkavě jsem se snažila sundat rám. Nebylo to zrovna lehké. Nechtěla jsem jej poškodit. Při troše trpělivosti se mi to nakonec podařilo. Pod plátnem s portrétem ženy se skrývalo ještě další. Bylo staré, zašpiněné a poničené. Z nitra obrazu vypadlo na zem několik malých průhledných kamínků.
„Moment,“ vložil se do mého počínání přihlížející policista. Sesbíral drobounké kamínky a na denním světle je prohlížel. „Šlo jim o prachy,“ usoudil nakonec. „S největší pravděpodobností to jsou diamanty.“
Zatajila jsem dech při pomyšlení, co všechno se skrývalo u mě v ateliéru.
„To ještě není všechno,“ vložil se do hovoru doposud mlčící pan Parkinson. „Kdyby jenom tušili, co všechno jim uniklo,“ povzdechl svým anglickým přízvukem.
Nechápavě jsem na něj pohlédla.
„Když se pořádně podíváte na malbu, tak zjistíte, že to není jen obyčejný zašedlý obraz. Je v něm zachycen výjev z jedné dávné keltské pověsti. Autora jsem doposud nezjistil, ale věřím, že obraz je mnohem starší a cennější, než se na první pohled zdá.“
„Jak se vlastně dostal k vám?“ přerušila jsem jeho slova.
Chvíli mlčel. „Je to už hezkých pár let zpátky, co jsme se společně s celou naší skupinou dopustili nemálo krádeží a po přepadení v Chicagu se přestěhovali do Florencie. Život zločince mě ale přestal těšit. Chtěl jsem žít jako všichni lidé okolo mě. Proto jsem se od jejich gangu odtrhl a žil si po svém jako malíř obrazů. Celé ty roky jsem o nikoho ani pohledem nezavadil. Až před několika týdny se objevili u mě ve dveřích s obrazem v ruce a mnohými výhružkami. Neměl jsem odvahu jít na policii, a tak jsem obraz dočasně ukryl u vás. Netušil jsem, že jej najdou tak rychle. Když jsem se ale dozvěděl o Daltonově smrti, věděl jsem, že už je zle. Že obraz za každou cenu získají, ať to stojí, co to stojí. Všechno se ale seběhlo tak rychle. Chytili mě, chytili vás. Popravdě řečeno jsem již viděl svůj konec.“ Sklopil hlavu. Nikdy jsem neviděla muže brečet. Až teď.
Snažila jsem se najít povzbudivá slova. „Je zvláštní, kam až jsou lidé schopni zajít při honbě za penězi. Jaké krásné a hodnotné bohatství přehlížejí...“ Prsty jsem přitom přejela po starém plátně. Dívka se zrzavými vlasy zasněně hleděla daleko za obzor...