DEVÁTÁ ČÁST
Netuším, jak dlouho jsem seděla ve tmě dodávky. Té strašné bílé dodávky, co stála před naším vchodem. Měla jsem tak blízko domů. Stačilo by pár kroků. Jenom pár malých kroků. Vteřiny se neúprosně vlekly. Zoufale jsem se snažila otevřít dveře zevnitř. Ale nešlo to. Z očí mi tekly proudy slz. Beznadějně jsem vzlykla.
„To nemá cenu,“ ozval se odkudsi mužský hlas.
Prolítl mnou šok. „Kdo je tady?!“ vyjekla jsem. Chvíli bylo ticho. Začala jsem i uvažovat o tom, že se mi to jen zdálo. Ale ten mužský hlas mi byl povědomý. „Pane Parkinsone?“
„Slečno Magriniová?“
„Ano, jsem to já.“ Ulevilo se mi, že je pan Parkinson v pořádku. „Co je v tom obrazu?“ zeptala jsem se přímo. Bylo ticho.
Najednou se otevřely dveře. Než jsem se stačila vyhrabat na nohy, jeden z mužů dal něco dovnitř a hned zase zavřel. Šance na únik byla ta tam.
Zvenku se ozval zvuk sirén. Auto sebou škublo a dalo se do zběsilé jízdy. Hodilo se mnou na stranu. Tvrdě jsem dopadla na zem a zůstala bez pohnutí ležet. Ozvala se rána. Něco spadlo těsně vedle mé hlavy. Krčila jsem se na zemi. Auto sebou škubalo ze strany na stranu. Měla jsem strach a dělalo se mi zle. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Chtěla jsem, aby už to všechno skončilo.
I přes veškerý hluk jsem slyšela houkání sirén. Vteřiny se vlekly. Pojednou sebou auto škublo a prudce zabrzdilo. Letěla jsem dopředu. Sirénu jsem slyšela z těsné blízkosti. Pak náhle utichla.
„Vystupte si! Jste zatčeni!“