Locyka

Ještě dlouho jsem ji sledoval svým pohledem. Připadal jsem si, jako by spolu s ní odcházel i kus mého srdce. Po tvářích mi tekly slzy a nestyděl jsem se za to. Chtěl jsem jí toho ještě tolik říct. Znamenala toho pro mě tolik. Byla celý můj svět. Nikdy jsem nebyl k nikomu tak blízko jako teď k ní. A ona nadobro odcházela. Stoupala nahoru k obloze. Pomalu se mi ztrácela z dohledu. Okolo mě byly slyšet jen samé vzlyky. Nejhůř na tom byla asi Jalyn, která stála sama kus od ostatních. Přátelsky jsem ji objal okolo ramen. Trochu mě uklidnilo, že v tom smutku nejsem sám.

Slyšel jsem zlofany odříkávat jakási slova, která ve mně budila hrůzu. Něco takového jsem doposud neslyšel. Až jsem si musel zakrýt uši. Tušil jsem, že hrají roli vteřiny. Lucky byla stále výš a výš. Viděl jsem ji jen jako malou tmavou tečku.

Slova zlofanů utichla. Někde uvnitř mě stále zněla jejich ozvěna. Čas jakoby se zastavil. Bylo ticho, které narušil jen Evelynin vzlyk. Srdce se mi sevřelo. Mou hlavu zachvátila myšlenka, že jsme prohráli. Že už je konec. Pak mne ale oslepilo ostré bílé světlo. Lucky to dokázala! Musel jsem si zakrýt oči dlaní. Najednou se úplně změnila atmosféra. Napětí přemohla radost. Zloba zmizela, nahradilo ji štěstí.

Pohlédl jsem znovu na oblohu. Byla modrá, téměř bez mráčku. Slunce právě vycházelo. Jen jedna jasná hvězda padala k zemi. Rozběhl jsem se za ní. Měl jsem o ni strach. Co mi síly stačily, jsem běžel přes kopec k rybníku, kde jsem ji spatřil naposledy.

Ležela ve vysoké trávě. Zlaté vlasy jí zakrývaly obličej. Kleknul jsem si k ní a odhrnul jí pramen z tváře. Měla zavřené oči. Nehýbala se.

„Lucky,“ špitnul jsem. Z oka mi ukápla slza. Už jednou jsem ji viděl umírat. Nedovolím, aby mi odešla úplně. Chtěl jsem jí toho tolik říct, ale najednou jsem nenacházel slova. Rukou jsem jí pohladil po bledé tváři.

„Lucky,“ zašeptal jsem znovu.

Bylo ticho, které po chvíli narušil její nádech. Pootočila hlavou. Několikrát zamrkala, než oči úplně otevřela. Rty se jí rozpohybovaly.

„Dixi,“ špitla a nepatrně se usmála.

Vzal jsem ji k sobě do náruče. Byl jsem tak šťastný!

„Lucky,“ vydechl jsem. Naše tváře byly sobě stále blíž a blíž, až se naše rty nadobro spojily. V tu chvíli se se mnou zatočil celý svět a v břiše začali poletovat motýlci. Byli jsme jen já a ona. Ona a já. Byl jsem tím nejšťastnějším člověkem na světě. Nic mne netížilo. Připadal jsem si tak volný, že bych mohl i lítat.

Svoji jemnou ručku vložila do mé dlaně. Usmála se. Do tváře se jí pomalu vracela růžová barva. Slunce ozařovalo její zlaté vlasy a v tmavých očích měla jiskřičky.

Nejkrásnější dívka na světě.

„Víš, že když se podívám do tvých očí, dostanu chuť na čokoládu?“