Locyka

Otevřela jsem oči a několikrát zamrkala. Nademnou se skláněla Jalyn s Dixem. Hlava mě bolela a žaludek jsem měla jako na vodě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla.

„Lucky!“ vydechla Jalyn a objala mě. „Jsem tak šťastná, že jsi v pořádku.“

Nejdřív jsem nechápala, co se děje, ale pomalu jsem si začala vybavovat poslední detaily. Nůž, krev, a pak ten tunel. Tak blízko smrti jsem snad ještě nebyla.

Při pohledu na množství krve, která na mně pomalu usychala, se mi udělalo špatně. Konečky prstů jsem se dotkla rány na krku. Nebyla tam. Jen Jalynin rubín. Opatrně jsem jej sundala a vrátila. „Mockrát děkuji. Všem.“ Očima jsem potom přejela po všech lidech okolo a usmála se. „Půjdu se osprchovat,“ oznámila jsem po chvíli přemýšlení. Pomalu jsem se zvedla. Nohy jsem měla zesláblé. Při chůzi jsem vrávorala. Jalyn přiskočila a chytila mě za paži, abych nespadla. Doprovodila mě až ke koupelně. Smyla jsem ze sebe všechnu špínu a převlíkla se do čistého. Mezitím se mi hlava přestala tolik motat. Jalyn na mě čekala u dveří.

„Jak dlouho jsem byla...mimo?“ položila jsem otázku.

„Tak asi hodinku, dvě,“ promluvila po chvilce přemýšlení. „Venku to v jednu chvíli pořádně vřelo. Teď je tam relativně klid. Ke vší smůle však mají zlofani nad náma převahu. Zbývá malá šance, že je zvládneme porazit.“ Jalyn smutně sklopila hlavu.

„Že jsem se to nedozvěděla dřív! Musíme jim jít pomoct!“ vybídla jsem ji.

„Počkej,...ne...já ne... to nejde. Nemůžu,“ vysoukala ze sebe.

„Tak zůstaň tady a starej se o zraněné tak, jako jsi se starala o mě.“ Věnovala jsem jí povzbudivý úsměv.

„Buď na sebe opatrná.“ Z oka jí ukápla slza. Objala jsem ji. Měla jsem co dělat, abych se taky nerozbrečela. Zůstala bych s ní, ale cítila jsem povinnost jít pomáhat ven. Popadla jsem první zbraň, kterou jsem uviděla. Ode dveří jsem věnovala Jalyn poslední úsměv a zmizela ve tmě. Venku panovala temná noc. Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Na nebi zářil měsíc. Byl obrovský, i když podle kalendáře v úplňku být neměl. Opatrně jsem se proplítala ulicemi. Stále více jsem se blížila ke zvukům výstřelů. V ruce jsem svírala zbraň. Jediným problémem bylo, že jsem s ní neuměla zacházet. Před pár minutami jsem měla v sobě takovou odvahu, ale ta najednou nějak vyprchala. Zlofani se za těch pár hodin přiblížili téměř k prvním domům. Bylo jasné, že prohráváme.

Schoulila jsem se za zídku, kde už seděli Dix a Emily. Oba mlčeli. Přesto ale na nich bylo znát jakési potěšení, že mají u sebe dalšího společníka. Tady v tomto koutě se toho zrovna moc nedělo. Semtam někdo někde vystřelil, ale jinak byl celkem klid. Jen z druhé strany vesnice sem občas doléhal hluk.

Uvědomila jsem si, kolik toho pro mě znamenají přátelé. Bez nich bych tu teďka nebyla. A kdoví, co by se vůbec dělo, kdybych ani jednoho z nich nepotkala. Byla jsem za ně strašně moc vděčná.

Bylo mi trochu chladno. Jen při pomyšlení na boj se mi roztřásly ruce. Za celou noc jsem toho moc nenaspala. Přemáhala jsem únavu. Víčka mi každou chvíli klesala.

Poblíž se ozvaly výstřely. Škubla jsem sebou. Byly tak hlasité. Šly přímo zpoza zídky. Přitiskla jsem se blíž k Emily. Strachy jsem nedokázala skoro ani dýchat. Ruce se mi roztřásly a na čele mi vyrazil studený pot. Nebyla jsem schopná se ani pohnout. V hlavě mi to šrotovalo. Myšlenka střídala myšlenku, ale k žádnému pořádnému závěru jsem nedošla. Zavřela jsem oči. Už nic víc jsem vidět nechtěla. Z druhé strany zdi byl bezpochyby zlofan. Kdo jiný by z té strany střílel? Stále ještě byla noc. Měsíc pomalu mizel za stromy. Ráno se blížilo.

Znovu zídkou otřáslo několik výstřelů. Na chvíli mě ozářilo prudké světlo. Na louce vzplanul oheň. Ozařoval celé pole, které se na několik hodin proměnilo v bojiště. Do jasu plamenů náhle vstoupila tmavá postava. Viděla jsem pouze černou siluetu. Zbraní mířil přímo na nás. Celá jsem se chvěla, každičký sval mi v těle vibroval. Hlasitě jsem polkla. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na zlofana. Skončí to už všechno? Tuto otázku jsem si kladla pokaždé, když smrt byla blízko. Nikdy mě ale zatím zcela neovládla. Podaří se jí to teď? Nebo snad čeká na jiný okamžik?

Všechno se najdenou seběhlo tak rychle, i když jsem okolní dění vnímala jako zpomalený film. Zlofan se zasmál a krajinou se vznesl mohutný výstřel. Uvnitř hlavy jsem několikrát slyšela jeho ozvěnu. V uších mi zalehlo. Každou chvíli jsem čekala bolest, protože jsem byla první na ráně. Ale nepřicházela. Pootevřela jsem oči. K mému úžasu to byl právě zlofan, kdo se skácel k zemi. Ale kdo jej zabil? Prudce jsem se otočila. Těsně za mými zády stál Dix se zbraní v ruce. To on byl tak pohotový. Zhluboka oddychoval. Rukou si setřel pot z čela.

Vrhla jsem se na něj. „Dixi!“ vydechla jsem. Obejmul mě rukou. Nedokázala jsem popsat svoje pocity. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí. Zachránil nás.

„Musíme rychle pryč!“ Dix mě popadl za ruku a utíkal směrem k vesnici. Rychle jsem se ohlídla. Emily běžela těsně za námi. Byli jsme tedy všichni pohromadě. Zbývalo nám pár metrů k prvním domům, když nás začaly pronásledovat výstřely. Veškerou svoji energii jsem teď vložila do běhu a za pár vteřin mě Dix strhnul do jedné z bočních ulic. Ještě jsme kus běželi, než jsme se pak schovali do jednoho dveřního výklenku. Zhluboka jsem oddechovala. Čekala jsem, že se tu každou chvíli objeví i Emily. Ale nepřicházela. Opatrně jsem vykoukla z úkrytu. Ulice byla liduprázdná. I Dix začínal být neklidný.

„Počkej tu na mě,“ špitl, a než jsem stačila cokoliv namítnout, zmizel ve tmě. Zůstala jsem sedět schoulená ve stínu. Po tvářích mi tekly slzy. Měla jsem o oba strach. To bylo to, co bych si ještě před pár dny nedokázala přiznat. Že mi za takovou chvíli dokáže někdo takhle přirůst k srdci. Že vlastně ve Faranele najdu někoho, kdo mě přijme. Že se začnou přehlížet schopnosti, jaké kdo má, a všichni spojí své síly dohromady tak, jako tomu bylo teď. Táhli jsme za jeden provaz a naším společným cílem bylo zachránit Faranelu a porazit našeho nepřítele.

V ulici se ozval dusot kroků. Vyskočila jsem na nohy. Byl to Dix. Sám. Zastavil se. Podívala jsem se na něj tázavým pohledem.

„Je mi to moc líto.“ Ve tváři měl bolest.

Rozvzlykala jsem se. Pevně mě sevřel do své náruče. V srdci jsem měla ránu. Nadobro jsem ztratila blízkou kamarádku. Člověka, který mně ani jednou nenechal na holičkách. Který měl vždy na tváři úsměv. Tak proč musel rubín zrovna teď selhat?

„Nataly byla u ní,“ vzlykl. Poprvé jsem slyšela klula brečet. Uvědomila jsem si, že umírat je přirozené, ať má člověk na krku rubín nebo ne. O tom rozhoduje síla, která černé srdce naplňuje. A té se nedá odporovat.

„Kdo je Nataly?“ vypravila jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Ta černovláska, se kterou jste se nedávno pohádaly,“ vysvětlil.

Schoulila jsem se do jeho teplé náruče. Slyšela jsem bít jeho srdce. Připadala jsem si tak malá a zranitelná, ale v bezpečí. Slzy mi tekly po tvářích a vsakovaly se do Dixova trička. Pomalu ze mě vyplavovaly všechen smutek, až přestaly téct úplně.

Tma pomalu mizela. Měsíc byl stále níž a níž. Obloha na východě začala světlat. Ráno se blížilo.

„Lucky, tady jsi!“ přiběhla za mnou Jalyn celá udýchaná. „Auros tě potřebuje. Máš jít okamžitě za ním.“

Opustila jsem Dixovu náruč a následovala kamarádku. Zavedla mě do jednoho domu, kde v jednom pokoji sedělo okolo stolu několik lidí, mezi nimiž byl i Auros a celá moje rodina.

„Co se děje?“ vypravila jsem ze sebe. Bylo zvláštní vidět všechny pohromadě, aniž by po sobě házeli nepřátelské pohledy. V místnosti však bylo podezřelé ticho, které narušil akorát Dixův příchod.

„Je to špatné,“ promluvil otec. „Prohráváme.“

Sklopila jsem hlavu.

„Máme však ještě poslední naději – tebe,“ pokračoval Auros. Přitom se zvedl a vtiskl mi do ruky bílé srdce. Zarazila mě jeho důvěra, když předtím si jej pro jistotu vzal k sobě.

„Ale proč já?“ nechápala jsem.

„Protože vzniknul ve tvých rukách.“

Mlčky jsem přikývla. Bylo ticho. „A co to pro mě znamená?“

Všichni najednou zvážněli.

„To nikdo neví,“ povzdechl otec.

„Všechno teď stojí jen na tobě a taky na době, za kterou stihneš vyletět nahoru až k úplňkové bráně,“ vysvětlil Auros.

Po tváři mi tekla slza, když jsem vyslovila svoji odpvěď: „Jdu do toho.“ Emily a spoustu dalších taky padli za Faranelu a za to, aby ostatní mohli šťastně žít. Nechtěla jsem svůj život ukončit, ale nikdy bych si neodpustila, kdyby kvůli mně umřeli všichni ostatní a zlofani vyhráli.

Máma mě obejmula a vtiskla mi polibek do vlasů. Otec mi povzbudivě stiskl ruku. Dokonce i jeho rodiče byli jako vyměnění. Úplně všichni mi projevovali svůj soucit. S Jalyn jsme se objaly. Ukápla nejedna slza, zatímco Dix stál nesměle u dveří.

„Pospěšte si, měsíc začíná rudnout!“ vpadl kdosi do místnosti. Davem jsem byla vytlačená ven. Na poslední chvíli jsem ještě stihla zachytit Dixův bolestný pohled. Jak moc jsem si teď přála být u něj v náruči! Ale povinnost mě táhla ven. Zastavila jsem se až na ulici. Rudý měsíc panoval nad celou krajinou. Otřásla mnou zima. Blížilo se chladné ráno.

Zapla jsem si rubín okolo krku a naposledy se po všech rozhlídla. Máma byla u otce v náručí a vzlykala. Když se můj pohled střetl s Dixovým, bodlo mě u srdce. Teprve te​d jsem si uvědomila, že jej opouštím. I jemu tekly po tvářích slzy. Nechtěla jsem to prodlužovat. Čas hrál velkou roli. Zhluboka jsem se nadechla a proměnila se. Odrazila jsem se od země, mávla křídly a vzlétla. Všechno jsem nechala pod sebou a mířila nahoru k obloze. Zezdola mě oslňovala záře ohně. Doléhala ke mně ozvěna výstřelů. A pak také hlasy zlofanů odříkávající tatáž slova, jaká jsem již jednou slyšela z Billových úst. Co mi síly stačily jsem letěla stále výš a výš.

„Stříbrný úplňku, odmykej bránu,

ať dřív, než slunce probudí se k ránu,

změní se v temný prach.

Všude buď pouze strach.

Stříbrný úplňku, bránu zamykej,

ve věčné tmě postupně zanikej.

Buď naším vládcem, nove temný,

a neopusť tuto zemi.

Ať zlofanů je moc

v tu temnou noc...“

Sotva jsem popadala dech. Měsíc byl již celý rudý. A brána pořád nikde. Začínala jsem být zoufalá z toho, že jsem zklamala. Ukápla mi slza a padala kamsi do hluboké tmy.

Najednou mne oslnilo ostré bílé světlo vycházející z rubínu. Vyhrála jsem! Křídla mi najednou zmizela. Ovanul mě proud vzduchu. Cítila jsem, jak padám. Před očima se mi promítl celý můj život. Všechny ty krásné vzpomínky strávené s těmi nejlepšími lidmi, jaké jsem kdy mohla potkat. To všechno tu po mně zůstane. Mír, štěstí a láska. To bylo to nejkrásnější přání.

Najednou všechna záře zmizela. Jen uprostřed temnoty kdesi v dálce zůstalo malé světlo...