Locyka

V Knize Osudu jsou zaznamenány miliony a miliony generací. Její paměť sahá až do hluboké minulosti a budoucnost je napsána daleko dopředu. Když však někdo vytrhne jednu jedinou stránku, pozmění tím celý příběh. Jeho, ale i život všech ostatních se nenávratně změní...

​

Stříbrný úplněk jasně svítil na obloze. Jeho světlo pronikalo clonou mraků a poskytovalo dostatek světla všem nočním zbloudilcům. Ani pouličních lamp nebylo třeba. Svítil tak jasně, že to vypadalo, že už se každou chvíli začne rozednívat. A přitom byla teprve půlnoc jednoho z nejteplejších červnových dní. Ani vánek nezpříjemňoval okolí a neposkytoval svěžest, zem byla vyprahlá, již několik týdnů pořádně nezapršelo. Člověk by si mohl myslet, že se nachází v městě někde v tropech. Stromy zářily bronzovými barvami, tráva jakbysmet.

V této noci žena porodila dítě. Láskyplně jej svírala v náručí. Kapaly jí však slzy. Měla za sebou velmi těžkou minulost, se kterou se musela smířit. Bylo pozdě vzít si život, stejně by to nedokázala, už kvůli tomu dítěti. Tak roztomile na ni hledělo svýma tmavě hnědýma očima. Bezzubá ústa se usmívala. Malinká ručka jí jemně cuchala zlatavé vlasy. Nedalo se mu odolat. Ovšem smutek byl silnější.

Ve stejnou chvíli, kdy první slza ukápla na peřinku dítěte, se nebe otevřelo. Obloha se zavlnila a stočila do víru okolo měsíce. Konečně přišel i vítr a promíchal nesnesitelné dusno. Všechno světlo bylo náhle pryč. Někdo by si mohl myslet, že úplněk zakryl černý mrak, ale tak tomu nebylo. Měsíc naprosto zčernal. Vlastně místo něj se objevil otvor. Temnější, než sama noc. A tím otvorem prolítlo srdce. Černé, kamenné, skoro jako to na matčině krku. Přilétlo až k dítěti a roztříštilo se na několik kousků. Z nich potom vyšly tři hvězdy - první modrá, po chvíli žlutá a úplně nakonec třetí - bílá.

Žena tiskla starostlivě dítě k sobě. Myslela si, že ji nenajdou, ale mýlila se. I její čerstvě narozená dcerka dostala schopnosti po ní.

Hvězdy se postupně rozprskly v menší a ty potom úplně vymizely.

V tu samou chvíli se někde na opačném konci času a prostoru odehrálo něco podobného. Úplněk zčernal a otevřela se brána. Ani ti nejchytřejší mudrci nevěděli, co to mělo znamenat. Pouze, že se někde děje něco, co je s nimi spojeno. Všechno to bylo neobvyklé. Tak nějak zvláštní a tajemné.

​

O několik let později...

Místnost téměř zela prázdnotou. Jen jeden veliký přístroj byl postaven v rohu a u něj malý stolek s židlí. Celý pokoj byl ponořen do šera. Nezáleželo na tom, jestli svítilo slunce nebo zářil měsíc. Přítmí naplňovalo pokoj ve dne v noci. Stolek se prohýbal pod váhou všemožných věcí, nejčastěji prázdných lahví od piva, popelník také přetékal nedopalky z cigaret a všude okolo se povalovaly staré noviny. Ty také nezřídka spadly na zem a zůstaly pohřbeny ve vrstvě neuklizeného prachu.

Na židli pospával muž. Nohy měl opřené o stůl, na hrudníku mu ležely nedočtené noviny a hlasitě chrápal. Měl již pořádně upito. I jeho oblek řádně páchnul po cigaretách a alkoholu. Vlastně to oblek úplně nebyl. Jen otrhané džíny a volné černé tričko - to byl oblek Hlídačů. Snažil se je co nejméně odlišit od Obyčejných. Navenek vypadali stejně, uvnitř však byli jiní. Lidským závislostem podléhali mnohem snadněji. Stačilo pobýt pár minut v zakouřeném prostředí a už měli vypěstovanou závislost. U alkoholu platilo to samé. A tomu se při takové službě nedalo vyhnout. Každý, opravdu každý tomu podlehl. Pak už závislosti začaly působit na jejich mysl. Mozkové buňky odumíraly a po pár měsících už nedokázaly ani pořádně myslet.

Takové Hlídače už nepotřebovali a propustili je - nebo spíš vyhnali z tohoto místa a stali se potom Obyčejnými, kteří měli svůj život natolik zničený, že zůstali už jen pouličními obyvateli New Yorku. A ty potom vystřídali noví muži, které čekal podobný osud. A oni sami ani nevěděli, do čeho jdou.

I tento hlídač byl u konce své služby. Vteřinová ručička tikala a neúprosně se blížila k cíli.

Vtom se na mapě na displeji objevilo malé modré kolečko a celý přístroj se rozpípal.

Muž se na židli pohnul, jazykem zvlhčil vyschlá ústa, ale ležel dál. Oči zavřené.

Přístroj pípal stále dotěrněji a nepříjemněji. Muž se znovu pohnul a otevřel oči. Hned je však znovu zavřel. Ztěžka vydechl a s námahou se posadil.

Přístroj s pípáním nepřestal. Modré kolečko na mapě zaznamenávalo místo v oblasti severní Kalifornie.

Muž se postavil na vratké nohy, ale nemotorně spadl.

„Dopr...!" Zaklel a s námahou se zvedl. Potácel se ke dveřím. Otevřel je, ale průchodem ven nevyšel. Praštil se místo toho do zdi. A znovu se to neobešlo bez nadávek. Chtěl zůstat ležet, ale přístroj ho nutil něco dělat. Zvedl se a pomalu belhal až k místnosti Nejvyššího. Bez zaklepání vtrhl dovnitř.

Tmavovlasý muž za stolem na něj pohlédl svýma rozzlobenýma tmavýma očima. Než však stačil vyřknout slova hněvu, Hlídač ho předběhl: „Už!"

Nejvyšší ihned pochopil, o čem je řeč, vstal ze židle a spolu s dalšími muži, které zavolal z vedlejší místnosti, pospíchal k přístroji. Místností se stále nesl onen nepříjemný zvuk.

„Na severu Kalifornie zaznamenány magické vibrace. Okamžitě vyšleme hlídku," pronesl Nejvyšší. Pak vybral ze zástupu jednoho mladého pohledného muže. „Dělej, co je v tvých silách, likviduj, vraždi, prostě cokoliv."

„Ano, pane," odvětil muž s chladným výrazem v obličeji. Tento úkol přijal nadmíru důstojně.