Locyka

Na modré obloze zářilo slunce jako velká žlutá žhavá perla. Její jasné paprsky se rozbíhaly do všech stran a zahřívaly vše, čeho se dotkly. Ani jediný mráček nezakryl slunce. Ani jediný lísteček na stromech se nepohnul. Nevál ani slabounký vánek a venku bylo jako ve skleníku. Všude mrtvo. Nikde ani živáčka. Žádný zpěv ptáků. Žádný pohyb lidí na ulici. Jako by celým městem prošla vlna moru a zahubila vše, co se hýbe, běhá, dýchá, žije... Kdyby někdo v tuto chvíli zavřel oči a zrovna by mu po tváři přejel paprsek slunce, mohl by si připadat jako na poušti.

Já to ovšem viděla iinak. Otevřením očí jsem se vrátila zpět do kruté reality. Kdybych zůstala ještě nějakou dobu ponořená ve tmě myšlenek, alespoň bych se vyhnula ředitelovým přísným očím. On měl vlastně přísné všechno – pohled přísný, rty přísné, možná i vlasy, ruce, nohy...

Pohledem jsem bloudila po třídě. Nikde žádný kout, do kterého bych se mohla alespoň skrýt, nikde nic, čím bych odlákala jeho pozornost.

„Tak jak mi to vysvětlíš, Heartová?" I hlas měl přísný.

„Ééé..." Na nic víc jsem se nezmohla. Co mu mám vlastně říct? Že za nic nemůžu, i když chytil právě mě? To mi těžko sežere.

„Dobře, tak tu zůstaň, dokud nenajdeš odpověď." Nohou obutou v černé naleštěné lakýrce poklepal na podlahu, pak se podrbal na plešce, otočil na patě a zmizel ve dveřích. Potom jsem akorát slyšela otáčení klíče v zámku.

Opřela jsem si hlavu o dlaň a dívala se před sebe. Rozhodně jsem ale nepřemýšlela nad vhodnou odpovědí. Neměla jsem proč. V celém tomhle divadýlku jsem byla nevinně. Ale aby bylo vše jasné, začnu od začátku.

Bylo to ke konci přestávky před poslední hodinou. Zrovna jsem si běžela pro učebnici biologie. Nechala jsem si ji totiž ve skříňce a potom na ni zapomněla. Proběhla jsem chodbami dolů do přízemí, kolem ředitelny. Tam, u vitríny s diplomy a oceněními postávala parta asi čtyř kluků a dvou holek ze třeťáku. Většinou mívali to svoje místo na konci chodby u záchodů. Jejich přítomnost mě zarazila a zpomalila jsem. Byli pověstní svým chováním. Takoví začínající vandalové. Nejznámější z celé party byla ovšem vysoká černovláska Amy Barberová. Už párkrát jsem se s ní dostala do konfliktů. Proto jsem radši okolo nich se zatajeným dechem proklouzla do šatny. V rychlosti jsem vytáhla učebnici a vyběhla zpět. Neudělala jsem ani pár kroků, když vtom se z chodby ozval hluk rozbíjejícího se skla. V tu ránu zazvonilo. Vlítla jsem do chodby. Opravdu, moje uši mě nezklamaly. Po zemi se válely kusy průhledného skla a odrážely světlo lamp. Obratně jsem se mezi nimi propletla. Najednou se za mnou ozvalo klapnutí dveří a ředitelův mohutný hlas otřásl celou chodbou. „Co děláš?! Stůůůj!!!"

Nohy samy přestaly běžet. Celá jsem strnula. Učebnice mi vypadla z ruky. Čekala a stála jsem bez hnutí, dokud mi jeho ruka nepřistála na rameni. Hlavou mi probleskla myšlenka: co teď bude?

Prudce mě otočil. „Co to mělo znamenat, Heartová?" Mě si zrovna pamatoval. Možná pro moje zlaté vlasy, možná proto, že se jmenuji Lucky Heartová – štěstí a srdce.

„Ale já..." okamžitě jsem se začala bránit.

„Žádný ale! Po hodině zůstaneš ve třídě, já si to s tebou vyřídím!"

Pustil mě a já mohla odejít. Moc jsem se ale neradovala. Do třídy jsem přišla dávno po učitelce a vyfasovala referát o mořských řasách.

A teď sedím a už asi půl hodiny kysnu tady ve třídě. Mezitím odolávám náporu ředitelových nadávek a pouček, že to musí rodiče uhradit.

Obrátila jsem hlavu a podívala se z okna. Pořád stejný vedro. Už ale ne tak liduprázdno. Pod oknem stála Amy a vysmívala se mi rovnou do očí. Z mého nitra se vzedmula zlost. Tohle jí teda nedaruju! Otevřela jsem okno s tím, že na ni něco zařvu, když vtom se stalo něco divnýho. Přívěšek s temně černým kamenem, co mi visel na krku, najednou začal zářit podivným modrým světlem a mě obklopily drobounké hvězdičky. Vyskočila jsem na parapet v domnění, že se mi podaří jim uniknout, ale nestalo se tak. Naopak jich ještě přibylo. Mysl mi začala ubíhat úplně jiným směrem. Skoč! Skoč!! Skoč!!! Ani jsem si to neuvědomila a moje nohy se odrazily. Až když jsem letěla mi došlo spoustu věcí: přežít skok ze třetího poschodí není sranda. Zhrozila jsem se a raději zavřela oči. Nechci to vidět.

Najednou se proud vzduchu zpomalil. Cítila jsem v sobě ohromnou sílu. Znovu jsem pohlédla na krajinu před sebe. Ale jako by se tam dívaly oči někoho jiného. Najednou jsem dokázala vnímat pohyb ptáků ve vzdálených korunách stromů.

Obklopily mne žluté hvězdy. Roztáhla jsem mohutná křídla a zmírnila rychlost letu. Dopad ovšem byl tak velký, že jsem na zem pod sebe strhla vyjevenou Amy. Pak mi pohled zavadil o mohutné tlapy s ostrými drápy, které jí trhaly oblečení.

Stala jsem se něčím jiným. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděla čím.