PRVNÍ ČÁST
Ze všech stran mne obklopovala tma. Jen kdesi za mnou slabě svítila jedna z pouličních lamp. Mezi korunami stromů prosvítala slabá záře měsíce. Hluboké noční ticho narušoval dusot mých kroků. Z dálky jsem slyšela jejich ozvěnu. Nebo to nebyla jen ozvěna? Nebyla jsem si jistá. Měla jsem pocit, vlastně téměř jistotu, že mě někdo sleduje.
Plíce mne pálily od zdlouhavého běhu. Hlava bolela, jako by se mi měla každou chvíli rozskočit. Z posledních sil jsem kladla nohu před nohu. Nemohla jsem. Po únavném dni jsem už neměla žádnou sílu. Jen stěží jsem se dokázala přimět k dalším krokům. Píchání v boku mi to vůbec neulehčovalo.
Měla jsem strach. Co to má vlastně všechno znamenat? Udělala jsem někomu něco?
Cesta se prudce stočila. Její okraj lemovaly husté keře. Věděla jsem, že dál už nemůžu. V jejich větvích jsem viděla svoji jedinou šanci. Šanci, která už se nemusí opakovat. Jako blesk jsem vlítla mezi listy. Všechnu bolest, kterou mi ostré větvičky způsobovaly, jsem ani nevnímala. Nejdůležitějším pro mě bylo setřást ho. Zmizet svému pronásledovateli, který se stále hnal za mnou. Nezáleželo mi na ničem jiném.
Začala jsem se dusit. Plíce potřebovaly kyslík, ale nemohla jsem si dovolit zhluboka dýchat. Tiše jsem zůstala skrčená za zeleným porostem. Slyšela jsem jen tlukot vlastního srdce. A pak taky něčí kroky, které se přiblížily a zůstaly stát. Nezdálo se mi to. Opravdu za mnou někdo běžel. Přestala jsem úplně dýchat. Nervozitou jsem se celá sevřela. Byla jsem připravená vyrazit k dalšímu úprku. Naštěstí včas jsem si uvědomila, že on o mém úkrytu nemá tušení. Může to být jen náhoda, že se zastavil zrovna tady. Přesto jsem ale vklidu nebyla. Kroky se začaly pomalu vzdalovat, až zmizely z doslechu úplně. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a trochu se uvolnit. Nedokázala jsem se ale zvednout a jít zpátky domů. Co když číhá někde za rohem? Nebo co když se za mnou vrátí? Co se mnou bude?