DRUHÁ ČÁST
Vytáhla jsem svazek klíčů a jeden z nich opatrně strčila do zámku. Dveře šly otevřít jen ztuha. Musela jsem vynaložit všechnu svoji sílu. Zámek cvakl a dveře se s mírným zaskřípěním otevřely. Do nosu mě uhodila vůně všemožných druhů barev. Přivítal mě můj maličký ateliér v podkrovní místnosti domu. Nacházel se jen o pár poschodí výš než můj byt. Další den pro mě začal až tehdy, kdy mě přivítala vůně barev a paprsky slunce prosvítající skrz balkónové dveře.
Nasála jsem do plic vzduch a zavřela za sebou. Paprsky ranního slunce ozařovaly všechny obrazy. Připadalo mi to tak krásné a okouzlující. Milovala jsem takové okamžiky.
Než jsem se však pustila do práce, musela jsem si udělat kávu a v klidu si ji vypít. Po včerejšku jsem byla strašně unavená a celé tělo mne bolelo. Třásla jsem se už jen při pomyšlení na předchozí noc. Co to vlastně mělo znamenat? Ale ani po vypitém šálku jsem si nepřipadala o nic probuzenější než předtím. Co se dá dělat. Musím pracovat. Během několika následujících dní bych měla malbu dokončit. A pak je tu ještě ten obraz... Trochu mi kříží plány.
Rozmíchala jsem barvy a štětec opatrně přiložila k plátnu. Ruka se mi chvěla. Ale proč? Zkusila jsem chvíli počkat, a pak znovu. Pořád. Po několika tazích jsem to vzdala. Nechtěla jsem dílo pokazit. Poodstoupila jsem o pár kroků dozadu a zadívala se na plátno. Ještě pár dní a bude hotové.
Svoji pozornost jsem přesunula ke starému obrazu. Bylo na něm patrné, že mnoho let někde ležel pod vrstvou prachu. Nedávno jej našli a donesli mi jej k zrestaurování. Prý Leonardo da Vinci. Portrét ženy mi však vůbec neseděl k jeho stylu.