Locyka

Tu hodinu už jsem nebyla schopná se na nic soustředit. Nechápala jsem, co to všechno mělo znamenat. Za posledních dvacet minut se toho stalo snad víc než za celý normální týden a moje hlava to jaksi odmítala všechno pobrat. Myšlenky se mi stále rozbíhaly, nebyla jsem schopná je dát zase dohromady. Navíc jsem si o tom všem potřebovala promluvit s Jalyn. Bylo tolik věcí, kterým jsem nerozuměla a k nimž jsem potřebovala vysvětlení. Jenomže minutová ručička se téměř nehýbala a učitelka na nás stále upírala svůj přísný pohled. A když jsem chtěla Jalyn něco pošeptat, vždycky mě přistihla a málem jsem za to dostala domácí úkol navíc. Nedalo se nic dělat, než jen čekat na konec hodiny. Bylo to úmorné, hlavně posledních pět minut. Učitelka pořád mlela a mlela tu svoji přednášku, až mi z toho hučelo v hlavě. Nakonec se zvoněním ukončila hodinu a opustila třídu.

Jen jsme se s Jalyn na sebe mlčky podívaly, pobraly si všechny své věci a vyšly na chodbu. Měla jsem tolik otázek, ale nevěděla jsem, kterou začít.

"Jak to..." začala jsem ne zrovna inteligentně. Ale Jalyn mě přerušila: "Asi toho máme společného víc, než jsme si mohly myslet."

"Co?!" Tak teď jsem tomu vůbec nerozuměla.

Jalyn mě zatáhla ke zdi. "No přece podobu flyonů."

"Jakých...Co?"

"Nedělej si ze mě legraci. Flyonů, přece."

"Hele, tak počkej. Jakých flyonů, či co to má být?"

"Nedělej, že o tom nic nevíš. No přece proměna ve lva, přesně to, co jsi prožila před chvílí."

"Fajn. Takže flyon. A co jsi myslela tím společnýho? Neříkej mi..."

Jalyn mlčky vytáhla z pod trička úplně stejný přívěšek, jako visel na krku mně. Mlčky jsem na něj zůstala zírat.

"Počkej, tak teď už nic nechápu"

"Zřejmě toho bude ještě víc, než si myslíš."

"Ale jak to?"

"Jak co? Taky toho moc nevím."

"Ale přece jen jsi na tom mnohem líp než já. Co to vlastně znamená?"

"To ti nemůžu říct, alespoň ne tady. Sejdeme se odpoledne." S těmi slovy se ke mně otočila zády.

"Počkej!" zavolala jsem za ní. "Díky, že jsi mi pomohla před Nancy, a taky promiň, jestli jsem ti nějak ublížila."

"To je v poho," usmála se. "Ty za to nemůžeš." Teď už definitivně zmizela v davu studentů a já zůstala sama se spoustou nezodpovězených otázek v hlavě. Pomalu jsem se vydala vstříc další hodině.

"Počkej!" Vysoký hlas se nesl chodbou a přehlušil všechny ostatní zvuky. Ozvalo se pár dunivých kroků a Jalyn dopadla na rameno čísi ruka. Jalyn sebou cukla. Prudce se otočila a spatřila za sebou svoji kamarádku.

"Ahoj," pozdravila, protože nevěděla, jak začít.

"Tak hele, něco jsem ti včera řekla," začala Michel zostra.

"Co máš na mysli?" nechápala Jalyn.

"Nedělej, že o ničem nevíš. Buď já nebo ona."

"Ale Michi, je to jinak, než si myslíš," snažila se Jalyn trochu uklidnit situaci.

"Rozmysli si to. Máš deset sekund."

"Ale Michi, co jsem ti udělala?"

"Co? Ty se ještě ptáš? Sama jsem viděla, jak se spolu bavíte, díváte na sebe a usmíváte."

"Tak co ti na tom vadí?"

"To, že se s ní vůbec bavíš. Cožpak sis ničeho nevšimla? Je taková divná, vůbec sem nezapadá, kdoví odkud vlastně je."

V Jalyn na chvíli zamrazilo. "Ať je jakákoliv, pořád má lepší srdce než ty, Michel. Nikdy jsi taková nebyla. Měla jsi na tváři úsměv, ale teď s tebou hází jenom samá zlost."

"Fajn, tak sis vybrala," zabručela Michel.

"Počkej, ještě jsem neřekla poslední slovo."

"Ale já ano. Jdi se s tou svojí nádherou třeba vycpat, hlavně mi už nelez na oči!"

"Ale Michel... Já přece.... Co se s tebou stalo?"

Odpovědi se však nedočkala. Michel jí ukázala záda a zmizela mezi studenty. Jalyn se za ní dlouho dívala. Do očí se jí draly slzy. Jen tak tak se jí podařilo je zadržet. V hlavě měla zmatek. Nechápala, co se okolo ní děje. Připadala si jako loutka, se kterou si všichni hrají, jak se jim zachce.

Kdesi uvnitř pociťovala zvláštní chvění. Pak se jí před okem mihlo něco modrého. Ne, jenom to ne! Jalyn jako by popadl amok. Běžela na záchod, protože nechtěla být všem na očích. Lucky měla štěstí, že ji nikdo neviděl. Ale Jalyn měla na háku. Sotva za sebou přibouchla dveře, shodila ze zad batoh a vytáhla přívěšek. Byl stále černý, temnější než noc. Tak co to jenom bylo? Vztek? Nervozita? Doteď většině věcí alespoň trochu rozuměla, ale potom, co se objevila Lucky, měla ze všeho v hlavě mišmaš. Nepřipisovala jí to za vinu, věděla, že za nic nemůže. Jenom to všechno nějak do sebe nezapadalo. Svět byl zahalen v husté šedivé mlze.

Koncem přestávky jsem ještě potkala Jalyn. Vypadala tak nějak smutně, ale bylo na ní vidět, že mě ráda vidí.

"Čauky!" zavolala jsem na ni z dálky. Usmála se a přišla ke mně blíž.

Rozhlídla jsem se. Kolem moc lidí nebylo.

"Jalyn," začala jsem z ní znovu dolovat informace.

"Lucky!" zavolal na mě někdo překvapeným hlasem. Lekla jsem se a otočila v jeho směru. Stál tam Toby. Automaticky jem přeladila na otrávený výraz.

"Lucky!" volal za mnou a čímsi mával. "Tak jsem tě konečně našel!"

Podívala jsem se na Jalyn takovým zděšeným výrazem, až se musela pousmát.

"Lucky, tady mám pro tebe tu květinu, kterou jsi ráno chtěla. Už jsem ti ji ale nestihl dát, protože jsi někam zmizela. Nejdřív jsem si myslel, že jsi utekla, ale když jsem zjistil, kolik je hodin, řekl jsem si, že jsi šla do školy. A pak jsem tě o každé přestávce hledal a až teďka konečně našel!" jásal. Upravil si košili, nasadil majestátný výraz. "Lucky, to je pro tebe."

Můj kamenný výraz v obličeji náhle zmizel. Vybuchla jsem smíchy. Jalyn nezůstala pozadu. Byly jsme si tak podobné! Zřejmě všechno zvládla pochopit za tuto chviličku.

Tentokrát na nás hleděl nechápavě Toby. "Jo, vypadal jsem asi směšně," usoudil nakonec. "Nechtěla bys teda se mnou někam jít?"

Nemohla jsem zastavit smích. Naštěstí ale zazvonilo.

"Tak se zase někdy uvidíme. Do té doby si to rozmysli." Strčil mi květ do ruky a zmizel. S Jalyn jsme se smíchy málem válely po podlaze. Zřejmě mu nic nedošlo. Takhle jsem se už opravdu dlouho nezasmála.