Locyka

Celý zbytek vyučování jsem nebyla schopná dávat pozor. Myšlenky mi stále odbíhaly. Všechno jsem měla v hlavě pomotané. Donekonečna se mi přehrávala ta scéna s Nancy, potom proměna a nakonec to, co mi řekla Jalyn. Teď jsem si připadala, jako bych se probudila z nějakého snu. Jako bych celý svůj život prospala. O ničem jsem nevěděla, celou dobu mi bylo všechno zatajováno. A teď to všechno prasklo a nevěděla jsem, jak to zvládnu snést.

Nejvíce mne ale zaráželo to, že Jalyn nosí na krku ten samý přívěšek. Nosí jej snad všichni? Nebo je to pouhá náhoda, či v tom má prsty něco jiného? Teď už jsem totiž ochotná věřit všemu. Nic totiž není tak, jak mi bylo předkládáno. Nic z toho neplatí.

"Heartová?"

Cukla jsem sebou. "Co?" vylítlo mi z pusy. Pak jsem toho začala litovat. Uvědomila jsem si, že stále sedím a kysnu ve vyučování.

"Když už nedáváš pozor, tak to alespoň nedávej najevo," pronesla učitelka sarkasticky.

Byla jsem prakticky mimo, a tak jsem jen na ni zůstala němě zírat. Nevím, jestli z toho usoudila, že jsem mentálně na jiné úrovni, ale jenom mávla rukou a pokračovala ve výuce. Tak už to totiž většinou bývá. Nikdo nemá náladu se zdržovat s těmi, kdo jsou duchem mimo.

Ovšem teď už jsem přemýšlet nemohla. Nějak to nešlo. Nedokázala jsem se soustředit ani na jedno. Mísila se mi probíraná látka s myšlenkami. Celá hodina se vlekla, stejně jako všechny ostatní. Pozitivní ale bylo to, že už byla poslední.

Koncem hodiny jsem už ani přemýšlet nemohla. Jen jsem si z nudy pohrávala s klíči, které jsem měla připnuté na lavici.

Možná to vypadá, že mi je škola ukradená, ale já se snažím. Fakt. Jenom to poslední dobou zdaleka tak nevypadá.

Konečně zazvonilo a učitelka ukončila hodinu. Pomalu jsem se s Jalyn vydala k šatnám. Vypadala zase tak nějak smutně a unaveně a v hodinách také zrovna největší pozor nedávala.

"Tak jak to teda je?" zeptala jsem se.

"Co jak je?" nechápala hned, jak to myslím.

"No přece F-L-Y-O-N."

"Šššt," sykla. "Tady ne, až doma. Máš čas odpoledne?"

"Jo," vyhrkla jsem. "Vlastně ne tak úplně. Spíš k večeru," opravila jsem se. Shlukem událostí jsem úplně zapomněla na Justina.

"Co máš v plánu?"

"Ále, nic tak důležitýho," mávla jsem rukou a snažila se tvářit lhostejně.

"Asi to bude důležitější, než mi tady tvrdíš." Na chvíli se odmlčela. "Nechceš se mi s něčím svěřit?"

"Nechci," zašklebila jsem se. "Ale že jsi to ty, tak to udělám." Chvíli jsem mlčela. "Víš, jak jsi mi v neděli ukázala Justina..."

"Pozval tě snad na rande?" skočila mi do řeči.

Přikývla jsem.

"To je tak úžasný!" vypískla.

Usmála jsem se. "Už se docela těším, potřebuju se po dnešku trochu odreagovat."

"Máš pravdu, bylo toho nějak moc," přikývla Jalyn.

Došly jsme až k našim skříňkám a bezmyšlenkovitě jsem začala strkat klíč do zámku. Ani jsem se na to nedívala a místo toho si povídala s Jalyn. Až když se mi to ani na asi padesátý pokus nepovedlo, začala jsem tomu trochu věnovat pozornosti. Jenomže klíč do toho zámku vůbec nezapadal.

"Jalyn?" začala jsem. "Jsme opravdu na správném místě? Nějak mi nejde odemknout."

"Ale vždyť to přece musí jít. Klíče jsou moje, skříňka taky, tak co s tím je?" Chvilka přemýšlení. "Co když...Co když nám je někdo vyměnil?" napadlo Jalyn.

"Blbost. Vždyť jsem je měla po celou dobu u sebe a ráno jsem si učebnice normálně brala."

"To je fakt, ale..."

"Co ale?"

"Když jsem šla s tebou na chodbu, tak přece zůstaly ve třídě."

"No jo, ale kdo si myslíš, že by nám je vyměnil? Vždyť učitelka má oči všude."

"Téměř všude," opravila mě.

"Dobře, téměř všude. Ale i tak by to přece nikdo nezvládl."

"Já už tomu vážně přestávám rozumět."

"Já nechápu vůbec nic. Ale vůbec nic," povzdechla jsem si.

"Víš co, já ti vezmu učebnice a ty jdi klidně na to rande. A až se vrátíš, tak se stav."

"Díky moc," usmála jsem se, dala Jalyn do ruky věci a zamířila k hlavnímu východu.