Locyka

Člověk by nevěřil, jak to uteklo. Pod Nancyiným dohledem jsem úplně ztratila pojem o čase. Měla jsem co dělat, abych na další hodinu přišla včas. Bok mne bolel a ztěžoval mi chůzi. Navíc se uvnitř mne cosi pohnulo. Měla jsem pocit, že se mi svět houpe před očima, ale stačilo párkrát zamrkat a zhluboka se nadechnout a vše bylo zase v pořádku.

Jalyn šla mlčky za mnou. Od té doby, co jsme opustily dívčí záchody, nepromluvila. Bylo to stejné jako předtím. Celá ta věc s Nancy se jako by nestala, nebo to alespoň mezi námi nic nezměnilo. Přesto jsem ale byla Jalyn vděčná za záchranu.

Ve třídě jsem hned zapadla do lavice. Měla jsem co dělat, abych ovládla své tělo a do ničeho nevrazila. Stejně ale předtím, než jsem si sedla, se mi málem podlomila kolena a já málem skončila na zemi. Naštěstí jenom málem. Pociťovala jsem jakousi nevolnost. Každou chvíli jsem měla pocit, že mám žaludek plný kamení. Hlava se mi motala a tupě mě bolelo ve spáncích. Okolní zvuky jsem vnímala tak nějak vzdáleně, obraz se mi chvílemi rozmazával.

Všechno to jsem dávala za vinu Nancy a cigaretám. Nemohla jsem na to ani myslet, natož se podívat jejím směrem. Ani jedno by mi neudělalo lépe. Přesto se mi ale celá ta scéna přehrávala před očima. Všechno jsem vnímala zpomaleně a nemohla se toho zbavit.

Zazvonilo a do třídy vešla učitelka. S námahou jsem se zvedla a musela přidržet lavice, dokud nám nedala pokyn k tomu, abychom si sedli. Neslyšela jsem, co říká, ale jenom si to domýšlela. Opřela jsem si hlavu o studené ruce a roztřásla mnou zima. Na čele se mi objevily kapičky potu. Na chvíli jsem si dovolila zavřít oči a doufala, že se mi uleví. Ovšem ne na dlouho. Když jsem je znovu otevřela, leknutím mi luplo v hlavě. Přívěšek, když byl pod tričkem, jasně zářil a do všech stran se hrnuly hvězdy. Zděšeně jsem je zakryla rukou, ale mezi studenými prsty stále pronikalo dost světla na to, aby si ho mohl kdokoliv všimnout.

Zhluboka jsem dýchala. To bylo jediné, na co jsem se zmohla. Nemohla jsem pomyslet na to, co bude dál.

Konečky prstů mi mravenčily. Přesto jsem ale ucítila dotek lidské ruky. Mírně jsem sebou cukla a zvedla oči. Byla to Jalyn. Vyděšeně se na mě nejdřív dívala a potom sjela pohledem k přívěšku. Nakonec zvedla ruku.

Zděsila jsem se ještě víc. Teď všichni ze třídy uvidí úplně všechno. Ale hvězdy se pomalu ztrácely.

Obraz se mi rozostřil. Věděla jsem, co všechno mě čeká.

"Pančelko!" zavolala Jalyn, když si její zdvižené paže nikdo nevšímal.

Co teď bude? Poví jí snad vše, co viděla?

"Pančelko, Lucky není dobře," pokračovala.

Učitelka si mě prohlídla a dál mlčela. Asi jsem nevypadala dost přesvědčivě.

"Můžu s ní jít na chvíli na chodbu? Tam bude určitě lepší vzduch," navrhla Jalyn.

Učitelka na zlomek vteřiny zaváhala, ovšem ta její doba mlčení mi přišla jako věčnost. Cítila jsem, jak se mi svaly stahují do křečí.

"Tak jděte," svolila nakonec a obrátila se zády ke třídě.

Opatrně jsem se zvedla a s Jalyninou pomocí mířila ke dveřím. Cítila jsem, jak se na nás upírají zraky mých spolužáků. Se zaťatými zuby jsem doufala, že se teď nestane nic, podle čeho by mě ostatní odsuzovali.

Vibroval mi každý sval. Zhluboka jsem dýchala. Viděla jsem rozmazaně, ale s náhlým lupnutím se mi svět zaostřil. I sluch se výrazně zlepšil. Věděla jsem, že to za chvíli přijde.

Konečně za námi zapadly dveře a spolu jsme zůstaly na chodbě. To už proměna byla v plném proudu. Padla jsem na čtyři, vlasy se změnily v hřívu a z rukou a nohou se staly zase ty mohutné tlapy. Na zádech jsem cítila křídla.

Pohlédla jsem na Jalyn. Vylekaně na mě zírala a o krok ucouvla. Čekala jsem, že zaječí, ale její rty se jen mírně rozpohybovaly. Díky mým zbystřeným smyslům se mi podařilo zjistit její slova. Tak ty taky? znělo mi v hlavě.

Potom jsem si vzpomněla na svoji minulou proměnu a co potom následovalo. Chvíli jsem se zatajeným dechem vyčkávala, ale nic nepřišlo.

Pak jsem svoji pozornost obrátila k Jalyn. Vypadala pořád udiveně. Nebo vylekaně? Vůbec nic jsem nechápala. Co měla ta její slova znamenat?

Slabě jsem zavrněla, abych dala nějak Jalyn najevo, že jí nic neudělám. Ta si však jen položila prst na ústa a sykla: "Psst!"

Pak mi naznačila, abych ji následovala. Snažila jsem se měkce našlapovat a pomalu jsme mířily ke schodům.

Usadily jsme se zhruba doprostřed schodiště. Mlčky jsme seděly. Zezdola vál slabý vánek. Nejspíš zůstaly otevřené dveře.

Vše bylo zase v pořádku. Nic mě nebolelo a bylo mi dobře. Jenom jsem byla pořád ve lví podobě a marně přemýšlela, jak se proměnit zpět.

Najednou klaply dveře. Zděšeně jsem se ohlédla.

"Holky?" ozval se hlas naší učitelky.

Leknutím jsem přestala dýchat. Jalyn celá zbledla, přesto ale zvládla pohotově zareagovat: "Ano?"

Ozvaly se kroky. Blížily se. Nebyla jsem schopná nic dělat. Chtěla jsem utéct, ale tělo mi to nedovolilo. Nemohla jsem se zděšením ani hýbat. Jen jsem poslouchala blížící se učitelku.

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem nic vidět. Nechtěla jsem tu vlastně ani být. Nedokázala jsem pomyslet na nejhorší, k čemuž se učitelka rychlým krokem blížila. Každou chvíli jsem čekal a poplašený řev nebo něco podobnýho, ale nic takového se nestalo.

"Jestli ti už je líp, tak se vraťte do třídy."

Před očima se mi objevil otazník. Co? Jak to? Opět jsem se podívala na svět. Byla jsem to zase já ve své lidské podobě. Zlaté vlasy mi splývaly na ramena a přívěšek byl opět hluboce černý. Vše bylo beze změny. A učitelka stála u schodů a s rukama založenýma v bok nás sledovala.

"Jo, už jdu." Začala jsem se pomalu zvedat a v doprovodu Jalyn se vrátila do lavic. Hodina pokračovala, ale ne jako předtím. Ve třídě se vznášelo cosi podivného. Cítila jsem to. Byla to zlost.