Locyka

Vešly jsme do školních dveří. Jako vždy se sem cpala spousta lidí. K té největší smůle měla základní i střední škola společný hlavní vchod, a tak tu bývalo po ránu poměrně husto. Nejčastěji se nám motali pod nohama prvňáci, kterých tu byly mraky. Ale jinak byly obě školy oddělené.

Chodby se neobvykle hemžily lidmi. Panoval v nich hluk. Možná proto, že já i Scarlett jsme mlčely. Ne, že bychom si neměly co říct, spíš jsme nenašly stejné téma.

Cítila jsem se stísněně a dám krk za to, že stejné pocity prožívala i Scarlett. Nějak jsem se prostě dokázala vžít do její role. Snažit nějak rozpovídat kámošku a přitom jí nepřipomenout skutečnost bylo těžké i pro tu, která má v kapse pořádnou hromadu vtipů.

Začala jsem tedy sama: "Scarlett, co chystáš na prázdniny?" Toto téma bylo většinou omíláno v celé škole už od půlky května, ale my se Scarlett jsme o tom příliš nehovořily.

"Našla jsem si taneční tábor. Moc se na něj těším už teď. Jenom doufám, že mě nezklame." Na chvíli se zamyslela, jako by přemýšlela, jestli to, co vypustí z úst, bude vhodné. "A ty?"

"Popravdě řečeno, nevím. Jestli se chystají s Billem někam odjet, sdělí mi to nejdřív den před odjezdem, jak je znám."

"Hmm," přikývla. Debata opět utichla.

Prošly jsme šatnou ke schodům do dalšího patra.

"Copak, malá Luckynka se nás chystá opustit?" Těsně vedle mě stála Amy. Tmavýma očima, ve kterých byla vidět povýšenost, si mě odzhora až dolů prohlížela. "Maminka s tatínkem se rozhodli a děťátko bezhlavě poslouchá?" Strčila do mě. Naštěstí jsem to zvládla ustát. Při slově tatínek mnou projelo něco zvláštního. Toto slovo jsem nikdy v životě nepoužívala a i teď mi bylo cizí.

"Dej si bacha na to, co říkáš!" Scarlett se na ni vražedně podívala a gestem naznačila, ať si dává pozor na jazyk. Byla jsem si stoprocentně jistá, že Amy neudělá nic, co si budeme přát, a tak jsem Scarlett raději zatáhla za rukáv a s ní v patách odešla do učebny. Z tašky jsem vytáhla veškeré učebnice a položila je na lavici. V žádném případě jsem se nehodlala učit. Stejně by to bylo na nic. V nové škole buď budu napřed nebo pozadu. V červnu je to ale stejně jedno.

Seděla jsem vzadu úplně v poslední lavici a sama. Ještě v září vedlejší židli okupovala Scarlett, ale učitelka nás rozsadila, že prý jsme moc kecaly. Nevím, jestli to byla pravda, ale občas jsme se prostě rozpovídaly a už to bylo! Nešlo to zastavit. Ale moc ukecané jsme vážně nebyly, to nám učitelé křivdili.

Bezmyšlenkovitě jsem sledovala dění okolo sebe. Všichni se se mnou najednou chtěli bavit. Obklopili mě a vesele debatovali. To se mi ale vůbec nehodilo. Potřebovala jsem přemýšlet. Až se zvoněním jsem se mohla ponořit hluboko do paměti a díky tomu nepostřehla příchod dějepisářky. Ta naštěstí nebyla přísná a ani nezkoušela, jenom po celou hodinu vedla výklad o historii a další hodinu jsme zabrali zápisem. Teď naštěstí byla hodina s výkladem, a tak jsem mohla dál přemýšlet. Začala jsem od snu a dostala se až k Amy. Náhle mi do hlavy stoupla zlost. Chtěla jsem jí ukázat, čeho všeho jsem schopná. Chtěla jsem jí nějak dokázat, že ona není na vyšší úrovni. Chtěla jsem, aby si to uvědomila. Stále více ve mne stoupala nenávist, až dosáhla bodu varu. Zatla jsem zuby. Vyřídím si to s ní. Byla jsem přesvědčená.

Najednou se mi zamotala hlava. Sáhla jsem po přívěšku a vytáhla jej zpod trika. Byl černý. Nic se tedy nedělo. Zavřela jsem oči. Když jsem je ovšem otevřela, celá jsem ztuhla překvapením.  To, co jsem spatřila, mě naprosto šokovalo. Stála jsem vzadu ve třídě. Už na první pohled jsem poznala, že se jedná o učebnu na chemii, a na ten druhý zjistila i třídu, která se tu učila. Byla to třída Amy. Zrovna na ni jako první padl můj pohled. Na stole jí sice ležely nějaké učebnice, ale ona jim nevěnovala žádnou pozornost. Celá zapálená jezdila prstem po displeji svého luxusního iPhonu. Popošla jsem blíž a nahlédla jí přes rameno. Byla připojená na facebook a s někým si psala. Nejspíš se zbytkem její party.

"Sulfidy jsou opět dvouprvkové sloučeniny s oxidačním číslem..." Učitelka projela pohledem po třídě a zarazila se u mě. Chvíli mlčky zírala. Došlo mi, že jsem tu navíc a že z toho můž mít pěkný průšvih. Prudce jsem se přikrčila za Amyinu židli.

"Amy? Pokračuj!"

Amy zvedla hlavu. "Ééé, oxid uhličitý?"

"Amy, mohla bys někdy v hodině dávat pozor? Oxid uhličitý je dvouprvková sloučenina kyslíku a uhlíku. Já chtěla znát oxidační číslo sulfidů." Učitelka má s ní fakt svatou trpělivost.

"Oxidační číslo?" zopakovala Amy.

"Pět," špitla jsem. Ji nenapadlo nic jiného, než to zopakovat.

"Pět můžeš dostat tak akorát do žákovské," zamračila se učitelka. "Amy, kdybyses doma alespoň  mrkla do sešitu, zjistila bys, že opakujeme z minulé hodiny."

Amy sklopila hlavu a dělala, že ji to mrzí. Přitom ale surfoval po faceu.

Zůstala jsem přikrčená za židlí. Vůbec jsem nechápala, jak mohla být chemikářka tak slepá, že si mě ani nevšimla. Stejně tak Amy, které někdo špatně radí za zády.

Učitelka se otočila čelem k tabuli. Naskytla se mi příležtost se znovu postavit. Napřímila jsem se. Jenomže jsem to nebyla já. Vlastně jsem nebyla nic. Jenom vzduch. Šepot nebyl šepotem, jenom vysílal myšlenky do hlavy jiného. Ale něco mi zůstalo. Mohla jsem se dotýkat věcí a hýbat s nimi. Dokonce i ovládat svoje imaginární tělo.

Zhrozila jsem se. První myšlenka, která mě  napadla, se týkala hlavně toho, jak se zase zviditelním. A pak přišel celý útok. Všiml si někdo mého zmizení? Nebo tam teďka sedí moje 'dvojče'?

Měla jsem sto chutí tomu všemu podlhnout a jít se na vlastní oči přesvědčit o pravdě. Jenomže až teď mi došlo, z jakého důvodu tu jsem. Ještě když jsem seděla ve třídě,byla jsem pevně přesvědčená, co udělám další přestávku. A příležitost se naskytla o něco dřív. Právě teď. Vyříkám si to s Amy. Všechno, co mi dělala. A pěkně z očí do očí. Ale ona mě neuvidí. Budu ve výhodě. A naším prostředníkem bude nevinný papír.

Opět jsem se přiblížila k její lavici a odtrhla rožek sešitu. Pak jsem na něj tužkou napsala vše, co jsem jí chtěla sdělit. Nejdřív jsem chvíli čekala, jestli si toho všimne sama, ale její oči byly pořád magnetem přitahovány k telefonu. Ta by si toho nevšimla, ani kdyby jí to někdo přidělal kolíčkem k nosu! Opatrně jsem papír vzala a položila jí ho přímo na displej. Už i to ji poměrně zarazilo. Opatrně jej uchopila mezi prsty s černě nalakovanými nehty a začala číst. Z výrazu na její tváři bylo stále více znát překvapení, údiv a nakonec zděšení. Chvíli lapala po dechu jako ryba na suchu, pak se nadzvedla a poklepala na rameno klukovi, co seděl před ní. Ten se prudce otočil.

"To je od tebe?" špitla.

"Co?!"" Chvíli se nechápavě díval na papír. Nakonec zavrtěl hlavou. Amy se stáhla.

Ušklíbla jsem se. Teď jsem jí to oplatila. Sice ne tolik, ale bude z toho nějakou chvilku vyjevená. Dokonalejší to bude, když...

Zavřela jsem oči a rozpohybovala rty. Mysli si o tom, co chceš, ale zasloužíš si to. Chvilka nechápání a zděšení sice nic nenahradí, jenomže mě to stačí. Ještě něco: to, cos dělala, nebude zapomenuto, a doufám, že ani odplata nebude zahozena. Zdraví...

Raději jsem skončila. Nehodlám jí potom ještě vysvětlovat něco, co ani sama nechápu. Otevřela jsem oči. Amy byla celá pobledlá, nepřítomně se dívala před sebe a držela za hlavu. Dokázala bych určit, co se děje v jejím mozku: blouzním a topím se v bláznovství.

Raději už ji nechám na pokoji. Vážně si nehodlám pohrávat s osudem. Lepší bude se vrátit. Otočila jsem se na patě a prošla zavřenými dveřmi. Ztichlou chodbou jsem se dostala až k naší učebně. Byla tichá, ale při větším soustředění se dal rozpoznat nudný výklad dějepisářky. Přivřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vkročila. Vše bylo přesně, jak jsem předpokládala. Učitelka popocházela před tabulí a mlela cosi o válce za nezávislost. Beztak ji nikdo neposlouchal, kromě těch největších šprtů ze třídy. Všichni byli zaměstnáni nějakou činností.

Bylo zvláštní dívat se na třídu z tohoto pohledu. Vždycky jsem viděla jen záda. A nepřišlo mi to divné. Ani jsem nepotřebovala vědět, jak vypadá hodina z pohedu učitele. A až teď jsem pochopila, že to není brnkačka. Udržet celou třídu v pozoru je opravdu složité.

Zadívala jsem se dozadní lavice, kde bylo moje místo. Opravdu jsem tam seděla a pohrávala si s obalem sešitu. Nedokázala jsem pochopit, že ta zlatovlasá holka jsem já. Vždycky jsem byla jinačí než ostatní, tvář bledou jako sníh a mnohem jemnější rysy v obličeji. Člověk by těžko uvěřil, že tato holka je vlastně lev. I povahově byla jiná.  Milá, vtipná a mlčenlivá. Takhle se jevila v kolektivu kamarádek. Jinak  doma byla spíš drzá, tvrdohlvá a vzdorovitá. Taková průměrná puberťačka.

Přestala jsem se na sebe dívat jako do zrcadla. Raději jsem se vrátila do přítomnosti. Přemýšlela jsem, jak se vrátím do sebe, a přitom pomalu procházela třídou, až jsem došla ke mně. A najednou to přišlo samo. Znovu se ozvaly bolesti. Hlava se motala o sto šest. Se zavřením očí jsem se vrátila zpět do své podoby.

Celý den ve škole byla jedna velká nuda. Po vyučování jsem musela zajít za třídní a vrátit klíče a učebnice. Hledat naši třídní v celé budově mezi všemi učiteli je asi tak, jako hledat jehlu v kupce sena. Tohle bych si i docela ráda odpustila, kdyby to šlo. Jenomže třídní je třídní a té těžko někdo něco rozmluví. Alespoň jsem se vyhla nekonečnému loučení se spolužáky. Stejně o mě neprojevili kdovíjaký zájem, takže jsem do jakékoliv náhlé přízně neměla sebemenší chuť. Třískla jsem za sebou dveřmi a vydala se domů. Ani tam to však větší zábava nebyla. Zabalila jsem pár krabic. Už toho moc nezbývalo.  Měla jsem tedy šanci to stihnout, ještě když mi Scarlett pomůže. Musím ale přiznat, že mamka s Billem  tím taky pořádně hýbli. Vyklidili celou půdu. To se mi zase jednou ulevilo. Není alespoň všechno na mě.

Balila jsem a balila, až úplně zapomněla na čas. Celá zděšená jsem seběhla z půdy a vrazila do kuchyně. Úplně první, co jsem udělala, bylo, že jsem se podívala na hodiny. Ukazovaly tři čtvrtě na čtyři. Do příchodu Scarlett se dalo ještě něco stihnout. Místo dalšího balení jsem však vzala nějaké peníze, co jsem ještě našla zapomenuté v kredenci, a zašla do samošky koupit alespoň chipsy, abychom měly co zakousnout. Ona mě totiž u sebe vždy přivítala úplně dokonale připravená, všude bylo čisto a na stole vonělo nějaké, byť malé občerstvení. Ne kvůli tomu jsem k ní ráda chodila. Byla na mě milá, ostatně jako vždy. Ze všech sil jsem se ji snažila napodobovat. Někdy to vyšlo a někdy zas ne.

Prolítla jsem mezi regály a z bohatého výběru vytáhle svoje nejoblíbenější - solené. Hned na to jsem se nejkratší cestou vrátila zpět k pokladně. Touhle dobou tu obvykle bývalo plno. Spousta lidí se cestou z práce stavila nakoupit. A já to dobře věděla. Proto jsem taky tak spěchala. Za žádnou cenu jsem nechtěla, aby na mě Scarlett musela čekat. Naštěstí předemnou stály jen tři osoby - starší pán s hůlkou a kloboukem na hlavě, poměrně mladá žena s ubrečeným dítětem a nakonec pohledný mladík s černošskými rysy. Sklopila jsem zrak a prohlížela si obtisky podrážek na kachličkách. Sice nic moc, ale na zahnání nudy to stačí.

Pak můj koutek oka něco zaznamenal. Jako by se tu pohyboval někdo, koho bych tu vůbec nečekala. Zamrazilo mne v zádech. Ztuhla jsem překvapením. Nechtěla jsem se ani pohnout a přesvědčit se o pravdě. Přesto jsem ale tak udělala. Zrak jsem upřela tamtím směrem. Asi pár metrů ode mne stála postava. Znala jsem ji velmi dobře. Vlasy černé jak havraní peří. Přes zmalované oči udivený pohled. Amy na mě zírala s otevřenou pusou. Nevěděla jsem, proč. Přišlo mi to zvláštní. Vždyť jsme se spolu jaksepatří  rozloučily, nebo ne? A až potom, co jsem tu myšlenku několikrát zopakovala, mi to došlo. Zírala na mě, protože si myslela, že za to můžu já. A v podstatě měla pravdu, jenomže stoprocentně jistá si nebyla. Chtěla jsem se nad tím pousmát, jenomže jsem si včas uvědomila, že bych byla ještě podezřelejší. Naštěstí mi výhled na ni zakryl jeden okolo procházející obezní pán a já mohla doširoka roztáhnout koutky úst. Pak už jsem se věnovala prodavačce za pokladnou. Přitom jsem stále kontrolovala Amyinu polohu. Přiblížila se a postavila do fronty, která se za tu dobu poněkud rozrostla.

Zaplatila jsem, popadla brambůrky do ruky a co nejlhostejněji se snažila odejít. Cítila jsem Amyin pohled v zádech a bez jakéhokoliv ohlédnutí zmizela  zpět na ulici. Domů jsem to vzala poklusem. I tak už jsem ztratila dost času. Ale hodiny v kuchyni ukazovaly mnohem méně, než jsem čekala.  Nachystala jsem na stůl talíř a vedle něj dala balíček s chipsama s tím, že je otevřu až v pokoji. Za pár sekund přibyly i dvě skleničky a  láhev s limonádou. Dál už jsem neměla co dělat, jen jsem seděla u stolu a bezmyšlenkovitě sledovala vzor dřeva.

Minula čtvrtá a Scarlett nikde. Vrtalo mi to hlavou. Nikdy nebyla nedochvilná. A nechtělo se mi věřit, že by na mě zapomněla.

Každou chvíli jsem čekala, že se ozve zvonek. Marně však. V domě bylo hrobové ticho narušované jen tikáním hodin. Minula čtvrthodina. Znuděně jsem ležela na stole a pořád doufala, že Scarlett přijde.

Ozvalo se zazvonění. Moje oblíbená písnička, která hrála, jen když mi volala  Scarlett. Vytáhla jsem telefon. Na displeji zářila fotka, kde jsme stály před držákem s nafukovacími balonky. Bylo to asi před měsícem na pouti, kde jsme strávily prakticky celý den.

Přijmula jsem hovor. "Scarlett, kde jsi?"

"Ahoj Lucky, právě proto volám." Mluvila pomalu.  "Promiň, ale dnes nemůžu přijít. Mamka na mě vybafla s tím, že jedeme na chatu. Opravdu se moc omlouvám."

Slzy se mi nahrnuly do očí. V nose mne pálilo. U srdce bodlo. Zhluboka jsem dýchala. Co jí mám na to říct? Že je to dobrý a nevadí to? To bych pěkně kecala. Lež jako věž. Najednou jsem měla knedlík v krku. "Tak...tak si to užij," vykoktala jsem nakonec a položila. Z očí mi tekly veletoky slz. Lehla jsem na stůl a dala se do pláče.