Locyka

„Tak...tak si to užij."

Scarlett tato odpověď zaskočila. Nečekala ji. A navíc, jako by telefon přenášel i vlhkost slz. Necítila je, ale věděla, že Lucky s nimi nedokáže bojovat. Věděla, jak moc jí to ublíží. Ale musela to udělat. Chtěla jí říct ještě pár povzbudivých slov, ale najednou byl hovor ukončen. Scarlett hlasitě vydechla. Měla to za sebou. Hlava jí poklesla. Cítila se stísněně a smutně zároveň. Nedokázala pochopit, jak to vůbec mohla udělat. Teď ji tížila jedna velká lež. Zatemnila její myšlenky. Srdce ztěžklo, jako by najednou bylo z olova.

Lucky na tom byla mnohem hůř. Proudy slz jí mokřily tváře a potom se vsakovaly do trička. Vůbec nechápala, proč se to muselo stát zrovna teď. Proč jí osud kazí poslední den s její kámoškou? Lucky měla plnou hlavu otázek. A odpovědi nepřicházely. Musela si přiznat, že by se zrovna teď hodila mámina náruč. Její  soucit. Už ani neví, kdy naposledy něco tak kouzelně uklidňujícího zažila. Jenomže teď to nešlo. Evelyn s Billem spolu vesele hovořili a ani nepomysleli, jak se Lucky má. Vedli řeči o moři, pláži, lese, samotě a šťastném životě.

Lucky do noci balila. Ztěžovaly jí to slzy, které se nadaly zastavit. Na jednu stranu chápala, že rodiče mají někdy dost divné nápady a že Scarlett kvůli tomu musela odjet, ale na druhou stranu jí to bylo líto. I když večer ležela v posteli, pořád ji to trápilo. Scarlett to určitě taky mrzí, pomyslela si. Měla pravdu, ale ne stoprocentní.

Scarlett taky nemohla spát. Přemýšlela, jestli jí to stálo za to. Kamarádku zradila, ale pozvání do kina neodmítla. Teď by nejraději vzala vše zpět. Jenže to nešlo. Věděla, že kdyby Lucky vše vyklopila, ublížilo by jí to ještě víc. Raději ji nechala žít v domnění, že je na chatě.

Noc se zdála být Lucky snad ta nejdelší ze všech. Očia téměř nezamhouřila. Potřebovala ze sebe vyplavit všechen smutek, co se v ní zuby nehty držel. A ráno potom vše dospávala. Probudil ji až zvonek.

Co se děje? Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala a vrátila zpět do reality. V deset měli přijet stěhováci. A co už vůbec nechtěla, aby ji tady viděli v pyžamu. Chtě nechtě se musela rychle vyhrabat z postele. Naházela na sebe oblečení, co předchozí den pečlivě vybrala. Bylo to jedno z jejích nejoblíbenějších triček a riflové kraťasy. Chtěla vypadat dobře. Nevěděla, kam se stěhují a co má čekat. Ani nepočítala, že se s někým bude seznamovat, ale přece jen kdyby náhodou někoho potkala, chtěla udělat dobrý dojem.

„Lucky, co s tou snídaní?" zavolala zespodu Evelyn.

„Já nic jíst nebudu, nemám hlad!" zareagovala pohotově. Pravda byla sice trochu jiná, ale Lucky potřebovala získat čas. Bleskově do poslední krabice naházela všechny zbylé věci a ještě někde vyštrachala papír a propisku. Na chvíli se zamyslela a potom na papír vyklopila vše, co chtěla sdělit. Moc toho nebylo. Nechtěla si zbytečně tímto způsobem vylévat smutek. Pak papír poskládala a na něj napsala jméno své nejlepší kamarádky.

Scarlett seděla smutně u okna. Dnes ji nic netěšilo. Dokonce i tance a hudby měla po krk. Mrzelo ji, co včera udělala. Slzy v očích každou chvíli pálily. Obraz ulice před domem se rozmazával a pomalu mizel v jeden veliký barevný flek. Vytřela si vodu z očí. Její pohled se znovu upřel na ulici. Mezi postavami dole zahlédla někoho známého. Srdce se jí rozbušilo. Luckyiny zlaté vlasy ve svitu slunce zářily, až to Scarlett bodlo do očí a potom i do srdce. Prudce zatáhla závěsy a přitiskla se ke zdi vedle okna. Kam se poděla její odvaha, laskavost a přátelskost? Ty se schovaly někam hluboko pod zbabělost a výčitky svědomí. Scarlett takhle dlouho nevydržela. Přemohla ji zvědavost a škvírou nahlédla ven. Lucky šla přímo k jejich domu. Zamrazilo v ní. Pokud teď zazvoní, zcela určitě někdo půjde otevřít a všechno bude venku! Lucky to ovšem neudělala. Vhodila papír do schránky a se sklopenou hlavou odcházela.

Scarlett se na ni dívala, dokud jí úplně nezmizela z dohledu. Chtěla kamarádku alespoň vidět, ne však smutnou, ale veselou a optimistickou, jako bývala. Jenomže jí došlo až později, jak se Lucky cítila. Ani jí by v tomhle případě nebylo do smíchu. Sebrala všechnu zbylou odvahu a vyšla potichu z pokoje. Namířila si to rovnou ven ke schránce. Otevřela ji. Zevnitř na ni koukal bílý papír s jejím jménem napsaným Luckyinou rukou. Opatrně jej vytáhla a zmizela v domě.

 

 

Ahoj Scarlett!

Zcela určitě jsi se teď vrátila z chaty. Doufám, že se Ti tam líbilo a máš spoustu nových zážitků! A promiň, že píšu takhle, notebook už mám totiž zabalený. Nevím, kdy se mi jej podaří znovu najít, ale svoje zážitky mi napiš, budu moc ráda, když si je přečtu. A taky mi občas napiš, co je nového, jak se máš a podobně. Určitě mě to potěší. Já se Ti taky ozvu, jak nejdřív to bude možné.

Měj se hezky a nebuď smutná, že jsi se se mnou nemohla rozloučit.

Lucky

P.S. Jsi ta nejúžasnější kamarádka na světě a mám Tě moc ráda!

 

 

Před domem bylo rušno. Stěhováci se všude henžili s nábytkem nebo krabicemi, jako by od mého odchodu neuběhlo deset minut, ale alespoň půlhodina. Vstupní dveře byly otevřeny dokořán, takže nebyl žádný problém nepozorovaně vklouznout dovnitř. Mamka ani Bill totiž o mém odchodu neměli sebemenší tušení, ale teď už jsem jen doufala, že na to nepřišli někdy později, protože jinak by z toho byl průšvih. Rozběhla jsem se domem.

„Lucky?" Mamčin hlas. Zarazila jsem se. „Lucky, kde jsi?"

A jéje, je to tady! Teď dostanu vynadáno. „Ano, mami?"

S napětím jsem čekala, co přijde dál. „Tady jsi!" S úsměvem vešla za mnou do kuchyně. „Tak jak jsi se vyspala?"

„Ušlo to." Oddechla jsem si. O ničem neví. Pak nastalo ticho. Stály jsme proti sobě a mlčely. Chtěla jsem využít této chvíle bez Billa a mít mámu jen pro sebe. „Řekneš mi už konečně, kam vlastně se stěhujem?" Nasadila jsem psí oči. Tato taktika úžasně zabírala.

Máma se už nadechovala, že mi to poví, ale najednou se za ní objevil Bill ve starých odrbaných montérkách a celý upocený. Na jeho poměry vypadal směšně. „To je překvápko!"

„Tak alespoň, kde to je," začala jsem smlouvat.

„A ty si to vygoogluješ!"

„Noťas už je dávno v jedné z krabic. Prosím!" Zase psí uči.

„Ne ne, překvípko je překvápko." Pak se otočil k mamce.

„Ale je to tam úžasně romantické." Jejich rty se dotkly. Fajn, už jsem zase jenom vzduch. S rukama zkříženýma na prsou jsem se otočila a namířila si to do svého pokoje. Vždycky, když se objevil, přestal být o mě najednou zájem. Měl zůstat ještě pár minut někde u auta a nechat chvíli mámu jenom pro mě. Mračila jsem se. Nesnášela jsem ho. Vypadal, jako že žije v přetvářkách. Samý úsměv, romantika, minimálně jednou týdně nějaký dárek. Možná si myslí, že si mě tím koupí, ale to se spletl. Naštěstí jsem se už naučila žít s ním v jednom domě, ale abych ho měla ráda, to po mně nemůže nikdo chtít.

Zastavila jsem se ve dveřích a zůstala zírat. Můj pokoj byl už téměř vyklizený. Jen bílé stěny a holý nábytek.

„Hej, slečno, jděte zavazet někam jinam!" houkl na mě jeden stěhovák. Vypadal jak krtek. Byl silné postavy s tmavší pletí. Krk byl nízký a natolik široký, že téměř splýval s hlavou bez jediného vlasu. Čelo mu zdobily vrásky a na sobě měl montérky. Skoro jak Krtek a kalhotky.

Cosi jsem si zabručela pod vousy, čemu jsem ani sama nerozumněla, nejspíš to mělo být: „Bla bla," pak se ještě víc zamračila a odešla. Mamka s Billem pořád hrdličkovali v kuchyni. Nikdo o mě neměl zájem. Všude jsem jen překážela. Vyšla jsem ven z domu a sedla si na obrubník chodníku. Přitom přemýšlela, jak je ten svět nespravedlivý. Skoro jsem se rozbrečela. Spíš než to jsem však dospávala předchozí probdělou noc.

Probudilo mne až startující stěhovácké auto. Už bylo po všem. Za chvíli snad nebudu muset trávit život na chodníku. Ale i přes veškerou zlost jsem cítila jakési teskno. Prázdnotu, nebo tak něco. Dům, ve kterém jsem čtrnáct let žila, jsem najednou měla opustit. Vše, co jsem milovala. Dům, kde v každé stěně bylo skryto něco z mého bezstarostného dětství, dokonce i ty nejhlubší vzpomínky. Oplýval něčím krásným a zároveň tajemným.

Se slzami v očích jsem sledovala odjíždějící auto, dokud mi nezmizelo z dohledu.

„Lucky!" Přísný Billův hlas. Slzy byly najednou ty tam.

„Lucky, jaktože jsi nešla pomoct mámě se stíráním podlahy?!"

Neobtěžovala jsem se otočit.

„Nikdo mě o to nežádal," odsekla jsem. Už zase mne přemohla zlost. Naštěstí si už Bill odpustil další kousavé poznámky, a abych zabránila jakýmkoliv otázkám, vběhla jsem ještě dovnitř vyprázdněného domu. Chtěla jsem se jaksepatří rozloučit. Procházela jsem místnostmi. Zdálo se mi, jako by byly plné nábytku a uprostřed nich jsme šťastně žily já s mámou. A v mém pokoji jsem se setkala dokonce i se Scarlett. Tento okamžik jsem si velmi dobře pamatovala. Bylo to ze dne mých jedenáctých narozenin, kdy jsme až dlouho do noci hrály novou hru. A ještě pořád ji mám a přijde mi stejně senzační jako před lety.

Do svých vzpomínek jsem se ponořila jako nikdy předtím. Když jsem vyšla ven z domu, mamka s Billem čekali u auta.

„Kde jseš tak dlouho?" Bill byl obzvlášť naštvaný.

Neráčila jsem se ani namáhat s odpovědí.

„A zamkni!" poručil. „Jdeš poslední."

„Nejsem váš otrok," ucedila jsem skrz zuby, ale přesto poslušně přišla i s klíči. Pak nastoupila do vozu. Bill s mamkou o něčem ještě chvíli hovořili, ale pak přece jen usedli na přední sedadla a vyrazili jsme. Chvíli jsme se motali v městských uličkách, ale potom se napojili na hlavní silnici a ujížděli pryč. Snažila jsem se zadržovat slzy. Styděla jsem se jim propadnout. Nechtěla jsem, abych byla u Billa za ještě menší holčičku, než za jakou mě považoval.

Celou cestu dospělí žvanili o jakýchsi hloupostech a vůbec si mě nevšímali. A bylo mi to jedno. Nezajímaly mě ty jejich romantické večírky. Byla jsem zvědavá na nové místo, a musím přiznat, že jsem se tam i docela těšila.

Krajina se pomalu začala měnit. Vysoké kopce zmizely kdesi vzadu  před námi se rozprostírala plošina.

Cesta trvala přes dvě hodiny. Po celou dobu jsem svůj pohled upírala ven z okna. Všechno to tu bylo úplně jiné. Všude okolo spousta přírody. Města taky nepobrala kdovíkolik velikosti. Přes jedno jsem dokonce viděla i modrou dáli splývající s obzorem. Moře. Věděla jsem, že už nepojedeme daleko. A vodu budeme mít kousek za domem. To bude super! Konečně jsem přestala být naštvaná. Bill a všechna nenávist k němu byli ti tam. Zajímalo mě vše okolo mého nového domova.

Vyjeli jsme z města, které svojí velikostí připomínalo spíš vesnici, ale Bill tvrdil, že ves to rozhodně není. Pak následoval dlouhý les. Cesta, po které jsme jeli, nebyla příliš frekventovaná a co se týče údržby, tak myslím, že nová byla jen jednou a to dost dávno. Člověk by řekl v době, kdy byl objeven asfalt. Moje nálada ze zdejších silnic klesla ještě víc, když jsme sjeli na cestu s ještě horší kvalitou. Byla celá zarostlá, jenom dvě vyježděné kolejnice nám ukazovaly směr. Ze všech stran nás obklopovaly zelené větve stromů. Otevřela jsem okénko a nasála do plic čerstvý venkovní vzduch. Krásně voněl přírodou.

„Zavři to okno," zabručel Bill.

„Proč?" snažila jsem se odporovat.

„Prostě ho zavři."

Tentokrát jsem bručela já. Věděla jsem, že na Billa nic neplatí. Je krutý a nesmlouvavý. Vůbec se mi nechtělo. Na truc jsem se snažila zavírat jej co nejpomaleji, abych si užila co nejvíc svěžesti.

„Za jak dlouho tam budem?" Můj tón hlasu nebyl zrovna příjemný.

„Za chvíli," odpověděl Bill.

„A to je kdy?"

„Až tam budeš, poznáš."

„Chci vědět, kde tady najdeš nějaký dům," zabrblala jsem, ale za pár minut byla mile překvapená. Otevřel se výhled na průzračné moře. Obrovská písečná pláž se táhla od nevidím do nevidím, a pomalu přecházela v heboučký trávník. A uprostřed této nádhery svítily dvě bílé vily jako sedmikrásky v trávě.

„Páni!" vydechla jsem. „K moři to opravdu nebudeme mít daleko!"

„Samá romantika! " rozplýval se Bill.

„Jdi s ní někam," zabručela jsem.

Dospělí se rozesmáli.

„Nechápu, co je na tom vtipnýho," nafrčela jsem se. Doopravdy jsem se ale nemohla dočkat, až konečně vypadnu z tohoto auta a budu volná.

Zajeli jsme až k té vzdálenější vile a Bill zaparkoval. Po stěhovácích nikde zatím ani stopy. Nejspíš se někde zdrželi. Alespoň jsem měla možnost se tu porozhlédnout. Vyběhla jsem z auta. Nohy mě nesly neoplocenou zahradou okolo vily. Tráva byla čerstvě posečená. Kličkovala jsem mezi stromy, až se dostala skoro až k druhému domu. Tam jsem se radši otočila a vrátila se zpět. Dospělí mezitím vyštrachali klíče a odemkli vstupní dveře. Vešla jsem dovnitř. Jako první nás přivítala předsíň. Té jsem ovšem nevěnovala přílišnou pozornost a hned vyhrkla: „Kde budu mít pokoj?"

„Kde budeš chtít," usmála se mamka. Tentokrát se ke slovu dostala dřív než Bill. Moje štěstí. Celá nadšená jsem vyběhla po schodech do prvního poschodí. Ocitla jsem se na ochozu, který se táhl po obou stranách zpět podél schodů. Vydala jsem se doleva a otevírala a zavírala dveře pokojů. Vždy mě přivítala jen dřevěná podlaha a bílé stěny. Zastavila jsem se asi ve třetím pokoji a věděla, že dál už hledat nepůjdu. Byl veliký, po stěnách se rozbíhaly paprsky odpoledního slunce. Dokonce měl i svoji vlastní koupelnu a šatnu. Sen každé dospívající dívky. Ani jsem se z té krásy nestačila vzpamatovata do pokoje vešla mamka. „Hmmm, vybrala sis pěkně. Za chvíli nejpíš přivezou nábytek, tak jak to tu budeš chtít?"

„Udělám si to sama," usmála jsem se.

„Myslím ale, že  takovými skříněmi sama nepohneš," namítla.

„Nebudu je potřebovat. Dívej!" Rukou jsem mávla k malé šatně vybavené poličkami.

„Jak myslíš."

„Ale kdybyste mi náhodou chtěli udělat radost, tak postel můžete dát pod okna."

Mamka kývla a odešla. Zůstala jsem sama a užívala si pohledem na svůj budoucí pokoj. Naproti vstupním dveřím byla dvě velká okna, na levé straně dvoje dveře - jedny do koupelny a druhé samozřejmě do šatny. Celá pravá zeď byla ale volná, vhodná pro obrovské zrcadlo.

Několikrát jsem se neohrabaně zatočila uprostřed pokoje a se smíchem vyběhla ven.

Pod schody jsem málem vrazila do Billa a místo omluvy jsem jen ze sebe vysypala pár slov o tom, že jdu ven, a ani nečekala na odpověď. V předsíni jsem skopla boty a zmizela venku. Nechala jsem si teplý písek volně protékat mezi prsty u nohou. Pak jsem je schladila ve vlnách moře. Chvíli jsem tam jen tak šťastně stála a užívala si toho pocitu. Vlny narážely na nedaleký útes. Racci se předháněli ve zpěvu s lesním ptactvem. Slunce se mi opíralo do zad. Vál jemný vánek.

Nějakou dobu jsem se brodila po kolena ve vodě a směřovala přitom ke skalám vyčnívajícím z vody. Některé nebyly vysoké, zato ale ostré jako jehly. Ty, co pobraly více na výšce, měly spíše zaoblené nebo až ploché vrcholky. Všem však vévodila obrovská skála táhnoucí se až daleko od pevniny. Její vrchol byl plochý a šikmý, takže na konci téměř splýval s vlnami. Chvíli jsem se na něj dívala a přemítala,jaké by bylo sedět tam nahoře. A vlastně si to můžu vyzkoušet! Rozběhla jsem se, až voda stříkala na všechny strany. Po pár minutách jem ale sotva popadala dech. Nebyla jsem zvyklá na tento druh sportu. Takhle bych se moc daleko nedostala. Raději jsem pokračovala po písku a zanedlouho trávou. Tady už nebyla tak pěkně upravená. Rostla divoce a sahala mi skoro až k pasu. Začala jsem se přes tuto houštinu prodírat. Její osiny se mi zachytávaly na oblečení a občas jsem se musela vymotat z nějakého neviditelného křoví. Naštěstí jsem se po pár metrech dostala na vyšlapanou cestičku a po ní sešla téměř až k hladině moře. Spustila jsem nohy dolů,a rozhlížela se okolo. Vpředu moře, za mnou les. Vpravo také samá bujná příroda a vlevo dva domy, u našeho zrovna stálo stěhovácké auto. Pozorovala jsem chlapy, jak nosí kusy nábytku a mizí s nimi v domě. Obzvlášť jsem se bavila, když se odněkud vynořil Bill a snažil se napodobit ostatní stěhováky. Sílu sice měl, ale zacházet s ní mu vůbec nešlo.

Na útese jsem zůstala, dokud stěhováci neodjeli a ještě chvíli potom. Pak teprve jsem se vydala zpět. Cestička mě pohodlně zavedla až k pláži a já se opět bosýma nohama ponořila do písku. Pomalu jsem se přibližovala k domovu. Sotva jsem vešla dovnitř, málem jsem to tam nepoznala. Nábytek stál podél stěn a dům působil úplně jinak. Zběžně jsem nakoukla do místností, kolem kterých jsem procházela, a vpadla do svého pokoje.

Zůstala jsem ale stát ve dveřích a nechápavě zírala dovnitř. Uprostřed stála manželská postel a vlastně vše z bývalé ložnice.

Za mnou se vynořil Bill: „Přestěhovali jsme tě do jiného pokoje. Tady bude naše ložnice."

Nemohla jsem to pochopit. „Mami?"obrátila jsem se na ni s nadějí v hlase, ale ta se dívala z okna a dělala, že mě ignoruje. Jediný člověk, na kterého se dalo alespoň zčásti spolehnout teď zklamal úplně. Dupla jsem nohou, otočila se a naštvaně odešla. Bill si dělal u nás co chtěl a nikdo mu nic nezakázal, zatímco já byla neustále peskována a omezována. Přestalo mě to bavit. Jenomže proti dospělým jsem byla krátká.

Nějakou dobu jsem hledala, kde se zrovna nachází nábytek z mého bývalého pokoje, a ve které místnosti budu bydlet. A nic horšího se snad stát ani nemohlo. Vše jsem našla v úplně posledním pokoji na opačném konci domu. Navíc byl malý, neměl šatnu a do koupelny jsem musela přes půl domu.

Musela jsem ale přiznat, že všechny věci tam naskládali vcelku k světu. Skříně postvili do takového výklenku určeného k tomuto účelu, postel stála pod oknem, vedle ní byl stůl. A co mě alespoň trochu potěšilo, byl balkón, na který se dalo jít jen z mého pokoje. A taky výhled, sice převážně na protější vilu, ale kus moře taky nechyběl.

Pustila jsem se do vybalování. Z pyramid krabic jsem vytáhla ty s oblečením a vše vyskládala do skříní. Pak přišly na řadu knihy. Pro ty jsem našla místo na poličce a skříňce. Pokračovala jsem přes všemožné drobnosti a dekorace, až jsem neměla co vybalovat. Prázdné krabice jsem vynosila na chodbu a místo nich přinesla smeták a hadr na podlahu. Vymetla a setřela jsem každé smítko. Až teprve potom jsem si dala chvilku odpočinku. Vyšla jsem na balkon a mezi prkny zábradlí pozorovala protější vilu. Byla podobná jako ta naše. Bílá s červenou střechou. Okna měla stejný tvar a odtud jsem viděla přímo na protější balkón.

Najednou ze dveří vyšla postava. Zaostřila jsem zrak. Byla to dívka zhruba mého věku, středně vysoká a štíhlá. Rozhlédla se kolem sebe. Pak jsme se chvíli na sebe dívaly. Nevím, jestli si mě všimla, každopádně oči upírala mým směrem.

Neustálé ticho narušovalo narážení vln na útes. Zafoukal jemný vánek a jemně dívce pročísl zlaté vlasy. Ještě krásnější je však dělal červení zalitý západ slunce za obzorem.