Locyka

Venku se začalo rozednívat. Přiblížila se šestá hodina, ale celý dům byl mrtvý. Evelyn Heartová i Bill Sharp oddechovali v posteli. Spali tak těsně vedle sebe, že jeden druhého hřáli svým dechem. Drželi se ruku v ruce. Mezi nimi panovala láska.

Lucky ležela celou dobu bez pohnutí před zrcadlem. Ze začátku ani nedýchala. V podobě lva vydržela neobvykle dlouho. Pak se v mraku dvoubarevných hvězd začala ztrácet. Na zemi už neležela nadpřirozená bytost, ale dívka se zlatými vlasy. Oči měla zavřené, tvář bledou, konečky prstů promodralé. Dýchala, ale jen zlehka a občas. Pomalu se jí vracel pravidelný krevní oběh. Srdce tlouklo a rozhánělo do těla životadárnou tekutinu. Do kůže se vracela barva. Chlad ji opouštěl a vystřídala jej normální lidská teplota. Luckyina vnitřní ani vnější podoba nebyla nijak pozměněna. Pouze přívěšek jí zůstal.

Pokojně oddechovala. Spala.

Zradila ale všechny předpoklady. Ještě před jejím narozením jí byla dána moc nejvyšší, diamantové proměny, při které oko okřídleného lva dokázalo nahlédnout do pravého nitra člověka. Mohlo poznat jeho pravé já, vědělo všechno, co daný člověk skrýval. Tyto schopnosti měly však jen někteří, ti vyvolení. Avšak ani oni jich nedokázali plně využívat. Ne všichni dokázali proměnu doknčit. Většinou je zahnal strach z ohromných bolestí. Proměnu nejvyššího stupně však nic podobného nedoprovázelo.

Lucky uměla vlastně i něco víc, ale nikdo netušil, co. Byla velmi vyjímečná, ale přesto netušila, čím vlastně je. Až do dnešní noci byla jen obyčejným člověkem. Nasazení přívěšku jí však udělalo nejmocnější bytostí. Bylo do ní vloženo všechno. A ona zklamala.

 

Jako každé ráno mě probudil zvuk vřeštícího budíku. To, že byl pátek, ještě nic neznamenalo. Škola jako škola. Ani sebekrásnější den mne tohoto pocitu nezbavil. Raději jsem vypla zvonění, abych si alespoň chvíli užila ranního ticha. Vlastně ne tak docela. Mořské vlny narážely na nedaleký útes. Ptáci zpívali v šumících korunách stromů. Sluneční paprsky pronikaly otevřenými balkónovými dveřmi dovnitř. Byl teprve začátek června, ale horko bylo jako v červenci. Ideální počasí na koupání. A že jsem ráda plavala. Ve vodě jsem byla jako ryba. A tuto pláž jsem milovala.

Bydlely jsme s mamkou ve vile s výhledem přímo na moře. A byly jsme tu samy. Sice vedle ještě stál dům jeden, v podstatě úplně stejný, ale před ním byla postavená obrovská cedule s nápisem: Na prodej. Nikdo tam nebydlel. Jedinými živými tvory široko daleko jsme tu byly my. Jinak nikdo. Až za lesem teprve se nacházelo město. Nebylo velké ani příliš rušné. Teda až na pláž. Od rána do večera tam vyřvávala hudba, do toho ještě zmrzlináři a mnoho a mnoho dalších lidí. Jednou jsem se rozhodla jít plavat tam, ale přešla mě chuť si to ještě někdy zopakovat. Tady se mi líbilo. Místo hudby zpěv racků a šplouchání vln. Nikdo sem nechodil. Vedla sem pouze lesní cesta a nejbližší autobusová zastávka byla vzdálená asi kilometr a půl. Taková pohoda. Ovšem nad městskou plážovou cukrárnu nikde nebylo. Už jen při pomyšlení na jejich výborné zmrzlinové poháry se mi sbíhaly sliny.

Zvenku se ozvalo jakési bouchání. Docela mě to překvapilo. V tuhle dobu? A proč? Co se vůbec děje?

Vylezla jsem z postele a vyšla na balkón. Musela jsem si zakrýt oči před jasnými slunečními paprsky. Když se oči rozkoukaly, pohlédla jsem na vilu naproti. V tu chvíli jsem dostala odpovědi na své otázky. V okolí domu se pohybovali dělníci v montérkách. Cosi tam dělali. Jako by se snažili dát dopořádku vše, co způsobilo dlouholeté zanedbávání. Ale proč? Jediná odpověď byla, že se sem někdo bude stěhovat. Ale přesto jsem si tím nebyla jistá a chtěla vědět pravdu. Ve spěchu jsem ze sebe shodila svoje pyžamo a nahradila jej ramínkovými šaty. Několikrát jsem projela svoje zlaté husté rovné vlasy kartáčem a vyšla z pokoje. Slyšela jsem dole mamku, jak právě chystá snídani. Nejradši bych se vyhla jejím otázkám, kam jdu a proč. Někdy se na ně totiž těžko odpovídá, obzvlášť když vás kupředu žene zvědavost. V takových chvílích, kdy nedokážete najít vhodnou odpověď, si většinou vše pokazíte. A pak je z hezkého rána den blbec a nic se nedaří podle představ. Ale mně se zrovna poštěstilo. Ještě než jsem stačila sejít ze schodů, slyšela jsem, jak mamka někam jde. Nejspíš do sklepa pro zeleninu, kterou tam uchovává chráněnou před teplými dny. Přidala jsem do kroku, proklouzla kuchyní a vyšla na terasu. Obešla jsem dům a rozběhla se k protější vile. Písek ještě nebyl rozpálený a příjemně chladil do bosých nohou. Běželo se mi příjemně, za chvíli jsem zastavila před jedním z dělníků.

„Bré ráno," pozdravila jsem.

Hodil po mně nechápavý pohled. „Brej."

„Co se děje?" vyptávala jsem se.

Znovu na mne pohlédl, jako bych byla kdoví kdo. „Opravujem."

„A proč? Někdo se sem stěhuje?"

„Jo," zabručel.

„A kdo?"

„Hele, slečno, můžete se přestat vyptávat? Já nevím!" Otočil se a odešel.

To jsem zase narazila na někoho příjemného, obzvlášť po ránu. Pomalu jsem se vydala zpět. Až po kolena jsem se brodila mořem. Přemýšlela jsem. Když se sem někdo bude stěhovat, doufám, že bude mít alespoň někoho, s kým si budu rozumět. Ve dvou je to vždycky lepší.

Najednou jsem zatoužila mít tu společnost. Samota mě omrzela. Smět s někým sedět na útesu a pozorovat západ slunce, mít se s kým od rána do večera bavit. To bylo to, co jsem si ze všeho nejvíc přála.

U pumpy pod terasou jsem smyla písek z nohou a vešla jsem dovnitř. Máma seděla u stolu. Sjela mě pohledem. Uvědomila jsem si, že jí tu dělám mokré kaluže. Máma se nadechla. Čekala jsem příliv nadávek, že nemám dovnitř tahat vodu a že si to potom budu muset utřít, ale nic takového naštěstí nepřišlo.

„Byla ses projít, Jalyn?"

„Jo." Chvíli jsem mlčela. „Víš, že se sem bude někdo stěhovat?"

„Vážně?" divila se.

„Opravují vilu naproti. Byla jsem se ptát jednoho dělníka."

„A?"

„Nevím, moc výřečný teda nebyl," zasmála jsem se a vylezla znovu ven. Nechala jsem se osušit ranním sluncem a vrátila se dovnitř.

„To bude super, že?"

„Co bude super?" nechápala jsem.

„Že už tu nebudeme samy," vysvětlila.

„Hm," přikývla jsem. „Jen kdyby s nimi byl někdo, s kým bych si alespoň rozuměla," posteskla jsem si a pak si sedla ke stolu naproti mámě.

„Třeba jo," usmála se.

 

Probrala jsem se z dlouhého bezvědomí. Hned mě do oka trkly sluneční paprsky a neobvyklé světlo. Doprčic, škola! Kolik je? Vyskočila jsem na nohy a chňapla po budíku na nočním stolku. Půl osmé?! Jak to, že nezvonil, šmejd jeden! Za pět minut se máme sejít se Scarlett na rohu ulice!

Neměla jsem čas nad čímkoliv přemýšlet. Spontánně jsem na sebe naházela nějaké oblečení, sepla vlasy do neupraveného drdolu, popadla tašku s učením a seběhla ze schodů dolů do kuchyně. Tam jsem popadla do ruky kus jídla, obula se a vyběhla ven. Pádila jsem až k parčíku na rohu ulice, kde už na mě na lavičce čekala Scarlett.

„Kde seš?" volala už z dálky.

„Trochu jsem se zdržela. Promiň." Celá udýchaná jsem sedla vedle ní.

„To je v poho," usmála se. „To jsi celá ty. Máš to kousek a v jednom kuse nestíháš," dobírala si mě.

„Tak soráč, no," nasadila jsem provinilý výraz.

„Tak jdem, nebo přijdem pozdě."

„Máš pravdu." Zároveň jsme se zvedly a šouravým krokem pokračovaly v cestě.

Scarlett byla prostě skvělá. Kamarádily jsme spolu už dýl jak pět let. Vlastně to začalo, když se sem přistěhovala a učitelka mi dala za úkol ukázat jí naší školu. A pak už jsme spolu zůstaly a bok po boku vyrůstaly až doteď.

Scarlett byla sice o rok starší, ale vůbec se tak nechovala. Druhačkám se ani za nic nepodobala. Z jejích úst nikdy nevyšlo žádné sprosté slovo, a pokud se malovala, tak jen decentně, že to skoro nešlo poznat. Vlasy měla rovné a v barvě kaštanů, které jí sahaly až po lopatky. I oči měla téže barvy. Vesele pohlížely na svět a na každém rohu viděly kdejaký vtip.

Mezi její zájmy patřil tanec. Milovala hudbu a pohyby do rytmu. Našla si kroužek, do kterého dvakrát týdně chodila a potom mě celé sestavy učila. Trávily jsme spolu víkendy a vlastně všechen čas. A bylo to super. Nejúžasnější zážitky jsem měla právě s ní.

Šly jsme mlčky. Konečně se mi naskytla příležitost přemýšlet. Vybavila se mi dnešní noc.

„Scarlett," oslovila jsem ji a pak váhala. Mám jí to říct?

„Děje se něco?"

Chvíli jsem mlčela.

„Lucky?"

„Scarlett, nestalo se ti poslední dobou něco divnýho?"

„Co divnýho?"

„Noo, něco jako lev s křídly?"

Scarlett se rozesmála. „Nedělej ze mě pitomce! Copak to existuje?"

Pokrčila jsem rameny. Tak o ničem neví. Jsem sama ponořená v moři magie.

„Teda, musím říct, že dneska máš opravdu zvláštní náladu! Nejdřív přiletíš, sotva dech popadáš, a potom tady blábolíš nesmysly! Že ty ještě spíš?"

„Kdybych spala, tak ještě teď ležím v posteli!" Chápala jsem, že nemělo cenu Scarlett cokoliv vysvětlovat. Nebudu jí zatěžovat hlavu nesmysly, co se jí vůbec netýkají. Raději jsem nechala na svou hlavu spadnout ještě několik připomínek ohledně mého včasného chození, ale po chvíli nakousla nové téma:

„Přijdeš mi pomoct balit?"

„Ok. V kolik?"

„Dneska? Tak třeba ve čtyři. A klidně můžeš u nás spát, mamce je to stejně jedno."

„Víš co? Já se zeptám. A můžu vzít i nějaké hry, ať si ten poslední společný večer pořádně užijem!"

„Dobře, to bude skvělý. Jen ať potom nerušíme mamku a Billa, až se vrátí ze svého úžasného romantického večírku." A za chvíli dodala: „Posledního."

Nedokázala jsem prostě pochopit, proč musí čas tak běžet. Dokonce ani nevím, kam se stěhujeme. Ono to vlastně přišlo všechno tak úplnou náhodou a děsně narychlo.

To se totiž Bill a mamka vrátili z jedné romantické večeře. Potkala jsem je zrovna dole v kuchyni. Z nějakého důvodu jsem ještě nespala. Asi jsem se začetla do nějaké knížky nebo nevím.

„Lucky," oslovila mě mamka. Zbystřila jsem unavené smysly.

Pak oba mlčky stáli a nervózně přešlapovali z nohy na nohu.

„No, co se děje?! Nechci tady vystát důlek!" zabručela jsem po chvíli. Byla jsem na ně naštvaná a nějaký hovor mě nezajímal.

„Lucky, no..." pokračovala mamka, ale znovu se zadrhla.

„Tak se konečně vymáčkni!"

„Já a Bill jsme se rozhodli, že se budeme stěhovat."

„Cože?! Doufám, že to je jen opožděný aprílový žert!"

„Ne, není." Mamka sklopila hlavu.

Zalapala jsem po dechu. Několikrát zamrkala. Dost mě to vzalo. Otočila jsem se na patě, třískla dveřmi. Zastavila jsem se až u sebe v pokoji. To už se mi ale z očí valily proudy slz. Nedokázala jsem je zastavit ani ovládat. Podlomily se mi nohy a svalila jsem se na postel. A brečela a brečela. Nikdo mě nepřišel uklidnit. Nikdo mi neřekl, že když nechci, tak se nikam stěhovat nebudeme. Zůstala jsem sama a o to to bylo horší. Dostavilo se zoufalství a s ním i spousta myšlenek, díky kterým jsem v noci takřka nespala.

Ráno bylo neobvyklé ticho. Mamka a Bill taky vstali a mlčky na mě čekali v kuchyni. Tuto němotu jsem ovšem přerušila já svým výbuchem vzteku. „Nikam se stěhovat nebudu!"

„Lucky," nasadila mamka prosebný výraz.

„Ne!"

„Bude to tam úžasně romantické," vložil se do hovoru Bill. „Kolem je les a..."

„Ne! Prostě jsem řekla ne! Nikam se stěhovat nebudu, jasný?! Mě nezajímá, že vy dva jste se na něčem domluvili! Jsem tu i já a já nesouhlasím!"

„Lucky!" Máma udělala opět psí oči.

Hodila jsem po ní vražedný pohled. „Ne!"

„Proč?" Mamce už taky došla trpělivost.

„Proč?!" zopakovala jsem. „Protože tu mám kámošky!"

„Najdeš si nové," řekl Bill, jako by se nic nedělo.

Další vražedný pohled. Jak jsem si v tu chvíli přála, aby uměl zabíjet! To se bohužel nestalo.

„Navíc se mi tu líbí, takže mě odtud nedostanete ani párem volů!" Nevím, jestli jim docvakl pravý význam této věty, ale postavili si svou.

„Luckyno, prostě se stěhujeme a basta!" řval Bill. „Konec diskuze!"

„Tak víš co? Trhněte si, oba dva!"

Opustila jsem místnost, v zápětí i dům a raději šla čekat na Scarlett do parčíku. A jakmile přišla, vše jsem jí sdělila. Vzalo ji to podobně.

„Ale to přece nejde!"

„Jak vidíš, tak jo. Bill si něco usmyslel a jemu se to splní. Mamka totiž stojí za ním."

„Je mi to líto."

Pak už jsme jen mlčky seděly.

Ze srdce jsem si přála, aby se čas zastavil. Ale nestalo se tak. Celý měsíc jako naschvál uplynul neobvykle rychle. Musela jsem se smířit s tím, že dnes jdu naposledy do této školy.