ČTVRTÁ ČÁST
Po tvářích mi tekly slzy. Seděla jsem schoulená v rožku ateliéru a žmoulala mokrý kapesník. Takhle to skončit nemělo. Celá jsem se klepala. Dole na ulici blikala modrá světla. Otevřenými dveřmi sem doléhalo slabé houkání sirén. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho šoku. Celá jsem se chvěla. Vzlykla jsem.
„Takže ještě jednou, slečno Magriniová,“ položila mi otázku žena v policejní uniformě. „Přišla jste sem...“
„...A někdo tady byl. Chvíli jsme nehybně stáli, ale pak najednou otevřel dveře na balkón. Chtěl někam utéct. Ani do tváře jsem mu neviděla. Všechno se to seběhlo tak strašně rychle. Nestihla jsem ho varovat. Můj balkónek je totiž jenom pro okrasu a navíc jsem u něj nechávala opravit zábradlí, takže nebylo nic, co by jej mohlo zastavit. Poslední, co jsem slyšela, byl jeho výkřik. A dál bylo ticho.“ Vzlykla jsem. Moje city byly zvláštní. Ani jsem toho muže neznala, navíc bych se na něj mohla právem zlobit, ale to, co se stalo, mnou natolik otřáslo, že všechno ostatní šlo stranou.
„Nevíte tedy, co ten muž mohl pohledávat ve vašem ateliéru?“
„Ne.“ Chvíli bylo ticho. „I když... Nedávno jsem dostala k zrestaurování nalezený obraz, prý dílo da Vinciho. Nevím, jestli to nemůže mít nějakou souvislost právě s tím,“ pokrčila jsem rameny.
„Ukážete mi jej?“
Zavedla jsem ji před obraz. Žena na plátně měla pořád ten stejný nevinný výraz. Policajtka si malbu chvíli prohlížela, pak si zaznamenala cosi do notýsku a pravila: „Dobře. Děkuji vám za informace. Kdybyste si ještě na cokoliv vzpomněla, tak zavolejte. Teď jděte klidně spát. Tady máte moji vizitku.“ Vzala jsem si od ní malou kartičku. „Dobrou noc.“
Šla jsem ji doprovodit ke dveřím. Jakmile zmizela na schodišti, vrátila jsem se zpět k obrazu. Chvíli jsem sledovala ženin nevinný výraz v obličeji. Prsty jsem přejela po plátně. Co všechno skrývá?