PÁTÁ ČÁST
„Muž bohužel na místě zemřel. Poranění míchy a nesčetné zlomeniny způsobily okamžitou smrt...“
„Prosím, bez podrobností.“ Naproti mě seděla policajtka Capriová - ta stejná žena, co byla u mě tu noc. Nervózně jsem si pohrávala s pramínkem kaštanových vlasů. Bylo potřeba dořešit ještě několik věcí k případu.
„Dobře.“ Zalistovala v papírech. „Jmenoval se Chriss Dalton. Několikrát byl již trestán za krádeže a přestupky, nedávno dokonce seděl za přepadení v Chicagu. Šlo tenkrát o docela mastnou sumu peněz. Měl ale obrovskou smůlu. Jako jediný z celého gangu byl totiž dopaden. Několik let na to se přestěhoval do Florencie. Další informace bohužel nemáme. Domníváme se ale, že za krádeží obrazu viděl výhodný kšeft. Z toho usuzujeme, že to byl důvod jeho noční návštěvy.“ Zaklapla desky. „To bude všechno, slečno Magriniová.“
„Obávám se, že se mýlíte.“
Tázavě se na mě podívala: „Co prosím?“
Usmála jsem se. „Víte, ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Možná to bude znít divně, ale obraz sám o sobě není vůbec hodnotný.“
Nenápadně se ušklíbla. Z výrazu na její tváři jsem mohla usoudit, co si nejspíš o tom myslí. Nedokázala pochopit, že i policie se může někdy mýlit, natožpak to ještě přijmout.
„Asi si říkáte, co já laik se mám do toho co vrtat, ale věřte mi. V prostředí barev se pohybuji dost dlouho na to, abych poznala, jestli byl obraz malován před několika stoletími nebo lety.“
„Tím chcete říct, že zpochybňujete da Vinciho autorství?“ Nasadila přísný výraz. Pramen plavých vlasů jí spadl do obličeje.
„Přesně tak. Už jenom podle způsobu malby. Není podobný žádnému z jeho děl a ani době, ve které měl teoreticky vzniknout.“
„A co z toho tedy usuzujete?“
„Že obraz vznikl někdy v té době, kdy Dalton přišel do Florencie.“