TŘETÍ ČÁST
Venku už byla tma. Ručičky na hodinách se pomalu přibližovaly dvanáctce. Za chvíli bude půlnoc. Byla jsem strašně unavená, ale pořád jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom starém obrazu. Bylo zvláštní, že dokázal být tolik let někde ukryt. Že jej už dávno nikdo nenašel. A navíc ten způsob malby... Donesli jej s tím, že je to dílo Leonarda da Vinciho, čemuž bych se ani moc nedivila, když se před nějakými těmi lety pohyboval stejnými ulicemi. V porovnání s jeho slavnými obrazy chyběl ženě ve tváři takový ten tajemný výraz. To, co dělalo jeho díla originálními.
Probleskla mi hlavou jedna myšlenka. Rázem jsem byla na nohou. Musím se na to pořádně podívat. Přes pyžamo jsem si oblékla župan, vzala ze stolu svazek klíčů a vydala se po schodech nahoru. Dveře jsem otevřela poměrně snadno. Nebylo totiž zamčeno. Že bych na to zapomněla? Ale ne, to není možné. To se mi ještě nestalo. Jak to? Vešla jsem dovnitř. Kdesi vzadu cosi šustilo. Najednou však bylo ticho. Proti oknu jsem viděla siluetu mohutného muže. Krve by se ve mne nedořezal. Srdce vynechalo úder. Oba jsme nehybně stáli proti sobě. Bylo ticho. Slyšela jsem pouze svůj dech. V tu chvíli jsem na nic nemyslela. Popadla jsem první věc, co mi přišla pod ruku. Jakmile jsem se sehla, muž se otočil a otevřel dveře na balkon ve snaze někam zmizet.
„Neee!“ vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Srdcervoucí výkřik mi projel celým tělem. Srdce mi bušilo. Nebyla jsem schopná pohybu.