Locyka

Všichni mlčky sledovali, jak Lucky pomalu klesala k zemi. V tu chvíli by se v nikom krve nedořezal. Překvapila je rychlá reakce zlofanů na smrt svého druha. Evelyn vykřikla. Hrůzou nad smrtí své dcery upustila zbraň na zem. Z očí jí tryskaly slzy.

Rozpoutal se boj. Začal několika osamělými výstřely doprovázenými výkřiky. Všichni hledali nějaký ten úkryt, aby unikli z dostřelu. Pak pro hluk nebylo slyšet vlastní slova. Lucky ležela bez hnutí na místě. Krev z ní volným proudem vytékala. Už se pomalu nestačila vsakovat do hlíny.

„Dostaňme ji odsud!“ zoufale žadonila Evelyn. Nezůstala sama. V jejich skrýši za zdí se sešla celkem slušná skupinka lidí.

„Nemůžeme jít jentak na volné prostranství,“ úpěla Jalyn, „všechny nás postřílí!“

„Sežeňte někdo nějakou bariéru!“ zvolala Emily. Sama se připlížila k okraji zdi a vystrčila hlavu z úkrytu. V tu chvíli se proměnila v maranei a zmizela ve vysoké trávě. Co nejrychleji se proplétala mezi stébly. Každou chvíli vykoukla, aby neztratila směr. Uběhla pěkných pár metrů, než se konečně ukryla v Luckyiných zlatých vlasech. Packami se brodila krví potřísněnou trávou. Dostala se až k Luckyiným pootevřeným ústům. Napjatě poslouchala, jak to jen šlo. Po chvíli ji pohladil slabý vánek kamarádčina dechu. Žije! Lucky ještě žije! prolítlo jí, jako když se rozezní zvon. Rozběhla se zpět k ostatním, co jí síly stačily.

„Máme naději, Lucky ještě žije!“ volala nadšeně. Do všech se vlila nová pozitivní energie. Zbývala jistá šance na záchranu.

„Našli jsme vůz!“ přiběhl ze tmy udýchaný Dix. Za chvíli se za ním vynořil nevelký dřevěný vůz.

Byl těžký. Několik lidí se do něj muselo opřít, aby s ním vůbec pohnuli. Ale nevzdali se. Každou chvíli v těsné blízkosti jejich těl proletěla sprška střel. Postupovali pomalu, ale jistě. Nikdo je nemohl zastavit. Záda jim kryli jejich přátelé a zlofani v tuto chvíli neměli nad nimi žádnou moc.

Dostali se až těsně k Luckyinu tělu. Evelyn v sobě sebrala veškerou odvahu a vystrčila hlavu z bezpečí, jež jí poskytoval vůz. Jenom však na dobu, kterou potřebovala k tomu, aby chytila svoji dceru za ruce a vtáhla do úkrytu. Vzala ji do náruče, i když Lucky byla skoro stejně velká jako ona. Pomalu se vydali na cestu zpět. Dívčina krev barvila Evelyn šat. Byla těžká a její matku již bolely ruce. Přesto dál vytrvale bojovala.

„Lucky,“ vydechla Jalyn, když se všichni vrátili zpět za zídku. Evelyn ji však z rukou nedala. Jak nejrychleji jí to nohy dovolily, pospíchala k nejbližším domkům. Po chvíli ji však v nesení vystřídal Dix. Měl o Lucky strach.

Vešli do nejbližší chalupy, která se za tu chvíli proměnila v nemocnici. Opatrně položili Lucky na gauč.

„Lucky,“ špitla Jalyn a rozplakala se. Chytila kamarádčinu od krve špinavou ruku a začala ji kouskem látky otírat. Okolo jejího provizorního lůžka se sešlo několik lidí, dokonce i Luckyin otec se tu na chvíli objevil.

Jalyn si otřela slzy a postavila se na nohy. Pak nahmatala zapínání řetízku a svůj rubín položila na Luckyinu ránu.

 

Ostré světlo mne bodalo do očí. Zavřela jsem víčka, ale i tak cítila nepříjemnou bolest. Zakryla jsem si obličej dlaněmi. Po chvíli se intenzita světla zmírnila. Uvědomila jsem si, že ležím na tvrdé studené zemi. Obklopovala mne černočerná tma, jen nalevo ode mne bylo světlo. Neozařovalo vůbec prostor okolo mne.

Pomalu jsem se postavila na nohy.

„Haló?“ zavolala jsem. Odpovědí mi byla jen ozvěna. Haló! Haló! Haló... Byla jsem v nějaké chodbě, kde na jednom konci byla tma a na druhém oslnivé světlo. Udělala jsem pár kroků do hlubin tunelu. Nevěděla jsem, co mám dělat a kam jít. Ani co mě čeká. Slepě jsem šmátrala chodbou.

„Lucky!“ ozval se odkudsi z dálky Jalynin hlas.

„Haló!!!“ zavolala jsem. „Pomoc!“

„Lucky!“ Lucky! Lucky! Lucky...

Netušila jsem, odkud přichází. Všechny zvuky se tu odrážely od okolních stěn a mísily se dohromady. Zoufale jsem se opřela o stěnu a obličej dala do dlaní. Začala jsem brečet. Byla jsem úplně bezradná.

„Lucky!“ Tentokrát to byl Dixův hlas. Zvedla jsem se na nohy. Musím tě najít.

Otočila jsem se ke světlu. Ostré paprsky mne bodaly do očí. Zastínila jsem si tvář rukou a vykročila...