Locyka

Přestěhovala jsem se do učebny, kde jsme měli mít další hodinu biologii. Musím přiznat, že po skončení jsem byla celá vyklepaná. Měli jsme snad tu nejpřísnější učitelku, kterou jsem kdy potkala. Zvládla mě vyděsit hned při prvním pohledu, a to mi stačilo, abych celou hodinu nemyslela na nic jiného než na vyučování. Popravdě mě spíš zajímalo, jak tady s ní přežiju ještě několik dalších let.

Jak mi Taylorová sdělila, po hodině jsem zašla za vedoucím jídelny. Zřejmě už ho na všechno předem připravila, takže to proběhlo docela rychle. Pomalu jsem se loudala zpět ke třídě. Vůbec se mi tam nechtělo. Jalyn se se mnou nebavila, Michel neřekla kromě jednoho slova nic a nikdo jiný se o mě nijak nezajímal. Hotové vězení je ta moje třída.

Oči mi pomalu rudly a objevovaly se v nich slzy. Takhle přece nemůžu být nikde na veřejnosti! Přidala jsem do kroku a zahla k nejbližším záchodům, o kterých jsem věděla.

"Jdeš špatně!" Hlas byl poměrně hluboký a každého srážel na kolena.

Zvedla jsem hlavu. Nancy! Stála a šklebila se jako vždy, když jsem ji potkala. To mě nijak nepřekvapilo, ale zaráželo mě, co dělá zrovna tady. A za ní v pozadí stálo ještě několik postav. Některé mi byly trochu povědomé, nejspíš patřily mezi mé spolužáky, jiné jsem vůbec nikdy neviděla.

Několikrát jsem zamrkala a zahnala slzy zpět. Dost jsem znervózněla. Rozklepaly se mi nohy.

"Zlatovláska zabloudila?" prohodila pyšně a zatahala za pramen vlasů.

"Nezabloudila," odsekla jsem. Neměla jsem náladu na hádky, ale beránka, který si nechá vše líbit, jsem dělat nechtěla.

"Třída je na druhou stranu." Jako by neslyšela mou odpověď.

"To vím." Otočila jsem se na patě a dala se na odchod.

"Hele, počkej, tak snadný to nebude!" zavolala za mnou, ale snažila jsem se dělat, že to neslyším, a mírně zrychlila tempo. Nancy však nezahálela, doběhla mě a přirazila ke zdi. Celá její parta mě v tu chvíli obklopila. Upíraly se na mě zraky všech, dívek i kluků.

"Co chceš?" Snažila jsem se o neutrální výraz i tón hlasu. Ale někde v nitru jsem byla vystrašená a chtělo se mi brečet. Klidně bych to i udělala, kdyby přede mnou nestála zrovna Nancy. Možná bych se tím osvobodila, ale jen na chvíli. Pak by o mých slzách věděla celá škola a byl by z toho trapas století. A to jsem si nemohla dovolit.

"Kdepak má zlatovláska korunku a prince?"

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila smysl věty.

"Nejsem zlatovláska."

"Tak kde ses nechala obarvit?" Stále mluvila s pošklebkem.

"Nikde, a už mě konečně pusť!" Cukla jsem sebou a vysmekla se ze sevření. Moc to ale nepomohlo. Ke zdi mě přirazil jeden z kluků, a to o mnoho bolestivěji.

"To ještě nepůjde, barbie!"

Barbie? Co sem motá barbíny? "Tak hele, takhle mi říkat nebudeš!" Kam se poděla ta milá dívka? Ten tichý tvoreček? Teď uvnitř mě řádil uragán.

"No no no, co to vidím? Zlatovláska se rozzlobila? A nejsi náhodou princezna na hrášku? Vypadáš nevyspaně."

Tak a už dost! Ani nevím, co mě to popadlo. Prostě to najednou přišlo a nemohla jsem s tím nic dělat. Ruka se mi sama vyprostila ze sevření a vlepila Nancy jednu na tvář.

Zalapala po dechu. Vystrašeně na mě hleděla. Nic podobného nečekala. Pevně semkla rty a z očí jí sršela zlost.

Začala jsem toho litovat. Vlastně jsem toho litovala už od začátku. Ale byla jsem ráda, že jsem to udělala. A zopakovala bych to klidně desetkrát.

"Tak princeznička by se chtěla prát?" Nancy supěla skrz zaťaté zuby. "Tak jo, jak si přeješ." Natáhla ruku a facku mi oplatila z jedné i z druhé. Tváře mě pálily a zcela jistě i červenaly. Jemně jsem se dotkla podrážděné kůže. Hnědovlasý kluk mi však ruku prudce přirazil k tělu.

"To je dobrý," mrkla na něj Nancy. "To už zvládnu. Holky, jdem!"

Teď je ta chvíle! problesklo mi hlavou. Dala jsem se na zběsilý útěk. Běžela jsem, jak nejrychleji mi to nohy dovolily, ale přesto nevydaly tolik, jako Nancyiny. I když vyrazila pár vteřin po mně, už mi byla v patách. Naštěstí ale sama. Ostatní jen mlčky stáli a čekali na její rozkazy.

Zahla jsem za roh chodby a ohlédla se. Zas tak zlé to nebylo. Stále jsem měla pár metrů náskok.

V tu ránu se mi něco připletlo do cesty a já o to zakopla. Nic jiného se nedalo čekat. Letěla jsem vzduchem. Čekala jsem tvrdý dopad na zem. Ale tentokrát jsem se zmýlila. Ani zdaleka jsem nedopadla až dolů a měkce přistála. U někoho v náručí. Cítila jsem teplý dech na svém krku. Několik nanosekund jsem se ze všeho vzpamatovávala. Vlasy mi neupraveně visely přes obličej a zhluboka jsem dýchala.

"Není to náhodou Lucky?" uslyšela jsem za zády známý hlas. V tu ránu mnou projela vlna zděšení. Prudce jsem se postavila na nohy a otočila se. Přesně, jak se dalo čekat. Byl to on. Justin.

"Ééé..Ahoj." Nervózně jsem se usmála a zastrčila si pramen vlasů za ucho. "Díky za záchranu před pádem."

"Nemáš zač." Jeho ústa se protáhla do milého úsměvu. A jestliže mu to v kraťasech a v tílku slušelo, teď byl nepopsatelně krásný. Sice měl obyčejné džíny a tričko, ale vypadal dokonale. Byl prostě krásnej. Uvnitř i navenek gentleman.

Ohlédla jsem se. Nancy stála na rohu chodby a dívala se na nás. Z očí jí sršely blesky.

Justin byl moje jediná spása.

"Vzpomínáš si na včerejšek?" Opět se usmál.

Jak by ne! Včerejšek byl jeden z nejúžasnějších dnů života!

Přikývla jsem.

"Tak už víš, kdy máš čas?"

"Ještě ne," přiznala jsem, "ale můžu si ho udělat."

"Co třeba zítra?"

Přikývla jsem. Alespoň přijdu na jiné myšlenky a seznámím se se svým okolím.

Něžně mě chytil za ruku. Nečekala jsem to. Znervózněla jsem a málem ucukla. Naštěstí jen málem. Pomalu mě vedl chodbou pryč od místa, kde se za rohem krčila Nancy a metala po nás blesky.

"Počkám na tebe před školou," pokračoval.

"A co podniknem?"

"Co budeš chtít."

"Chtěla bych být někde venku," zamyslela jsem se.

"Tak víš co? Nech se překvapit. Já už program na zítřek vymyslím."

Nevím, čím to, ale celá přestávka utekla neskutečně rychle. Ruku v ruce mě dovedl až před třídu. Tam jsme postávali a povídali si. Až se zvoněním jsme se rozloučili a on odešel. Sama jsem se potom vrátila do toho pekla, které si říká moje třída. Zapadla jsem do lavice a čekala, co toho školního dne ještě zažiju. Nic zajímavého ovšem.

Hned po vyučování jsem sedla na nejbližší autobus. Neměla jsem náladu šlapat tu štreku dnes podruhé a už vůbec jsem se nechtěla potkat s Jalyn. Stejně jsem se ale šlapání nevyhla, tentokrát ale byla přede mnou trochu pohodlnější cesta. Přesto jsem se ale vlekla jen co noha nohu mine. Nechtělo se mi ani domů. Čekala jsem totiž příval otázek.

Ale nestalo se tak. Na štěstí i neštěstí. Doma nebyla ani noha. Jenom prázdno. Nejspíš si vyjeli někam na výlet.

"Ahoj!" zavolala jsem. Rozlíhalo se to prázdnou vilou. Odpověď jsem nečekala. Rovnou jsem vyšla schody do svého pokoje. Zrovna dovnitř vpadaly paprsky slunce a budily příjemnou atmosféru.

Mě bylo ale do pláče. Hodila jsem batoh pod stůl, lehla na postel a zabořila obličej do polštáře. Z očí mi tekly slzy. Byla jsem naštvaná na celý svět. Na Nancy, Jalyn a hlavně na Billa za to, že mě dotáhl zrovna sem.

Asi půl hodiny jsem brečela, možná i dýl. Nechtěla jsem být tady a ani jsem nehodlala chodit do školy. Ale pak jsem si vzpomněla na Justina. Jediný on měl o mě zájem a měl mě rád. Jemu na mě záleželo. A hned byl svět trochu světlejší. A v důsledku toho mne myšlenky zavedly ke Scarlett. Otřela jsem slzy a zapla noťas. Jedna nepřečtená zpráva. Srdce mi radostí poskočilo. Vzápětí jsem opět posmutněla. Byl to kraťoučký vzkaz od mamky. A měla jsem pravdu. Odjeli s Billem poznat část zdejších krás, jak mi to formulovala. A stejně jeli někam hrdličkovat a o krajině budou vědět houby s octem. Znám je natolik, že můžu určit, co celý den dělají. Ostatně to, co vždy.

Bylo mi líto, že Scarlett nenapsala. Sama sebe jsem se snažila uklidnit. Kolik lidí v dnešní době čte poštu? Moc ne, takže se nejspíš stalo, že ještě ani schránku neotevřela.

Napadla mě ta nejlepší věc na světě, co mi vůbec mohlo přijít na mysl. Vzala jsem mobil a vytočila Scarlettino číslo. Telefon zapípal. Vyzváněl. Jednou, dvakrát, třikrát... Nic. Co jsem znala Scarlett, měla mobil vždy po ruce. Čtyřikrát, pětkrát... Stále jsem trpělivě čekala a nechala mobil vyzvánět, dokud mi jeho monotónní zvuk totálně nevlezl na mozek a nerozdrásal nervy. Asi po třech minutách tohoto trpění jsem konečně zavěsila. Pak mě přemohly slzy. Hořké, neovladatelné, nezastavitelné. Teprve teď mi bylo opravdu smutno.

Zabořila jsem obličej do polštáře. Celý svět byl k ničemu. Nemělo cenu se o cokoliv snažit. Bylo to zbytečné.

Ani běhat jsem dneska nešla. Nechtělo se mi a někdy jindy se přesunulo na neurčito.