Locyka

Když jsem jí stiskla ruku, ucítila jsem cosi zvláštního. Něco tak chladnomyslného, co mi k ní vůbec nesedělo. Vypadala příjemně, mile, ale něco mi tvrdilo pravý opak.

Byla jsem z toho zmatená. Nechápala jsem, kde se ve mně vzalo takové to soudit lidi. Tentokrát ale ne podle obalu, jejich zevnějšku, ale jaksi jsem cítila jejich pravé nitro.

 

Proměna byla dokončena. Z Luckyina přívěšku na krku uniklo sotva pár viditelných bílých hvězdiček.

"Kde bydlíš?" prohodila Michi jen tak, a na Lucky opět začaly padat otázky.

Tentokrát však místo Lucky promluvila Jalyn: "Jsme sousedky." A byla na to pyšná. S radostí v očích to oznamovala své kamarádce. Ta pro ni ovšem neměla pochopení, alespoň ne uvnitř. Nenáviděla Lucky od prvního okamžiku, co ji spatřila. I ona ohledně své nové spolužačky něco poznala. Všimla si, že kolem ní se tvoří kruh dobré nálady a něčeho pozitivního. Byla veselá a laskavá a tím přitahovala pozornost ostatních. A Michel to nesnesla. Nechtěla tomu podlehnout. Nechtěla ve třídě někoho nového, obzvlášť takového. Všechnu svoji zlost skryla za oponou.

"Aha," přikývla. Popravdě ji Luckyino bydliště ani nic okolo toho nezajímalo. Chtěla za Jalyn, ale tam byla Lucky. Musela se s ní nějakým způsobem seznámit. Potom už to pro ni bude jednoduché. Nebude si jí všímat a Jalyn vtáhne zase k sobě.

"Máme ještě čas, nepůjdeš si se mnou koupit pití, Jalyn?" Její jméno vyslovila schválně nahlas, aby byla otázka mířena přímo pro ni a ne někomu jinému.

Jalyn se zvedla a přišla k Michi.

"Jdeme," zavelela Michel. V poslední chvíli se však Jalyn otočila: "Lucky, pojď s námi."

Lucky se s nadšením zvedla a vydala se s oběma dívkami. Michel tento Jalynin tah dožral a zabednila se vůči Lucky ještě víc. Jalyn to, byť nevědomky, pokazila.

Děvčata prošla školou. Michel celou skupinku vedla a Jalyn si povídala s Lucky. Spolu se smály, spolu se bavily. Michel se naprosto stáhla. Všechno ji štvalo. Lucky posílala k čertu. Čím déle školou šly, tím více ji nenáviděla.

K Micheliným přednostem patřila někdy až přílišná upřímnost, drzost, zbrklost a spontánnost. Nezřídka dělala i ukvapené závěry. Dnešním dnem se k tomu připsalo i předběžné hodnocení nových lidí, nenávist ke všem, co nějakou svojí vlastností přitahovali nadměrně pozornosti, obzvlášť její kámošky Jalyn.

Došly až k automatu na pití. Michel bez jakéhokoliv slovního projevu přistoupila blíž, naházela do něj pár drobných a vybrala nápoj.

"Lucky?" ozvalo se z chodby.

Lucky sebou trhla a otočila se. Učitelka Taylorová.

"Mám tu pro tebe ty učebnice."Mezitím, co Lucky vyřizovala s  třídní učebnice, Michel se naskytla vhodná příležitost. Okamžitě přispěchala k Jalyn. "Ty se s ní kamarádíš?" začala nevinně.

"S Lucky? Jo, je fajn. Příjemná holka." Po chvilce ticha pokračovala: "Proč se ptáš?"

Michi se okolo sebe rozhlídla. Poblíž nikdo nebyl. Lucky pořád hovořila s Taylorovou. Vzduch byl čistý. Žádné nepovolané ucho se nemohlo dozvědět, co Michel řekne. "Říkáš fajn? Tak mě poslouchej. Buď já nebo ona. Obě ne. Rozhodni se." V očích byla panovačná, falešná a sršela z ní nenávist. To Jalyn u své kamarádky nikdy neviděla. Nechápala to. Nešlo jí to do hlavy. Stála před velkým rozhodnutím. Vyděšeně Michel sledovala a kousala se do rtu, zatímco ona se jen šibalsky šklebila.

Jalyn bylo k pláči. Nevěděla, koho si vybrat. A potom jí hlavou prolítlo něco, proti čemu se nedokázala nijak obrnit, ani bojovat. Za tuto situaci může Lucky. Celá zbledla. Zakroutila hlavou, ale tato varianta se jí tam usadila, zabydlela a v žádném případě nehodlala opustit toto útulné místo, kde byla ke všemu přiživována dalšími špatnými myšlenkami.

"Během dne ti ještě školník přinese klíče od skříňky," zakončila Taylorová vysvětlování.

"Děkuji." Lucky i s hromadou učebnic se přesunula k holkám. "Můžeme jít?"

Jalyn jen mlčky přikývla."Děvčata, pospěšte si, za chviličku zvoní!" pobízela je Taylorová.

Poměrně rychlým krokem se vydaly zpět ke třídě. Lucky si ničeho na Jalyn nevšimla. S nadšením si s ní chtěla dál povídat, ale jiné odpovědi než: "Hmmmm," se nedočkala. A ani jí to divné nepřišlo.

Ve třídě mlčela Jalyn stejně. Byla rozhodnutá pro Michel a  toho se nechtěla vzdát. Koneckonců, Michi byla její kamarádka, zatímco Lucky byla jen nová sousedka, která se pořád na všechno ptala a nic nechápala.

"Co máme za hodinu?" otázala se Lucky dřív, než začalo zvonit. Jalyn ukázala na nástěnku vedle tabule, kde byl vyvěšen rozvrh. "Aha, matika." Lucky vytáhla z hromady učení tu správnou učebnici a přidala i starý sešit. Stihla to tak akorát. Do třídy vešel učitel. Sjel pohledem třídu a na chvíli se zastavil. Všiml si nové tváře. Nenechal se však vyvést z míry a pokračoval v chůzi před tabuli. "Koukám, nová žákyně," začal. "Jmenuji se Lewis a vaši třídu mám na matiku a fyziku."

"Já jsem Lucky Heartová," představila se pohotově.

"Tak si sedněte," přikázal. Byl průměrné postavy, mezi tmavými vlasy a vousy se objevovaly šediny a na nose měl brýle. Hlasem nebyl příliš přísný, ale milostí zrovna neoplýval. "Pokus se co nejdřív si zvyknout a přizpůsobit se učivu. Kdybys však čemukoliv nerozuměla, můžeš se přihlásit nebo za mnou zajdi po hodině."

Lucky přikývla.

"Takže si zopakujeme látku z předchozí hodiny." Lucky se snažila co nejvíce dávat pozor, i když tohle učivo probírali. Doufala, že když se bude snažit hned od začátku, budou její výsledky podstatně lepší.

Zato Jalyn byla duchem úplně mimo. Matematika ji nezajímala. Nadávala svému osudu, že jí naplánoval střetnutí s Lucky v parku, a taky sama sobě, že se jí tak ujala, vlastně ani nevěděla proč. A to ji taky štvalo. Nechtěla vedle ní sedět, nechtěla s ní nic mít.

"Tak kdo nám vypočítá tento příklad?" Lewis poklepal prsty na tabuli. "Co třeba Jalyn Myersová?"

"Co? Co?" Jalyn to vytrhlo z přemýšlení. Tázavě se podívala po učiteli a potom si všimla příkladu. "To bude 205," řekla rovnou výsledek. Učitel přikývnul.

Lucky se nestačila divit. Sama nezvládla ani čtvrtinu a Jalyn tady jentak plácla výsledek. "To máš v hlavě kalkulačku?" pokusila se o vtip.

"Ha ha," usadila ji Jalyn a dál si hleděla svého.

"Jalyn, co je s tebou?" vyzvídala Lucky.

"Děvčata, vyřešte si to o přestávce," napomenul je Lewis.

Lucky zmlkla. Doufala, že tím Jalyn neublížila. Ale nebyl čas cokoliv řešit. Odložila to na přestávku a dál se věnovala matematice.

"Co se děje, Jalyn?" zeptala se, sotva Lewis opustil třídu.

"Nic," odsekla.

"Vážně, něco není v pořádku. Dotkla jsem se tě snad s tou kalkulačkou?"

"Ne."

"Udělala jsem ti něco?!"

"Ne."

"Tak co se děje??"

"Můžeš mě už konečně nechat být?!!" vyštěkla.

Lucky to zarazilo. "Ale Jalyn..."

Ta se k ní však otočila zády. Lucky posmutněla.

"Lucky?" Ve dveřích se objevila Taylorová. "Pojď si pro klíček."

Lucky se nejdřív podívala po Jalyn. Pořád k ní seděla zády a vypadalo to, že se ani nehodlá otočit.

Vydala se tedy za Taylorovou. Ta ji vedla do přízemí do ředitelny, kde už dneska jednou byla. Kromě ředitelky se tam pohybovalo i spoustu dalších učitelek a učitelů.

"Tady podepíšeš papír, že sis klíček převzala. Na konci školního roku se vrací, takže se snaž ho neztratit," vysvětlovala Taylorová. Podala Lucky propisku a ta se podepsala na konec seznamu svých spolužáků.

"Tady ho máš a..." Lucky  vzala do ruky klíček. V tu ránu jí luplo v hlavě. Přestala vnímat okolní dění. Ale neomdlela. Pořád pevně stála na svých nohou. Hlava se jí však motala. Tělo podivně vibrovalo. Oči pálily. Zamrkala, ale ničím tomu nepomohla. Naopak ještě víc slzely. Hodila klíček do kapsy a hřbetem ruky otřela podrážděné oči. V tu ránu vše přestalo. Navrátila se zpět do reality.

"...Tvoje skříňka má číslo 620. Když budeš mít jakoukoliv otázku, klidně se mě zeptej. A nebo popros Jalyn. Všimla jsem si, že se kamarádíte," pokračovala Taylorová.

"Jsme sousedky," vložila se do hovoru Lucky.

"Aha," přikývla Taylorová. "Tak teď se jdi připravit na další hodinu."

Lucky přikývla. Nejsem malá, odsekla v duchu, ale přesto se zdvořile rozloučila a zmizela v chodbě.

Do třídy se vlekla co nejpomaleji to šlo. Nechtěla tam. Už kvůli Jalyn. Byla na ni naštvaná, ale Lucky si nebyla vědoma toho, že by jí něco udělala. A to ji mrzelo. Bylo jí k pláči. Znaly se ani ne čtyřiadvacet hodin a už se spolu nebavily. Ale i tak dlouhá cesta měla konec a Lucky se dostala zpět do třídy. Čekalo tam na ni to samé, jako když před nějakou dobou odešla s Taylorovou. Usedla do lavice.

"Jalyn, jestli jsem ti něco udělala, tak se omlouvám," skoro šeptala. Pak si rukama zakryla obličej a opřela si hlavu o lavici. Bylo jí to líto. Snažila se neplakat, ale nějaká ta slza si stejně našla cestičku ven a ukápla na lavici.

I Jalyn bylo do breku, ale nedala na sobě nic znát. Všechno skryla pod černé myšlenky a tvářila se lhostejně.

Zato Michel se radovala. Všechno vyšlo podle jejího plánu.