Locyka

Večer byl příšerný. Mamka s Billem se vrátili až dlouho po večeři, kterou jsem stejně nachystala a nakonec nejedla. Musela jsem něco dělat, nedalo se jen tak sedět a třeba se učit. Potřebovala jsem nějakou fyzickou práci. Proto třeba chystání večeře přišlo vhod.

Myslela jsem si, že se alespoň mamka bude zajímat, jak se měla její dcerunka v nové škole, ale nic takového nepřišlo. Na jednu stranu jsem na to příšerný místo nechtěla ani myslet, na druhou jsem se ale chtěla někomu svěřit a postěžovat si. Scarlett mi telefon nezvedla, na maily neodepisovala. Cítila jsem se zbytečná a nechtěná. Slzy se mi každou chvíli draly do očí a ani mrkáním jsem je nezadržela.

Ráno opět nebylo s kým si promluvit. Dům zel prázdnotou. Nikam jsem nechtěla, ale bohužel mě ze školy nikdo neomluvil. A nikam nejít, to bych nedokázala. Navíc jediné světlo dnešního dne byl Justin. Měla jsem s ním domluvenou schůzku, a tu jsem si nechtěla za žádnou cenu nechat ujít.

Dneska jsem se rozhodla jet busem. Nechtěla jsem se lepit na Jalyn, navíc jsem neměla ani náladu nikam chodit pěšky. Na zastávku jsem se dostavila akorát včas. Ovšem všude bylo ticho, slyšela jsem pouze šumění korun stromů. Mezi hustými větvemi sem tam pronikaly paprsky ranního slunce, a ty potom tvořily na zemi malá světýlka, která běhala sem a tam a uhýbala před stíny.

Po několika minutách konečně ráčil přijet autobus a já si nastoupila. Nebyla jsem schopná na cokoliv normálního myslet. Všechno se mi míchalo do kupy, a tak jsem málem ani nepostřehla, že jsem konečně dorazila na místo. Vyskočila jsem na chodník a zůstala stát. Autobus pomalu mizel mezi domy. Uvědomovala jsem si, že za necelou čtvrthodinu se ocitnu ve škole. S nechutí jsem přimhouřila oči a pohlédla na rudé střechy domů. Město vyhlíželo tak nevinně a přátelsky, ale mě neobalamutilo. Ze včerejška jsem měla dost špatných vzpomínek, takže jsem vinu přisuzovala i tomuto sídlu.

Ohlédla jsem se. Les mě přímo zval, abych se otočila a vrátila domů. Listí šumělo, vítr si pohrával s větvemi. Místo, kde bych se zbavila všech svých problémů. Ale já se k němu otočila zády. nebyla jsem zvyklá vzdávat se hned na začátku, a tak i teď loudavým krokem vyšla ulicemi.

Asi po deseti minutách chůze se přede mnou objevil park. Rozhodla jsem se si jím zkrátit cestu. Díky pozdnímu příjezdy autobusu jsem měla menší větší časový skluz a ani za nic nehodlala přijít pozdě. To by možná bylo ještě horší.

Nořila jsem se v myšlenkách a přitom poměrně svižně kráčela vpřed. Stejně jako předevčírem byl i dnes park plný lidí. Tentokrát se však z devadesáti devíti procent jednalo o studenty stejné školy, do níž jsem šla již podruhé.

Na to, že za necelých deset minut mělo začínat vyučování, tu bylo lidí až moc. Starší, ale i mladší dívky i chlapci seděli ve skupinkách na lavičkách a hlučně se bavili. Vysoké stromy zabraňovaly rannímu slunci pronikat na zem, ale zlaté paprsky si vždy našly cestu, aby přinesly životadárné světlo i té nejmenší rostlince. Park vyhlížel přátelsky a pohodově, jenom ty zlé a zamračené obličeje pohlížející na mě to kazily. Snažila jsem se dělat, jako že nic, ale nešlo to. Prostě jsem nedokázala si jich nevšímat. Znervózňovali mě. Rychle jsem prošla kolem nich a po pár desítkách kroků už bylo vše v pořádku. Nikde skoro nikdo. Tato část parku byla natolik blízko škole, že se zde nikdo neopovažoval bavit po svém. Tudy už opravdu chodili žáci do budovy školy.

Za mnou se ozval dusot kroků. Někdo tudy běžel. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Co mě má co zajímat někdo běžící? Ovšem kroky se těsně za mnou zastavily.

„Ahoj," ozval se za mnou neznámý hlas.

Otočila jsem se. Za mnou stál kluk. Byl vysoký, poměrně urostlé postavy. Hnědá kštice mu padala do čela. Snědou pleť zdobily malé pihy. Tmavé oči jen zářily a plná ústa usmívala od ucha k uchu.

„Ty jsi ta nová?" položil poměrně hloupou otázku.

„Nová jsem tu byla včera," odsekla jsem a dala se znovu do kroku.

On však šel za mnou.

„Jak se jmenuješ? Já jsem Toby. Vlastně Tobias, ale všichni mi říkají Toby."

„Já jsem Lucky," odpověděla jsem stručně a s chladným výrazem ve tváři.

„Lucky?" podivil se. „To je zvláštní jméno. Štěstí. Máš v životě štěstí?"

Jak se to vezme, pomyslela jsem si. Zrovna mě ale nějaký větší příklad štěstí nenapadl. Zbavila jsem se Amy a potkala Justina. To bylo asi vše. Oproti tomu jsem měla pořád za zadkem Billa, Jalyn se se mnou nebaví a ani nevím proč. Místo Amy přišla Nancy, a mohla bych vzpomínat ještě dál a dál. Na první pohled bylo více negativity.

„Hmmm," zabručela jsem v odpověď. Nebudu se mu tady zpovídat ze svých vlastních problémů. Sám jich má jistě dost.

„Viděl jsem tě tu už v neděli, jak jsi se srazila s nějakou holkou na kolečkovývh bruslích."

Kousla jsem se do rtu. Tak on o tom taky ví? To snad není možný! Obrátila jsem se na něj s vražedným pohledem.

„Neboj, nikomu to říkat nebudu," ubezpečil mě.

Oddechla jsem si. Teď už jsem měla jistotu, že od něj se to dál šířit nebude a nedostane se to až k Nancy. Ovšem nemohla jsem vědět, jestli to viděl ještě někdo jiný. Bylo mi jasné, že si už každý, kdo mě spatřil, všiml, že jsem tu nová. A nevěděla jsem, čím to je. Zas tak výrazná jsem si nepřipadala.

„Chtěl jsem se tě na to zeptat už v tu neděli, ale to jste obě odjely a už jsem vás potom nikde nenašel." Na chvíli se odmlčel. „Nechtěla bys jít se mnou někdy ven?"

Vytřeštila jsem na něj oči. To snad není pravda! Zná mě sotva dvě minuty a už mě zve na rande!

„Víš, já teď nemám moc času," pokusila jsem se z toho vykroutit. „Mám moc práce s vybalováním," dodala jsem ještě výmluvu. Byla účinná, ovšem až do doby, co ten brepta otevřel pusu.

„Tak já ti pomůžu, jestli chceš," nabídl se.

„Éééé." Potřebovala jsem chvíli, abych si promyslela odpověď. Nechtěla jsem ho urazit. „Víš, já bych si to udělala raději sama."

„Chápu. Tak co pro tebe můžu udělat?"

Marně jsem přemýšlela. Akutně jsem potřebovala něco, co by mi umožnilo útěk. Očima jsem přejížděla po okolí. Pohled se zastavil na jednom z okrasných stromů. Byl obsypán překrásnými velkými květy. Každý zářil mezi zeleným listím. Jeho hedvábné bělostné okvětní lístky protkávaly až do ruda zbarvené žilky. To je ono!

„Vidíš ty květy?" ukázala jsem.

Souhlasně přikývl.

„Jeden z nich by se mi hodil do vlasů," pokračovala jsem nevinně.

Jen se usmál a přešel ke stromu. bylo to docela dobře vymyšlené. I ty nejnižší větve byly ale dost vysoko na to, aby na ně člověk dosáhl ze země.

Pobaveně jsem sledovala Tobyho, jak se již po několikáté marně snažil vyšplhat po téměř hladkém kmeni. Nohy se mu smýkaly a ruce klouzaly po výběžcích. Když už asi po páté sklouzl, hodil po mě svůj lítostný pohled. Jen jsem pokrčila rameny. Jakmile se však obrátil k dalšímu pokusu, nenápadně jsem se podívala na hodiny. S Tobym jsem strávila bezmála pět minut a velká ručička se nebezpečně blížila na dvanáctku. Zoufale jsem pohlédla na školu. Přála jsem si být už tam uvnitř. Ne, že bych chtěla, ale přijít pozdě se mi pranic nezamlouvalo. Hodila by se mi teleportace z místa na místo. Proměnou bych ničeho nedosáhla a oddělit mysl od těla by taky k ničemu nebylo. Zbývalo mi doufat, že se něco stane.

A taky se stalo.

„Jsem tady!" ozval se Tobyho hlas. Prudce jsem se otočila. Pod stromem se válela akorát jeho taška s učením. On sám nebyl vidět. Jen v koruně stromu se cosi hýbalo.

Luskla jsem prsty a vzala nohy na ramena.