Locyka

V pondělí ráno zvonil budík obzvlášť dotěrně. Vyrušil mě z poklidného spánku a nutil mě vstávat do školy. Vůbec se mi tam nechtělo.

Ranní rozcvičku jsem sice odbyla, ale běhání jsem nechala na někdy jindy. Vůbec jsem neměla ani pomyšlení na to, že bych se ještě jednou měla vypravit k té strašné vile. Hrůzou mi vstávaly všechny chloupky na těle a otřásla mnou zima. Tam už nikdy, nikdy v životě nevkročím. Ale i představa, že má někdo kus od domu něco takového, je hrozná, ale nic není horší než ranní vstávání.

Začala jsem se pomalu chystat. K tomu jsem si pro zlepšení nálady pustila na mobilu svoje oblíbené písničky. Slunce venku svítilo, moře naráželo na pobřeží a na jeho vlnkách se tvořily pěnové špičky.

Naházela jsem do školního batohu všechny staré sešity a sešla po schodech dolů. Zašla jsem do jídelny a začala si chystat něco k snídani. Všude bylo mrtvo a ticho. Občas tudy nepřítomně prošla mamka nebo se tudy bez pozdravu prohnal Bill. Jako vždy. Pořád při starém.

Docela mě to mrzelo. Doufala jsem, že když se přestěhujeme, budou mít oba na mě více času, ale to se s dnešním ránem rozplynulo.

Hodila jsem si batoh na záda a pomalu se vydala na cestu. Na Jalyn jsem nečekala. Chtěla jsem být sama.

Lesní zkratkou jsem šla opravdu jen co noha nohu mine. Místy jsem se i musela zastavit a přemýšlet, abych správně trefila cestu. Naštěstí jsem ji ale neztratila a dostala se až na kraj města. Semtam jsem narazila na nějaké ranní ptáče, malé či velké, které si to vykračovalo ke škole. I já se nebezpečně blížila k prasátkové budově.

Chytila jsem kliku u vstupních dveří. Teď přišel ten okamžik. Zhluboka jsem se nadechla. Pak teprve jsem stiskla a dala si pozor, abych na kachličky v hale vkročila pravou nohou. Pověrčivá jsem nebyla, ale pro jistotu.

Prohnala se mnou sprška pocitů. Vyznám se tady vůbec? A co mí noví spolužáci? Budu si s nimi rozumět? A co třeba učitelé? Nebudou moc přísní? Takové a další podobné otázky se mi honily hlavou.

Sevřel se mi žaludek a zmocnil s mne zvláštní pocit. Celá jsem se klepala. Nejraději bych odtud utekla, schovala se mamince za sukni a nechala ji, aby za mě všechno vyřídila. Jenomže maminka byla několik kilometrů odtud a do toho pekla mě poslala samotnou. To je teda spravedlnost.

Pomocí různých informačních tabulí jsem se dostala až k ředitelně. Nesměle jsem zaklepala na bílé dveře. Zpočátku se nic nedělo, pak se ale ozvaly kroky a ve dveřích se objevila žena. Byla zhruba středního věku, hnědé vlasy jí padaly na ramena, na tváři měla úsměv.

"Co potřebuješ?" zeptala se.

"Dobrý den, já jsem Lucky Heartová. Já....ehm....přistěhovali jsme se sem a chtěla bych tu studovat." Opravdu inteligentní odpověď.

"Tak pojď dál, vyřídíme to vevnitř," usmála se.

Že jsem byla nervózní jsem asi zdůrazňovat nemusela. Bylo to na všem znát. Na výrazu v obličeji, na hlase i na odpovědích.

Ocitla jsem se za stolem naproti ředitelce.

"Máš tu rodný list?" promluvila opět milým hlasem.

"Něco ano." Vyskládala jsem na stůl hromadu papírů, vše, co mi večer mamka dala do ruky.

"Tvoje jméno?"

"Bydliště?"

"Datum narození?"

Otázky se hrnuly jedna za druhou a ředitelka mé odpovědi zapisovala na jakýsi papír. Pak okopírovala nějaké papíry, které potřebovala si nechat, a přiřadila mě do třídy 1.A. "Najdeš ji ve třetím poschodí vpravo, a tvojí třídní bude Edita Taylorová."

Vedle ve sborovně klaply dveře. "Potřebuje mě někdo?" ozval se ženský hlas a ve dveřích se objevila černovlasá hlava učitelky.

"Ano," odpověděla ředitelka. "Budeš mít ve třídě novou žákyni. Zaveď ji do třídy."

Taylorová přikývla a naznačila mi, abych šla za ní.

V chodbě bylo rušno. Všude se to míhalo žáky. Někteří byli sami, jiní ve skupinkách. Vyšlapaly jsme schody. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Některé tváře se dívaly, jako by tu nikdo nový nešel, jiní byli překvapení. Jedna dívka mě však sledovala s pošklebkem. Měla hnědé nakulmované vlasy a na očích silnou vrstvu řasenky. Snažila jsem se nevšímat si jejího posměvačného pohledu, ale nešlo to. Připomínala mi Amy. Stejně jako ona vypadala starší než asi doopravdy byla. Ale nějakým způsobem jsem cítila, že její srdce je stejně špatné. Zakryté černými myšlenkami.

Taylorová se zastavila před třídou úplně na konci chodby. Zvenku působila úplně obyčejně, stejně jako ostatní. Měla bílé dveře, na nich cedulku s nápisem 1.A, jménem naší třídní a rozvrhem hodin. Nevěnovala jsem tomu ale kdovíjakou pozornost.

Taylorová otevřela dveře. Zůstala jsem jí za patami. Zhluboka jsem se nadechla. Hlasitě polkla. Zastavila se.

"Můžete mi věnovat trochu pozornosti?" promluvila ke třídě. Značnou chvíli trvalo, než všichni ztichli a obrátili na nás svoje pohledy. Najednou jsem se cítila strašně. Nervózně jsem přenášela váhu z nohy na nohu. Sevřel se mi žaludek, jak nejméně to šlo. Měla jsem sto chutí utéct. Ale na to nedošlo.

"Představuji vám novou spolužačku. Tohle je Lucky," pokračovala.

Někteří se podivili, jiní protáhli obličeje.

Bylo mi ještě hůř. Nebyla jsem zvyklá na tolik pozornosti. Neměla jsem to ráda. Vlastně i nenáviděla.

"Posaď se, kam budeš chtít. Za chvíli ti donesu učebnice. Rozvrh je na dveřích nebo vepředu na tabuli, ten si opiš. Pro kartu na obědy si zajdi za vedoucím jídelny, najdeš ho za kantýnou v okénku každý den do desíti hodin. Radím ti tam zajít o příští přestávce. A jinak ti přeji hodně štěstí v naší třídě a ať si tu najdeš kamarády." Pak se Taylorová otočila a odešla. Nechala mě tu napospas novým lidem.

Až teprve teď jsem se rozhlídla po třídě. Spoustu nových tváří. Mezi nimi však jedna známá. Poznala jsem ji teprve včera odpoledne. Jalyn. Usmívala se na mě a rukou mávla. Úsměv jsem jí opětovala a vydala se blíž k její lavici ve třetí řadě.

"Ahoj," pozdravila jsem ji. Byla jsem nadšením bez sebe, že jsme ve třídě spolu. Ani bych si to jinak nedokázala představit.

"Čaukys!" Podle výrazu ve tváři jsem mohla usoudit, že je taky ráda.

"Můžu?"Hlavou jsem kývla k prázdné židli vedle Jalyn.

"Jasně." Počkala, až si sednu. "Jaktože jsi se vydala jentak sama?"

"Vlastně ani nevím. Prostě jsem chtěla být sama."

Jalyn přikývla. "Chápu. A jak..." Ani nestihla doříct větu. K lavici se přihnal houf lidí.

"Ahoj!" zdravili jeden přes druhého.

"Ty se jmenuješ Lucky? To je zvláštní jméno. Jsi cizinka?"

Takovouhle otázku jsem ještě nikdy neslyšela. Cizinka?

"Ne," zakroutila jsem hlavou v odpověď hnědovlasé dívce.

"Jaké máš příjmení?"

"Kde bydlíš?"

"Kolik ti je?"

"Vy dvě se znáte?"

Otázky se hrnuly jedna přes druhou. Nestačila jsem ani odpovídat. V hlavě se mi to motalo. Za všechno mohla nervozita. Musela jsem se soustředit, abych neplácala nesmysly. Nechtěla jsem se ztrapnit hned v první chvíli. Přitahovala jsem pozornost jak holek, tak kluků. Všichni na mě upírali svoje oči různých barev.

V duchu jsem se těšila, až tohleto skončí. A taky že jo. Nemohlo za to zvonění, jak by se dalo předpokládat. Na to bylo ještě příliš brzo.

Podle toho, co jsem zahlídla přes postavy svých nových spolužáků, v tom měli prsty tři lidi, co právě vešli do dveří.

První byla dívka vysoké propracované postavy. Plavé vlasy jí volně splývaly do pasu, bleděmodrýma očima se dívala na svět. Na sobě měla šortky a růžovou kostkovanou košili. Usmívala se. Zamířila k nám.

Druhá osoba byl tentokrát kluk. Měl hnědé vlasy upravené na patku, které mu při troše štěstí a hodně gelu držely tvar. Taky měl namakané tělo, ale zdaleka ne tolik jako Justin. Působil na mne lhostejným, někdy až chladným dojmem.

Třetí byla opět dívka. Měla hnědé nakulmované vlasy a na očích silnou vrstvu řasenky. Dokonale oblečená, dokonale upravená. Ani jediný vlásek jí nepadal do tváře. Ani jediné smítko nespočívalo na jejím perfektním oblečení. Byla dokonalá, až na její tvář, která na všechny ostatní shlížela s pohrdáním a jakousi povýšeností.

"Přivezli nový druh baget," prohodila jentak mimochodem.

A jako by někdo mávnul kouzelným proutkem, všechna pozornost patřila do vteřiny jí. Spolužáci i spolužačky pomalu odcházeli, někteří mlčky, jiní alespoň prohodili něco ve smyslu: "Ahoj," nebo: "Tak ať se daří."

Konečně jsme s Jalyn osaměly.

"Cos mi to vlastně chtěla říct, než se přihnala tato banda?" pokračovala jsem po chvilce oddychu.

"A víš, že ani nevím?" zasmála se Jalyn.

"Jenom doufám, že to nebylo nic důležitého," poznamenala jsem a obrátila pohled k hnědovlásce, co ode mě odpoutala pozornost. Byla jsem jí za to vděčná, ale zároveň jsem cítila, že dobrotou překypovat nebude. Byla to ta samá dívka, co jsem potkala na chodbě, s tím stejným výrazem v obličeji.

"To je Nancy," promluvila ke mně Jalyn. "Je taková královna třídy. Teda, spíš si to o sobě myslí. Všichni - holky i kluci - k ní vzhlíží a zejména holky ji obdivují a napodobují."

Opět jsem jenom přikývla.

"Dávej si na ni bacha, není radno dostat se s ní do konfliktu. Pak byses z něj nemusela nikdy vymotat," varovala mě Jalyn.

"Neboj, nemám potřebu s ní vůbec mluvit."

"Ahoj Jalyn a... nevím jak se jmenuješ." To byla ta plavovlasá dívka, co přišla do třídy těsně před Nancy.

"To je Lucky," představila mě Jalyn. "Lucky, tohle je moje kamarádka Michi."

"Michel," opravila ji.

"Jo, promiň. To já jí tak říkám," usmála se Jalyn.

Podaly jsme si ruce na seznámení.