OSMÁ ČÁST
Potřebovala jsem odtud co nejrychleji zmizet. Ke vší smůle mi před nosem ujel autobus a než jsem se dostala do centra, uběhla minimálně půlhodina. Uvědomovala jsem si, že teď už hrají roli minuty, ne-li rovnou vteřiny. Zamotala jsem se do obrovského průšvihu a teď už jen záleželo, za jaký konec jej chytnu. Věděla jsem, že obraz již dlouho v bezpečí nebude. Dostanou jej jakýmkoliv způsobem, ať to stojí, co to stojí. Třeba i lidský život. Nebo životy dva.
Přidala jsem do kroku, ale nemohla jsem na sobě dát znát spěch a současnou nervozitu. Hlavně být co nejmíň nápadná!
Pomalu jsem se blížila k naší ulici. Mířila jsem přímo do ateliéru a pak rovnou na policii. Neměla jsem vůbec tušení, jak zjístíme identitu toho muže, ale potřebovala jsem zachránit obraz. Ten byl teď středobodem jejich pozornosti a dokud jej nebudou mít, jentak do nory nezalezou.
Skoro jsem už sahala do kabelky pro klíče, ale moji pozornost upoutala velká bílá dodávka. Nejen, že stála v zákazu parkování, ale za volantem seděl úplně ten stejný muž, jehož jsem tenkrát potkala na schodech. Nevím, jak jsem ho mohla poznat. Obličej mu zakrývaly sluneční brýle a do čela měl stažený klobouk. A vedle něj seděl ještě muž další. Byli tedy na mě už dva. Pokusila jsem se zachovat klid a prošla kolem našich dveří dál. V hlavě mi to šrotovalo. Srdce mi tlouklo až v krku. Opatrně jsem se ohlédla. Právě vystupovali z auta a mířili za mnou. V zájmu vlastního života mlčte. Ještě se uvidíme, prolítla mi hlavou slova z dopisu. Bez rozmýšlení jsem nasadila trysk. Mezitím jsem se pokusila vytáhnout z kabelky telefon a zavolat na policii. Moc jsem ani nevěděla, co jim mám říkat. A hlavně problémy s dechem jsem měla. Něco málo jsem jim dokázala říct, ale pak mi telefon vypadl z ruky. Chhtěla jsem ho zvednout, ale náskok jsem měla již tak malý, že se mi to ani podařit nemohlo. Byli mi v patách. Udělala jsem kličku, ale to mi prodloužilo náskok jen o malou chviličku. Za pár vteřin už mě pevně svírali ve svých spárech.