Locyka

Běžela jsem do parku. Měla jsem dneska po škole domluvenou další schůzku s Justinem. Jenomže jsme jako poslední měli fyziku a učitel se rozhodl, že si mě nechá chvíli po vyučování a doučí vše, co už brali a já o tom neměla ani páru. Ani všemožné výmluvy o tom, že mi jede autobus a že mám důležitou schůzku s mámou na něj neplatily. Nejdřív mi to chtěl jenom ukázat v učebnici, ale pak se u toho nějak rozpovídal a nezastavilo ho ani skřípání mých zubů a ani mu nedošlo, že víc než do učebnice se dívám spíš na hodiny. Po deseti minutách mne ale přece jen pustil. Mířila jsem přímo k první lavičce v parku, kde měl na mě čekat Justin. Ale nebyl tam. Lavička byla prázdná. Srdce se mi leknutím zastavilo. Z oka ukápla slza. Tak on na mě nepočkal! To bylo první, co mě napadlo. V hrudi mne píchlo a projela mnou vlna teskna. Pak mi ale svitla naděje - třeba mě šel hledat! Srdce se mi opět rozbušilo. Rozběhla jsem se. Ta radost mě doslova nadnášela. A za chvíli mi srdce poskočilo a chtělo se mi výskat radostí a štěstím. Stál opodál, zády otočený ke mně. Zvedla jsem ruku, že na něho zavolám, ale něčeho jsem si všimla. Okolo jeho ramen se omotaly čísi ruce. Zděšeně jsem na něj koukala neschopná slova. Teprve teď to opravdu bolelo. Nad jeho ramenem se na chvíli objevila hnědovlasá hlava. Zaostřila jsem a polila mě vlna hořkosti. Hlava se mi zamotala. Oči upíraly jenom na onu dívku. Byla bych ráda, kdybych to, co jsem spatřila, radši neviděla. Z mého nitra se vzedmula zlost. Uvidíš, že na mě nezapomeneš. Nezapomenu. Byla to Nancy. Ruce mu strčila do vlasů a jak se mírně pootočili, viděla jsem přesně, co dělali. Líbali se. Slzy mi valily proudem. Zlost náhle přehlušila lítost. A já mu tolik věřila! Svět se zase ponořil do té známé šedi. Znovu se stavěl proti mně.

Otočila jsem se a běžela pryč. Pro slzy jsem neviděla na cestu. Potřebovala jsem se někde vybrečet. Mířila jsem přímo na zastávku a tak akorát dohonila autobus. Celou dobu jsem zuby nehty zadržovala slzy. Nechtěla jsem na sebe obracet nežádoucí pozornost. A jakmile mi autobus zastavil, vypálila jsem ven jako neřízená střela. Běžela jsem. Slzy mi tekly proudem. Nebála jsem se nahlas vzlykat. Věděla jsem, že tu nikdo není. Zanedlouho jsem před sebou spatřila dvě vily. K mému úžasu ta cesta uběhla dneska nějak rychle. Zamířila jsem k našemu domu, ale na pláži se srazila s Jalyn.

"Co tady děláš, Lucky? A co se stalo?" vyděšeně se mi podívala do očí a chytla mě za ramena. Utřela jsem si slzy. Dál jsem měla ústa zavřená.

"Vždyť jsi přece měla mít to rande s Justinem," pokračovala stejným tónem. "Nebo ne?"

"Měla," odsekla jsem.

"Tak co je s ním?"

Mlčela jsem.

"Nechceš mi něco říct?"

"Pojď k nám."

Sotva se pohodlně usadila u mě v pokoji, začala se vyptávat znovu. Takhle má vypadat opravdová kamarádka. Nenechá tě na pokoji, dokud se jí se vším nesvěříš.

"Je to sukničkář. Mění holky jako ponožky."

"Cože?!" vyjekla Jalyn. "Vím, že s několika holkama předtím chodil, ale že by až tak?"

"Líbal se v parku. S Nancy," dodala jsem tiše.

"Jak ona se mohla dostat pod kůži takovýmu klukovi, jako je on?"

Pokrčila jsem rameny. "Je docela hezká."

"Ale vždyť o ní je po celé škole známo, že vystřídala už alespoň polovinu kluků."

"A navíc hulí."

"Jako lokomotiva. Je to z ní cítit na dálku," doplnila mě.

"Jak se může někdo s někým takovým líbat? Já bych zvracela." Z očí mi znovu vytryskly slzy. Jalyn si ke mně sedla a objala mě. Částečně se mi ulevilo, ale že mě Justin vyměnil za Nancy bolelo stále. Že to všechno vlastně nemyslel vážně. Že to byla jenom hra.

"Ty jsi ho měla opravdu ráda, viď?"

"Jo," špitla jsem. " Proč ne?"

"Víš, já si vždycky myslela, že láska na první pohled je absolutní nesmysl. Že je to jenom takové zbláznění, ze kterého nic vážnějšího vzejít nemůže. Ale jak vidím, tak vzešlo."

"Vzešlo, ale ne na dlouho," vzlykla jsem.

"Lucky, je to děsnej blbec, jinak by tě za nikoho nevyměnil. On ti za ty slzy nestojí."

Rozvzlykala jsem se. Slzy mi stékaly po tvářích a dělaly na Jalynině rameni mokrou skvrnu.

"Nezaslouží si tě, věř mi."

Pocit přátelství a toho, že pro někoho něco znamenám, mě uklidňoval, až jsem přestala brečet úplně.

"Jalyn," spustila jsem znovu a podívala se jí do očí, "jak vyřešíme to, že se po škole potloukají chlapi s červenýma očima, a potom najednou zmizí?"

"Přespíme ve škole," pokrčila rameny.

"Ses snad zbláznila, ne? Jak si myslíš, že se tam jako dostaneme?!"

"Normálně, dveřma," odpověděla, jako by nic.

"A proč zrovna ve škole?"

"Klíče od skříněk se nám ztratily ve škole, deníček mi zmizel taky ve škole, zničeho nic se zrovna ve škole objeví červenooký chlap. Nemyslíš si, že to s tím má nějakou spojitost?"

"A když ne se školou, tak s námi, a vyšlo by to tak i tak nastejno," doplnila jsem.

"Vidíš."

"Stejně si ale myslím, že to není dobrý nápad."

"Lucky, ale no tak."

"Neříkám, že nikam nejdu. Naopak. Ale je to hloupost."

"Mysli si o tom, co chceš, já si stojím za svým."

"Super, ale ještě nějak vysvětli rodičům, že budu spát ve škole."

"Ne ve škole, ale u mě doma. A já zas u tebe."

"Chytrá hlavička," usmála jsem se a popadla telefon. Vytočila jsem mamčino číslo. S šibalským úsměvem jsem sledovala Jalyn. Byla jsem ale trochu nervózní. Lhát jsem neuměla. Napjatě jsem čekala, až bude hovor přijat. A čekala jsem dost dlouho, než se konečně v telefonu ozval mamčin hlas: "Ano, Lucky?" Mluvila takovým tím tónem: copak se nemůžeš zabavit sama, pořád mě neotravuj. Nenechala jsem se ale jím odradit.

"Mami, Jalyn Myersová mě poz..."

"Počkej, počkej," zarazila mě. Trochu mě to zaskočilo. "Kdože?"

"Jalyn Myersová, tady ze sousední vily," pokračovala jsem.

"Myersová," zopakovala.

"Jenom ti hlásím, že budu spát u ní. Abyses nedivila, že nejsem doma." Chvilka mlčení. "Kdy se vrátíte?"Žádná odpověď. Chvilku jsem čekala. "Mami?"

"Hmm?" ozvalo se z druhé strany telefonu. "Říkala jsi něco?"

Povzdychla jsem. "Spím u Jalyn a vrátím se zítra po škole. Ahoj." Už jsem hovor neměla náladu dál prodlužovat. Hlasitě jsem oddychla. "A mám to z krku."

Jalyn se usmála. "Teďka to čeká mě. Mamka je v práci."

Zvedla telefon a vytočila číslo. Její hovor byl podstatně kratší. Sotva jej ukončila, usmála se."A máme to v kapse!"

Následoval problém s tím, co všechno si máme zabalit s sebou, aby toho nebylo moc. Chvíli jsme se hádaly, jestli deky jo nebo ne, ale nakonec jsme usoudily, že tak ani tak spát nebudeme. Vlastně jediné, co jsme vzaly, byly baterky, protože jsme uznaly za vhodné, že bychom neměly rozsvěcet normální světla, aby to nepřilákalo nežádoucí pozornost. Navíc se ve tmě se může člověk líp ukrýt. Další takovou věcičkou byly telefony. Nejen kvůli zábavě, ale hlavně kdyby bylo něco potřeba. Nechtěly jsme riskovat. Ještě jsme na internetu vyhledaly, v kolik hodin a jaké se v naší škole konají kroužky během odpoledne. Chtěly jsme být pojištěny, kdyby nás někdo z vyučujících nachytal při vstupu. Potom jsme se na zbytek odpoledne přesunuly k Jalyn. U nich doma to vypadalo podobně jako u nás. Místnosti byly poskládány téměř stejně. Akorát sloužily k něčemu jinému.

"Tak tady dneska v noci jakože spíš," otevřela Jalyn dveře do svého pokoje a zasmála se.

"Páni, máš to tu nádherný!" vydechla jsem. Měla krásný velký pokoj. Nábytek měla poskládaný tak, že uvnitř bylo víc prostoru, než se dalo čekat. Slunce sem sice nesvítilo, ale i tak tu bylo dost světla. A výhled měla přímo na útes. Navečeřely jsme se, a dřív, než se vrátila její máma, jsme vyrazily na cestu. Bylo chvíli před šestou. Čas akorát k tomu, abychom nemusely příliš dlouho čekat. Šly jsme docela pomalu, ale i tak jsme se dostaly zanedlouho do města. Prolívaly se ve mně všemožné pocity. Byla jsem trochu nervózní, ale hlavně jsem měla strach, že by z toho mohl být průšvih. Prostě jsem cítila, že to, co děláme, není zrovna vítané. S nechutí jsem pohlédla na naši školu, ke které jsme se za tu dobu zvládly přiblížit. Srdce mi tlouklo, když jsem vkročila na kachličky v hale.