Locyka

Škola nás vítala svým obvyklým vzhledem. Vypadala úplně stejně, jako dneska ráno, akorát tu nebyla ani noha. Přesto jsme odkudsi slyšely nějaké zvuky a hlasy.

Jalyn mě zatáhla do nějaké učebny.

„Musíme počkat, až se to tu trochu vylidní," špitla a posadila se do kouta. Nastalo ticho. Seděly jsme vedle sebe a mlčely. Měla jsem tolik věcí, o kterých jsem potřebovala přemýšlet. Srovnávala jsem si události posledních pár dní. Musela jsem zadržovat slzy, nechtěla jsem znovu brečet.

Minuty utíkaly. Minula osmá a ze školy se pomalu vytrácely všechny osoby. Po deváté zapadlo slunce a před desátou se škola nořila do temna.

Jalyn se zvedla: „Půjdeme to tu prohlídnout. Už bychom neměly narazit ani na školníka."

„Tak doufej, že nenarazíme na nikoho," pokusila jsem se o vtip. Ale nikdo se nesmál. Uvnitř mě se uhnízdil strach. Svírala mě nervozita. Nedokázala jsem se usmát, ani trochu uvolnit. Bylo mi divně. Knedlík v krku mi zabraňoval dál mluvit. Kolena se trochu klepala. Ani jsem nevěděla, proč. Neměla jsem se vlastně čeho bát. Ale něco mne znepokojovalo.

Protáhla jsem si ztuhlé tělo a kužel světla mé baterky rázem prořízl okolní tmu. Mrkly jsme s Jalyn na sebe a ona otevřela dveře. Výraz v jejím obličeji už ale nebyl tak odvážný. Byla pobledlá. Taky měla strach.

„Jestli chceš, můžeme se ještě vrátit domů," navrhla jsem, protože ani já nikam nechtěla. Viděla jsem se krásně doma, v pohodlné posteli, v bezpečí. I když se tomu bezpečí úplně říkat nedalo.

„Ne, Lucky. Jednou už jsme tady, tak taky všemu přijdeme na kloub," prohlásila pevně. Na jejím hlase ale bylo vidět, že se něčeho bojí. Přesto ale odhodlaně vykročila do tmy.

Procházely jsme ztichlou školou. Nikde se nic nehýbalo. Všude jenom ticho a tma. Byly jsme tu jenom my dvě a od stěn se odrážel zvuk našich kroků. Střídaly se ve mně všemožné pocity. Vždycky, když jsme zahýbaly za nějaký roh, se mě zmocnila nervozita, ale tu pak vystřídala náhlá úleva, kterou jsem s vřelým srdcem přivítala. Všechno naštěstí bylo v pořádku.

Několikrát jsme obešly celou školu a nakonec se vrátily zpátky do učebny. Unaveně jsem se posadila. Byla jsem ráda, že se nic neděje. A ani jsem nechtěla vyčinit Jalyn, že mě sem zatáhla. I ona byla ráda, úplně jsem to na ní viděla. Navíc jsem mohla zažít něco, na co ještě dlouho nezapomenu.

Chvíli jsme si ještě špitaly. Už jsme se i smály a všechno bylo zase normální. Jako bychom byly doma a ne ve škole, kde bychom vlastně vůbec nic neměly pohledávat.

Byla jsem strašně unavená. Víčka mi ztěžkla a nedokázala jsem udržet oči otevřené. Pomalu se mi zavíraly. Opřela jsem hlavu o zeď a začala podřimovat. Jalyn mě nechala, i když sama unavená nebyla. Ponořila jsem se do říše snů, kde neexistovaly žádné starosti a trápení. Přestala jsem vnímat okolní svět. Uvolnila jsem se a na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Spánek jsem opravdu potřebovala. Po celém dni jsem měla starostí nad hlavu a byla jsem ráda, že najednou odplavaly pryč a nemusela jsem na nic myslet. Tak dobře mi snad ještě nebylo.

Najednou jsem sebou škubla. Něčeho jsem se lekla a prudce otevřela oči. Přivítala mě akorát černočerná tma. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala. Spatřila jsem Jalynin pobledlý a vyděšený obličej.

„Lucky," bylo jediné, co ze sebe vypravila.

Vyskočila jsem na nohy. „Co se stalo?"

„Někde něco prásklo."

Podívala jsem se na hodiny. Bylo před půl dvanáctou. Moc dlouho jsem tedy nespala. Ale unavená jsem si nepřipadala.

Chtěla jsem Jalyn uklidnit, že to asi byl jen průvan, ale ozvala se další rána, až jsem nadskočila. A další. Přicházely z horního patra a byly doprovázené jemnými otřesy. Srdce se mi téměř zastavilo. Nohy zdřevěněly a odmítaly se pohnout. Už i já celá pobledla.

Další rána. Jako by o patro výš spadlo něco na podlahu. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Takhle jsem se snad ještě nikdy nebála.

Jalyn mě popadla roztřesenou rukou a pomalu vyrazila ke dveřím. Ani baterky jsme nerozsvítily. Přesto jsem ji ale nervózně svírala v ruce. Potichu jsme našlapovaly. Jalyn šla první a já se jí lepila na záda. Měla jsem všechny smysly zbystřené, uši našpicované a oči dokořán otevřené. Neodvažovala jsem ani mrkat a neustále se ohlížela.

Ještě, co jsme šlapaly schody, se ozvalo pár ran. A pak už bylo ticho. Srdce mi bušilo až v krku. Myslela jsem, že musí být slyšet na metry daleko. Ale nebylo.

Neměla jsem odvahu jít dál. Zůstala jsem stát asi dva metry přede dveřmi učebny. Ale Jalyn se nedala odradit. Odvážně přistoupila ke dveřím a stiskla kliku.

Po zádech mi přeběhl mráz. Napětím jsem ani nedýchala. Bála jsem se i za Jalyn. Ruce se mi klepaly a div mi nevypadla baterka. Žaludek jsem měla sevřený. Oči se upíraly jedním směrem, a to na Jalyninu ruku. Zpomaleně jsem sledovala, jak stiskla kliku a pomalu otvírala dveře. Srdce bušilo o sto šest. Nechtěla jsem vidět nic, přesto jsem ale nedokázala zavřít oči.

Jalyn opatrně nakoukla dovnitř a potom otevřela dveře dokořán. Gestem mi naznačila, abych přišla blíž. Ulevilo se mi. Znamenalo to totiž, že je všechno v pořádku. Ale odkud se potom braly ty zvuky?

Posvítila jsem dovnitř baterkou. Lavice a židle – všechno bylo na svých místech. Nezdálo se, že by někdo s něčím hýbal. A všechna okna byla zavřená. Chvíli jsem baterkou svítila po místnosti, a pak mi najednou ztuhly rysy. Krevní oběh se mi téměř zastavil. Strachy se mi sevřelo hrdlo. Skoro jsem nemohla dýchat. Byla jsem ráda, že jsem alespoň šeptat dokázala.

„Jalyn," chytla jsem ji za ruku, „dívej." Světlem baterky jsem namířila na zem. Baterka ozářila jednu velkou stopu. Jako by zde někdo chodil ve špinavých botách. Ale stopy nevedly ven ani ze dveří, ani okny.

„Lucky, pojď odsud pryč," naléhala Jalyn. Hlas se jí klepal. Zavřela jsem dveře a vyrazily jsme chodbou zpět. Měla jsem na krajíčku. Vstupní dveře byly zamčené a nebylo kudy odejít. Až do rána jsme tu byly uvězněny. A to bylo vzdálené ještě mnoho hodin. Nohy se mi klepaly. Zmocnil se mě zvláštní pocit. Na zádech se mi zježily snad všechny chlupy. Smysly se mi zbystřily. Od stěn se odrážely ozvěny našich kroků. Nebo to nebyly ozvěny? Hlasitě jsem polkla. Mírně jsem přidala do kroku. Zdálo se mi, že cítím něčí chladný dech. Když jsme zahýbaly za roh, koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Zaměřila jsem sluch a opravdu – slyšela jsem kroky. Teď už nebylo pochyb, že za námi někdo je. Opatrně jsem se nahla k Jalyn a špitla: „Neotáčej se, někdo nás sleduje."

„Co?!" vyjekla nahlas a otočila se. Viděla jsem na ní, jak celá náhle zbledla. Vyděšený výraz v obličeji a ztuhlé rysy naznačovaly, že jsem měla pravdu. Zrovna teďka bych ale byla radši, kdybych se mýlila.

Popadla jsem Jalyn za ruku a dala se na zběsilý útěk. Za sebou jsem slyšela dusot těžkých kroků. Teď už jsem se nebála ohlédnout. Jediný, co jsem spatřila, byly asi tři páry červených vražedných očí. A přibývaly další. Cosi na sebe pokřikovaly jakýmsi neznámým jazykem.

Přidala jsem. Už mi nezbývaly síly. Únava se začínala projevovat. Navíc se připomínal i naražený kotník. Dech jsem sotva popadala. Neviděla jsem ani na krok. Cítila jsem Jalyn po svém boku a zády dech mužů. Už byli blízko. A proti nám se hrnuli další. Neměly jsme jinou možnost, než zahnout do slepé chodby končící zdí.

Nevím, kde se v Jalyn vzalo tolik síly, ale najednou začala výrazně zrychlovat. Nezvládala jsem s ní udržet krok a zaostávala. Cítila jsem, že konec chodby se už blíží a přibýval i můj strach. Jalyn ale zvládla i přemýšlet. Vpadla do jedněch dveří a já se neodvažovala se od ní oddělit. Přibouchly jsme za sebou dveře a Jalyn zamkla. Vyčerpáním jsem se složila na podlahu. Srdce mi bušilo až v krku a štěkavě jsem lapala po dechu.

„Lucky, vzchop se! Tady nemůžeme zůstat!" volala Jalyn. Měla pravdu. Zvenku se začaly ozývat mohutné údery na dveře. Nechybělo mnoho a byly bychom v koncích. S námahou jsem se zvedla. Jalyn se začala sápat na okno.

„To nemyslíš vážně!!!" vyjekla jsem. „Jsme já nevím v kolikátým patře a ty chceš skákat z okna! Seš blázen?" Vrhla jsem se, že ji od toho odtrhnu, když v tom mne oslepila jasná modrá záře. Několikrát jsem zamrkala a oči opět otevřela. Hvězdy vycházely z Jalynina přívěšku. A hned mi došlo, co má na mysli.

„Soustřeď se, Lucky," hlesla polohlasně a otevřela okno. Vítr jí pročísl vlasy.

Zavřela jsem oči a nechala se ovanout vlnou magie. Zrovna teď jsem se ale nedokázala soustředit. Jako naschvál to prostě nešlo. Zoufale jsem oči otevřela. Jalyn už byla s proměnou hotova. Jenom mě nevyšla z rubínu ani hvězdička. Div jsem se nerozbrečela.

Zavři oči, slyšela jsem uvnitř sebe Jalynin hlas. Nechápavě jsem se na ni podívala. Zavři oči, opakovala. Poslechla jsem. Na zádech máš křídla a letíš vysoko. Výš než stromy, výš než létají ptáci. Jsi v bezpečí. Nikdo na tebe nemůže. Nad sebou máš oblohu se spoustou drobounkých hvězdiček. Najednou přestala mluvit. Vrátila jsem se do reality. Otevřela oči. Přede mnou se rozprostíral oblak modrých hvězd.

„Díky," špitla jsem a usmála se. Nevím, jestli to Jalyn slyšela, protože přesně v ten okamžik se ozvala taková rána, až se mi málem podlomila kolena.

Jalyn vyskočila na parapet. Přiběhla jsem k ní. Zvláštní bylo, že tuto proměnu jsem ani nevnímala. Ale hvězdy se hrnuly jedna za druhou.

Ozvala se další ohlušující rána a Jalyn skočila. Roztáhla křídla a pomalu se snášela k zemi. Potom se ztratila kdesi ve tmě.

Další rána, až se celá místnost otřásla. Ve dveřích prasklo. Vyděšeně jsem vyskočila na parapet a vylezla ven. Pak jsem ještě za sebou přivřela okno a ozvala se rána další. Dveře neodolaly a muži vpadli dovnitř.

Z přívěšku se mi začaly hrnout hvězdy zlaté. Ještě jsem proměněná nebyla. Ale muži běželi k oknu. Neměla jsem na výběr. Mám se nechat chytit? Nebo snad riskovat a skočit? Chytit? Skočit? Nemohla jsem se rozhodnout. Pak jsem se lekla jedněch očí, které mě sledovaly zpoza skla.

Skočila jsem...

Proud vzduchu mi čechral vlasy. Letěla jsem dolů. Země se blížila. Začínala jsem se bát. Nedýchala jsem. Srdce netlouklo. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem už nic vidět. V tom snu to bylo všechno jinačí. Teď mě polil studený pot a k smrti jsem se bála.

Najednou jako zázrakem jsem začala zpomalovat.

Otevřela jsem oči. Byla jsem jenom pár metrů nad zemí a křídla zbržďovala let. Měkce jsem dopadla na zem. Ulevilo se mi. Zhluboka jsem dýchala. Nervozita ze mne opadla. Strach se vytratil a nahradila jej obrovská radost. Srdce mi poskočilo. Ale tento pocit netrval dýl jak několik sekund. Pak jsem se vrátila do reality. Musím najít Jalyn! Rozhlížela jsem se okolo. Nikde jsem ji neviděla.

Poběž rychle do parku! slyšela jsem. Otočila se a spatřila ji. Stála za mnou. Rozběhly jsme se liduprázdným městem. V parku se mě začal zmocňovat zvláštní pocit a teskno. Začaly se mi vracet vzpomínky na dnešek. Na Justina. Ukápla mi slza chladná jako led.

Běžely jsme temným lesem. Jen koruny stromů šuměly. Najednou jsem byla plná energie. Nepociťovala jsem únavu. Už ani ten strach. Rychle jsme se blížily k domovu. Konečně jsem spatřila pláž. Neradovala jsem se ale. Něco se mi tu nelíbilo. Bylo tu tak nějak temno, i když měsíc jasně svítil.

Zavřela jsem oči. Usmívám se. Zlaté vlasy mi padají přes ramena. Jsem to já. A opravdu. Když jsem otevřela oči, stála jsem na dvou nohách a vítr mi česal vlasy. I Jalyn se proměnila zpátky.

„Kam teďka půjdem?" Oprášila si kalhoty.

„Já jdu domů. Něco se mi tady nelíbí."

„Já teda nic necítím."

„Bolest, zlo, nenávist, žal..." vyčetla jsem vše, co jsem cítila.

„U-ups. To nevypadá dobře."

Sklopila jsem hlavu.

„Kdyby něco, tak rubín máš. Jen se soustřeď a představuj si, že jsi flyon. To tě od všeho ochrání," vysvětlovala.

„Díky," špitla jsem a objala ji. Jako kdybychom se viděly naposledy. Objetí mi dalo, co mi už pěknou dobu chybělo. Cítila jsem opravdovou lásku a přátelství.

„Dobrou," rozloučily jsme se. S každým krokem ve mně vzrůstal divnější a divnější pocit. Když jsem otevírala dveře, srdce hlasitě tlouklo. Ruka se mi klepala. Stiskla jsem kliku. Nebylo zamčeno. Museli se už vrátit. Ale světla nesvítila.

Pootevřela jsem dveře, ale dál to nešlo. O něco se zarazily. Zabrala jsem a ozvala se rána. Dveře jsem zvládla otevřít pouze na škvíru tak ,abych se protáhla dovnitř. Rozsvítila jsem a zůstala němě stát.