Locyka

Ráno mě probudila ohromná bolest hlavy. Nebyla jsem schopná se skoro ani pohnout. Chvíli jsem jen ležela a zhluboka jsem dýchala. Cítila jsem hrůzu, ale nevěděla z čeho. Na nic jsem si nedokázala vzpomenout. Bolest pomalu ustupovala a začala jsem si vše pomalu vybavovat. Byl to sen nebo skutečnost? Konečky prstů jsem se dotkla krku, kde jsem ještě před pár hodinami cítila ostří nože. Žádná stopa po ráně. Takže přece jenom sen? Tato verze se mi zamlouvala mnohem víc.

Opatrně jsem se posadila. Pyžamo jsem měla zabarvené a krví přilepené k hrudi. I vlasy byly seschlé do několika pramenů. Znovu jsem prohmatala krk. Žádná rána, žádná bolest. Nic. Sen? Skutečnost? Opatrně jsem se postavila. Kotníkem mi projela bolest, až jsem sykla. Skutečnost.

Musela jsem všechnu krev ze sebe osprchovat, protože - jak jsem později zjistila - jsem od ní byla skoro celá. Obličej, ruce, nohy... Vůbec nechápu, jak jsem mohla přežít.

Dole v kuchyni dneska bylo živo. Slyšela jsem to až nahoru. Mamka s Billem si asi vjeli do vlasů. Vypadalo to, že se hádají. Tak náhle? Co se stalo? V jídelně jsem je ale nenašla. Najednou bylo ticho. Po celou dobu snídaně se neobjevila ani noha. Že by zase někam zmizeli? Nebo se spolu nebaví a je každý zavřený v jiném pokoji? Kdo ví.

"Lucky!" ozval se za mnou Jalynin hlas. Otočila jsem se a spatřila udýchanou kamarádku.

"Promiň, trochu jsem se opozdila," omlouvala se hned.

"To je dobrý." Vzpomněla jsem si na Scarlett. To stejné taky říkávala, když jsem přiběhla na poslední chvíli a vyklopila na ni hromadu omluv a výmluv.

Chvíli jsme jen mlčky šly školou.

"Jalyn," začala jsem a kousla se do rtu. "Já mám strach."

Jalyn na mě vrhla nechápavý pohled.

"Dneska v noci. Něco divnýho se dělo."

"A nezdálo se ti to náhodou?"

"Ne. Na vlastní oči jsem všechno viděla. Všechny ty muže..."

"Jaké muže?" skočila mě do řeči Jalyn.

"Jeden se plížil u nás v domě. Pak vyšel ven, cosi řekl a měsíc zrudnul. Najednou se celá zahrada zaplnila desítkami mužů s krvavě rudýma očima."

"Počkej, říkáš rudý oči?"

Přikývla jsem.

"A nepamatuješ si náhodou, co říkal?"

Všechno, co mi utkvělo v hlavě, jsem Jalyn převykládala. Znovu jsem pociťovala tu hrůzu ze slov. Chvění, píchání, hučení v hlavě. Vše jako v noci.

"Brr," otřásla se Jalyn. "A co bylo pak?"

"Pak?" polkla jsem. "Pak mě načapali."

"A jak se ti podařilo vyváznout?"

"Nevím. Poslední, co si pamatuji, je chlad nože, který jsem měla přitisknutý ke krku a pramínek teplé krve. A...a..." zarazila jsem se. "A jeho oči. Myslím, že to byl Bill."

Jalyn se na mě vyděšeně podívala. "Vážně to nebyl jen sen? Víš, zažila jsi toho včera tolik, že..."

"Měla jsem od krve pyžamo," vyhrkla jsem hned. Bylo mi líto, že mi Jalyn nevěří. "A ruce a obličej a vlasy."

"Nevidím ale žádnou ránu," zkoumavě si mě prohlížela.

"Já taky ne," odsekla jsem a odemkla skříňku.

"Počkej!" zarazila mě najednou.

"Co se děje?" Nedokázala jsem z jejího výrazu v obličeji nic vyčíst.

"Klíč," vypadlo z ní pouze.

"Hm?"

"Včera do zámku nepasoval, ale dneska tam vklouznul jako po másle."

Zkoumavě jsem klíč prohlížela. "Ale vždyť jsem ho měla celou dobu u sebe."

Pokrčila rameny a odemkla. "Nechápu to."

Otevřela jsem skříňku dokořán. A jako by mě ovanul proud větru vanoucího z šera. Zamotala se mi hlava. Musela jsem se něčeho přidržet. Celý svět se točil v jednom velkém víru. A v tom víru jsem znovu spatřila ty uhrančivé krvelačné oči.

"Lucky!" slyšela jsem volání z dálky. Zatmělo se mi před očima.

"Lucky!! Lucky!!!"

Zamrkala jsem. Stála jsem pevně na nohou před svojí skříňkou.

"Lucky, seš v pořádku?" třásla se mnou Jalyn.

"Hmmm?" nechápala jsem. "Co se stalo?"

"Jsi nějak mimo."

"Ty oči," vypadlo ze mě.

"Co s očima?" nechápala.

"Za ty klíče mohou oni."

"Kdo oni?"

"No oni. Znovu jsem viděla ty červené oči."

"Lucky? Víš, že už je to trochu divný?" řekla nevěřícně.

"Trochu? Spíš hodně," odsekla jsem a začala se přehrabovat v učebnicích. Přemohla mě lítost. Slzy se draly do očí. Nejen, že mi Jalyn nevěřila, ale teď to i vypadalo, že to nemám v hlavě v pořádku. Ale vždyť jsem nekecala.

"Lucky? Nevidělas můj deníček?" ozvala se Jalyn.

"Jakej?"

"Přece ten s úplňkem. Mám za to, že jsem si ho nechávala ve skříňce, ale teď tu prostě nikde není."

"Vážně sis ho nedala někam jinam?"

"Lucky, věř mi."

"Ty mi taky nevěříš."

"Ale Lucky, to je pitomost. Copak můžou být oči červený? A navíc, kde by se tady vzaly?"

"A ty myslíš, že deníčku narostly nohy a utekl ze zamčené skříňky? Někdo ji musel otevřít a ten někdo měl naše klíče."

"Lucky,..."

"Zamysli se. Nezapadá to do sebe? Někdo potřeboval naše klíče, a tak nám je vyměnil..."

"Jak nám je ale někdo mohl vyměnit, když jsme je měly celou dobu prakticky u sebe?"

"A jak jsem se najednou mohla proměnit ve flyona, když jsem celou dobu žila v přesvědčení, že jsem normální?"

Nastalo ticho. Ani jedna z nás nevěděla, jak pokračovat. Mlčky jsem stála s očima sklopenýma do země. Bylo mi divně. Nechtěla jsem to zavést až tak daleko. Jenom jsem se snažila se obhájit.

"Jalyn," začala jsem s omluvou. "Já..."

"Ne, Lucky, asi máš pravdu," přerušila mě. Zůstala jsem na ni zírat s pusou dokořán.

Nervózně se na mě podívala a pokračovala: "Je to divné, ale něco na tom bude. Ty oči, působí to tak magicky. Tajemně."

Mlčela jsem. Ticho ale dlouho nebylo. Zazvonil zvonek oznamující začátek vyučování. Zabraly jsme se do debaty natolik, že jsme si ani nevšimly, že se chodby prakticky vylidnily. Podívaly jsme se na sebe a vyběhly školou. Najednou mě Jalyn přirazila ke zdi. Leknutím jsem vyjekla.

"Šššt!" okřikla mě. Pak se zadívala do chodby. Spatřila jsem muže mohutné postavy. Tiše našlapoval a snažil se tvářit nenápadně. Najednou se pak otočil a šero chodby prořízly rudé oči. Znovu jsem vyjekla a chytla Jalyn. Ta stála jako zkoprnělá.

"Za ním!" sykla jsem a rozběhla se, jak nejrychleji jsem to dokázala. Muž ale neváhal a vzdálenost mezi námi se pomalu prodlužovala, až nám úplně zmizel za rohem. Celé udýchané jsme doběhly na to místo, ale nikde ani noha. Muž zmizel, i když neměl kam. Rozhlížely jsme se okolo sebe, ale bylo to beznadějné.

"Lucky, mělas pravdu, promiň," omluvila se Jalyn. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už nejsem za blbce, na druhou jsem ale měla strach. Bylo mi do pláče.

 

Čekal na ni v parku. Seděl na lavičce, jedním ramenem se dotýkal opěradla. Pod košilí se mu rýsovaly svaly. Rty byly jako obvykle protaženy do okouzlujícího úsměvu. Oříškové oči se dívaly na svět pohledem k sežrání a od vlasů se odrážely paprsky slunce. Přišla k němu a úsměv mu opětovala. V ústech jí zazářily bělostné zuby. Nesměle se posadila vedle. On ji ale dlouho nenechal a téměř okamžitě ji postavil na nohy. Přitáhl si ji k sobě a omotal ruku kolem pasu. Nechala se. Zapřela se o jeho rameno a pomalu si vykračovali po cestičkách. Sluneční paprsky osvětlovaly cestu před nimi. Vzduch byl svěží a voněl létem. Ptáci zpívali v korunách stromů, jinak nikde téměř nikdo. Oni dva měli oči jenom pro sebe. Celý svět okolo nich zmizel. Neexistoval.

Zastavili se. Podíval se jí do očí a přitáhl ji k sobě. Jejich břicha se dotýkala.

Omotala ruce okolo jeho těla. On ji těmi svými pořád držel za pas. Po chvíli začal pomalu sjíždět směrem dolů. Zastavil se až tam, kde končily lososové kraťasy. Jejich oči se jako magnetem přitahovaly. A byly si stále blíž a blíž. Vzájemně cítili na tváři dech toho druhého. Jejich rty se k sobě přibližovaly, až se dotkly úplně. Nejdřív opravdu jenom dotkly, potom ale se úplně spojily.

Zavřela oči a on si ji prohlížel. Byla překrásná, o tom nebyl pochyb. Voněla po pivoňkách.

Chytla ho za ramena a postavila se na špičky, aby na něj lépe dosáhla. Znovu ho letmo políbila na rty. On ji na chvíli nadzvedl a pak zas položil na zem. Jejich rty se opět dotkly, ale tím to neskončilo. Potom se spojily. Jazyky se propletly.

Nedýchala. Nedýchal. Ale ani jednomu dech nescházel. Oba byli v úplně jiném světě. Vnímali pouze jeden druhého.

Prsty mu pročísla vlasy. A znovu. Ještě několikrát.

Líbal ji. Nejdřív jen na rty, potom i na tváře a bradu a nakonec i krk.

"Jsi nádherná," zašeptal jí do ucha a rukama vjel do tmavě hnědých vlasů.