Locyka

Prudce jsem se posadila. Ještě jsem se ani neprobudila a už mi mozek šrotoval na plné obrátky. Co to mělo být? Otevřela jsem oči a rozhlédla se po mém téměř vystěhovaném pokoji. Vypadalo to tu jako po průchodu hurikánu. Ve všech koutech se válela tma, zatímco dovnitř pronikalo slabounké světlo měsíce. Budík ukazoval třetí. Nikdy jsem takhle brzo nevstávala, alespoň ne dobrovolně. Jedině, když se mi zdál hnusný sen. Tento byl ale ze všech nejhorší.

Spojoval totiž dohromady několik faktů. Za prvé to byla moje odmalička chovaná nenávist k Amy. Začalo to hned první rok na základce, kdy mi jako prvačce nesčetněkrát podkopla nohy, rozhrabala učení v tašce nebo se mi dokonce vysmála, že jsem malá, a to byla jen o dva roky starší. Holt, každý není taková žirafa jako ona. Bohužel chodíme i na stejnou střední, a takové věci se dějí v podstatě i v současnosti. Někdy se ovšem stalo, že to přerostlo ve vážnější konflikty, které se dostaly do vyšších rukou, konkrétně učitelům. Taková rvačka na chodbě není jen tak, když na jedince jde dalších šest lidí, a člověk je v tom ke všemu nevinně. V tomto případě musím říct, že kdyby včas nezasáhli učitelé, byla by ze mě placka.

Dalším faktem byl přívěšek. Viděla jsem jej jen jednou v životě, a to včera při vyklízení půdy, ale jeho podoba se mi zaryla hluboko do paměti. Ani se tomu nedivím.

Prohlížela jsem si ho snad pět minut, ne-li dýl. Nemohla jsem prostě od něj odtrhnout oči. Nešlo to. Zaryly se do jeho temnoty a ta polykala všechny mé myšlenky. Nějakým způsobem se mě snažila vtáhnout dovnitř do jeho nitra. Prostě mi připadalo, jako bych našla druhou půlku svého ztraceného já. A navíc se tento podivný přívěšek objeví v mém snu, začne vyzařovat jakési světlo a ovládat můj mozek, a ještě ke všemu se proměním v nějaké zvíře! To nejde dohromady.

Oknem sem pronikaly jasné měsíční paprsky. Byl zrovna úplněk. Čas vší magie. Pro takové sny jako stvořený. Ale co to mělo znamenat? Takové věci se přece nedějí samy sebou! V tom musí mít něco prsty! Pak jsem se ale musela uklidnit. Nejsem v žádném fantasy příběhu. A vlastně na to ani nevěřím. Magie a různá stvoření, průchody mezi světy, nadpřirozené schopnosti, to byly pouhé výplody fantazie spisovatelů. V mém případě se jednalo pouze o náhodu.

Obrátila jsem se čelem ke zdi a zavřela oči. Chtěla jsem klidně spát. Ale nešlo to. Pořád jsem cítila to nutkání jít se alespoň ještě jednou podívat na ten přívěšek. Pokusila jsem se to potlačit, ale všechno bylo marné. Raději jsem se vzdala a v posteli už nezůstala ani minutu. Vydala jsem se z pokoje na půdu. Našlapovala jsem na špičky, abych ve ztichlém domě nenarušovala spánek mamky a jejího přítele Billa.

Jsou spolu už skoro rok a zatím jim to klape. Sebe do toho netahám, protože já osobně nemůžu Billa vystát. Chová se jako namyšlený frajírek, kterému patří celý svět. A navíc není přátelský ani sympatický. Úplně můj opak. Snaží se být všude vidět a přitahovat pozornost.

A svého biologického otce neznám. Mamka o něm odmítala mluvit, kdykoliv jsem se jí na to zeptala. Maximálně jsem z ní dostala, že byl mizera, a jediné srdce měl to v příjmení. Nechce se mi tomu věřit, ale nechápu, jak někdo takový může nosit toto jméno.

Potichu jsem se proplížila kolem ložnice až k žebříku na půdu. Měla jsem štěstí, že posledních pár dní zůstávaly dveře otevřené. Mamka ani Bill se nehodlali namáhat s každodenním složitým odemykáním. Zámek byl velký a těžký, k otočením klíčem bylo potřeba vynaložit dost síly. A když se to člověku povedlo, zbývalo už jen si zacpat uši a otevřít ty skřípající dveře.

Po žebříku jsem vylezla na setmělou půdu. Oproti zbytku domu tu táhlo a mírně mě roztřásla zima. V takovém vedru docela zázrak. Nahoře ovšem nikdy nebylo vedro a menší osvěžení jsem uvítala.

Rožnula jsem. Jedna jediná žárovka uprostřed celé půdy se slabounce rozzářila žlutavým světlem. Docela málo, ale mně to stačilo. Věděla jsem přesně, ve kterých místech přívěšek je. Uklidila jsem ho do takové velké bedny, ještě ke spoustě dalších krámů. A teď ta bedna stála na opačném konci půdy než já. Naštěstí prostor pod střechou nebyl příliš velký, přejít jej nebylo těžké, a to ani v noci při polovičním světle a se zatuhlým tělem. Ani krabic tam moc nebylo, a to jsme se měli v sobotu stěhovat. Jestli se nemýlím, tak už zítra. Kam? Nevím, ale mamka říká, že to tam je úžasné romantické místo. A proč se stěhujeme? To mi taky nebylo známo. A balení pokulhávalo. Romantická večeře s Billem tam, romantická večeře s Billem tamhle, pak sem tam nějaká noční procházka, párty, kino a co já vím. Pak dlouho do rána vyspávali, následovala práce až kdoví do kdy odpoledne a od začátku. Tohle byl kolotoč jejich života. Asi tušíte, že velká část balení zůstala na mě. A vůbec, od té doby, co mamka začala žít s Billem, se o dost změnila. Čas trávili spolu, já byla jenom bezvýznamným dítětem, o které když se postarají, tak mají veškeré povinnosti za sebou. Byla jsem vlastně takovou překážkou. V době, kdy jsme byly pouze s mamkou, jsme často chodily jen tak ven na procházky, nic extra, ale nahrazovalo to vše teďka. Prakticky se nevídáme, když vstávají, jsem už dávno ve škole, odpoledne jsou dlouho pryč, já mám kroužky a taky nejlepší kámošku Scarlett, se kterou trávím čas, a večer už zase oni nejsou doma. Kdybych si mohla vybrat jednu jedinou věc, která by se mi splnila, přála bych si, aby máma byla zas ta stará máma jako dřív. Ne ta ženská ovlivňovaná Billem. On totiž za všechno mohl. Na něj padala veškerá vina. On mě neměl rád a já nenáviděla jeho. Byl to takový tichý boj a on na svoji stranu získal mámu.

Opatrně jsem nadzvedla víko. To slabounce zavrzalo a odhalilo mi svůj obsah. Moc jsem ovšem nespatřila. Vrhala jsem si tam stín. Přívěšek jsem ale hned poznala. Byl temnější než cokoliv ostatní. Temnější než sama noc. Jemně jsem se jej prsty dotkla. Byl chladný jako led. Zprvu jsem ucukla. Teplota přívěšku byla naprosto nečekaná. Zarazila mne a ohromila. Pak jsem na něj položila celou dlaň. Chvíli trvalo, než jej teplo mé ruky trochu zahřálo. Uchopila jsem ho mezi prsty. Už nestudil.

Zaklapla jsem bednu a stejnou cestou se vydala zpět. Zhasla jsem světlo a slezla po žebříku dolů. Přívěšek jsem pevně svírala v dlani. Když jsem ji před pokojem otevřela, byl stále stejně temný.

Vzala jsem za kliku, vešla dovnitř a rozsvítila lampičku na nočním stolku. Začala jsem si šperk prohlížet. Černý kámen o velikosti vršku od pet lahve svým dohladka obroušeným povrchem odrážel světlo a obraz mého obličeje. Přitom si ale zvládl zachovat svoji nekonečnou temnotu. Celá jeho zadní strana byla pokryta tenkou vrstvou stříbra a některé výběžky vyčnívající z podložky držely kamínek na svém místě. K tomu celému byl upevněn řetízek z drobounkých stříbrných oček. Celkový tvar přívěšku připomínal srdce.

A stejně jako včera mě uchvátil a celou pohltil. Už jen pohled na něj ve mně vyvolal něco neobvyklého, něco, co ani popsat nejde. Jako by se mi na zlomek vteřiny zamotala hlava a ztratila jsem vědomí. Celý svět byl najednou úplně jinačí, plný kouzel a přitom skrytý uvnitř oné temnoty. Už zase jsem od něj nemohla odvrátit pohled. Srdce jako by se mi zachvělo. Cítila jsem uvnitř sebe neobvyklé napětí. Zavřela jsem oči. Myšlenky se mi opět vrátily. Zase jsem to byla já, ta stará Lucky, co seděla na posteli a v ruce svírala podivnou věc.

Měsíc se rozzářil ještě o něco jasněji a stříbrněji. Oknem mi sem pronikl slabý vánek. Zhasla jsem světlo. Napětí ve mně ovšem neutichlo. Naopak ještě víc narostlo. Cítila jsem nutkání to alespoň zkusit. Jednou za život jsem si chtěla připadat jako hlavní hrdinka fantasy románu, která nic netušíc sahá po magické věci, co změní celý život jí i jejím blízkým. Prostě mě nenapadlo nic logičtějšího. Vlastně jsem se o to ani nepokusila. Nemyslelo mi to. Bezhlavě jsem přiskočila k zrcadlu na skříni. Měsíc jsem měla za zády. Jasně osvětloval moji postavu a já její odraz viděla před sebou.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Hodně štěstí, Lucky," zašeptala jsem sotva slyšitelně. Uchopila jsem řetízek mezi prsty a opatrně přiložila ke krku. Ruce se mi třásly. Srdce o překot bušilo. Zavřela jsem oči.

Zapínání zacvaklo. Zamotala se mi hlava. Oknem sem začal foukat mnohem silnější proud větru. Cítila jsem se opravdu magicky. Snažila jsem si představit ta obrovská křídla, zlatavé nohy s ostrými drápy a celé to mohutné zvíře. Celá jsem strnula. Užívala jsem si pocitu, že se měním ze své lidské podoby v něco okouzlujícího. Všechno to však skončilo otevřením očí. Nebo spíš začalo.

Zorničky zaznamenaly jakési mihotání malinkých částiček. Párkrát jsem zamrkala. Jen nějaké mžitky z toho vedra. Chtěla jsem si dojít pro sklenici vody, když v tom moje oči spatřily něco jiného, z čeho jsem zůstala stát s pusou dokořán. Zprvu se to jen tak mihlo okolo, ale potom se to přímo přede mnou rozprostřelo v oblak namodralé mlhy. Chvíli se jen tak líně válela a provokovala. Pak to v ní začalo jiskřit. Takové maličké výboje, které bodaly do očí. Každý se proměnil v hvězdičku. A byly jich tisíce. Mraky a mraky hvězd obklopujících mě ze všech stran. Nejvíce se jich však soustředilo okolo kamínku, kde se taky rodily nové. Již nebyl tak temný. Zářil pronikavým modrým světlem.

Najednou se mi zatmělo před očima. Zamotala se mi hlava. Myšlenky se rozprchly. Začala jsem ztrácet vědomí. V poslední chvíli jsem se stačila opřít o skříň. Lapala jsem po dechu. Podlamovaly se mi nohy. Žaludek jsem měla jako na vodě. Měla jsem pocit, že za chvíli hodím šavli. Celý svět se houpal. Zrcadlo se ztrácelo v mraku modrých hvězd. Všechno pomalu mizelo. Temnota a jasná záře se praly o nejvyšší příčku. Žaludek se mi sevřel v křečích. Zhluboka jsem se nadechla. Rukou jsem hmátla na krk. Chtěla jsem si sundat přívěšek, ale nenašla jsem zapínání. Nikde nebylo. Zmizelo. Dostavil se šok. Podlomila se mi kolena a já se bezvládně svalila na zem. Zhluboka jsem dýchala. Dostavovaly se mdloby. V uších mi hučelo. Hlava bolela tak palčivě, jako by se každou chvíli měla rozskočit na tisíc kousků. Pevně jsem svírala pěsti. Snažila jsem se tím trochu zahnat nebo zmírnit bolest a vše, co s ní souviselo. Jen jsem si to zhoršila. Už se to nedalo vydržet. Celá jsem se svíjela v křečích. Nohy mi mravenčily. Prsty na rukou byly ledové. Celou mne obklopovaly hvězdy. Bylo jich tolik, že víc než modř okolo sebe jsem nespatřila. Pak se bolest hlavy ještě zvýšila. Pevně jsem semkla rty a zavřela oči. Ozvalo se lupnutí. Až do konce prstů na nohou mi projela ostrá bolest. Pak vše utichlo. Křeče byly najednou ty tam. Už jsem nebyla jako na houpačce. Svět stál zase normálně. Nevolnost a bolest hlavy úplně zmizely.

Otevřela jsem oči. Vše bylo ale úplně jiné. Nějak zvláštně ostré. Byla jsem schopna zaznamenat i nepatrné smítko na koberci a spoustu věcí, kterých jsem si dřív ani nevšimla. Oči ovšem nebyly jediné změněné. I na sluchu bylo cosi zvláštního. Rozeznala jsem i to, jak vítr ve vzdálené ulici honí po zemi igelitový pytlík, který někdo netrefil do odpadkového koše.

Náhle se ke mně dostal proud jakési vůně. Stoprocentně nebyla přírodní. Jednalo se totiž o Billův parfém, který se za ním táhl na každém kroku. Byl prostě všude, stejně jako Bill, a proto mnou tolik nenáviděný. Zaznamenala jsem i spoustu dalších pachů, třeba například, že již dlouho nebyl dělaný pořádek v ledničce.

Tohle všechno bylo ale jen nepatrnou změnou. Když jsem se škrábala na nohy, došlo mi, že jsem mnohem pružnější a silnější.

Postavila jsem se. Hvězd značně ubylo. Jen pár se jich točilo ve víru okolo mě. Pak sem dovnitř vpadl vítr a začal mi cuchat moje zlaté vlasy. Ty se míhaly všude okolo mě, lezly mi do úst a píchaly do očí.

Odkudsi znovu začaly vycházet hvězdičky. Tentokrát žluté. Nenapadlo mě, kde by mohl být jejich zdroj.

Znovu se dostavilo nechápání. Zorničky, které jsem odmalička měla tmavě hnědé jako kávu, najednou začaly měnit svoji barvu. Jako by se mi v nich přesýpaly úlomky zlata. A právě odtamtud vycházely hvězdy druhé barvy a modré pomalu vymizely. Začala mi tikat víčka. Oči pálily a slzely. Najednou v nich luplo. Jako by rozžhavený kov někdo prudce zchladil, stejně rychle ztmavly. Lidské panenky byly najednou ty tam, ze zrcadla se na mě dívaly uhrančivé oči šelmy.

V těle se mi rozvibroval každý sval. Všechno až po špičky prstů mě brnělo. Nehty se pomalu začaly měnit v ostré drápy. Tvar postavy se měnil. Už jsem nebyla schopná stát na dvou nohách, musela jsem na čtyři. Z lidských rukou se staly opět ty mohutné zlatavé tlapy. Ocasem jsem mávala sem a tam. Hvězdy se ztrácely. Vše utichalo. Pomalu jsem sbírala odvahu se vůbec na sebe podívat. Zvědavost byla ovšem silnější než všechny obavy. Pohlédla jsem do zrcadla. Přede mnou stála okřídlená kočkovitá šelma. Na první pohled bylo znát smíšení několika druhů. Na tlapách a křídlech se svou krásou a jednoduchostí honosily skvrny levharta. Hřbet byl zase pokryt pruhy, jakými se může pyšnit jedině tygr. Hlavu, a vlastně i celou stavbu těla to mělo lví. Až na něco. Uvnitř jsem to byla pořád já.

Ovládla mne panika. Jak se zase dostanu zpět do své staré kůže? Pokusila jsem si sebe představit v lidské podobě. Nic. Ani pokus o vyvolání vibrací k ničemu nebyl. Začala jsem zoufat. A právě v tu chvíli přišla poslední rána. Z přívěšku začaly vycházet hvězdy bílé. Nestačilo jich mnoho spatřit svět. Neodolala jsem náporu událostí. Měla jsem strach z další bolesti. Zamotala se mi hlava. Nohy se podlomily. Už se nedozvím, co mělo po tom všem ještě následovat. Svět se začal ztrácet v dalekých hlubinách mdlob. Vědomí mne pomalu opouštělo, až se ztratilo kdesi v dálce.