Locyka

Hvězdy mne celou obklopily. Zářily tak jasně, až se celý svět ztrácel v černočerné tmě.

"Mami!!!" zařvala jsem naposled, než se mé tělo stalo tělem flyona. Srdce mi nervózně tlouklo, divže nevyskočilo z hrudi. Celou mne ovládla panika. Musela jsem něco dělat, ale takhle to nešlo. Do nosu mne neustále bil pach krve smíchaný s kouřem auta. Zavřela jsem oči, ale nedokázala se soustředit. V zoufalství mi z oka ukápla slza. Znovu jsem to zkusila. Marně však. Máma potřebovala zavolat pomoc, ale takhle jsem nemohla udělat nic. Zavřela jsem oči. Byla ve mne malá dušička. Bezradně jsem stála na kraji silnice. Tlačil mě čas, ale já nemohla bojovat. Z očí mi skapávaly slzy. Znovu a znovu jsem se pokoušela soustředit. A v náporu událostí jsem do toho vložila i vůli. Chtěla jsem být já. Chtěla jsem se proměnit.

Klečela jsem na zemi vedle mámina těla. Do obličeje mi padal pramen vlasů. Svitl mi malinký plamínek naděje a povzbudil mě.

Opatrně jsem mámu přetočila na záda a přiblížila ucho k jejím ústům. Hrudník se mítně nadzdvihl. Mělce dýchala. Oči měla zavřené a obličej bledý. Z hluboké rány na čele jí vytékala krev. Skapávala po spánku dolů a spolu s krví odřeniny na levém lokti tvořila malý červený potůček, který kličkoval v okolí nehody.

Vytáhla jsem z kapsy telefon. Popravdě jsem ani nedoufala, že po tom všem bude ještě vcelku, ale nějakým zázrakem to přežil. Vytočila jsem číslo na záchranku. Telefon zapípal. Žádný signál. Do háje! Z očí mi vytryskly slzy. Postoupila jsem o tři kroky dál. Teď už to bylo lepší. Telefon bzučel. Nervozitou se mi sevřelo hrdlo. V krku jsem měla knedlík. Sotva se v telefonu ozval hlas, měla jsem hlavu prázdnou. Nevěděla jsem najednou, co mám říkat. Za pár vteřin se ale mé tělo vzpamatovalo a vyklopila jsem všechno, co bylo potřeba.

"Záchranka je na cestě," ukončil hlas v telefonu hovor. Hlasitě jsem polkla a vrátila se zpět k mámě. Znovu jsem zkontrolovala její dech. Dýchala ještě mělčeji a pomaleji než před pár minutami. Rozplakala jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Opatrně jsem ji pohladila po vlasech a pak si rukou setřela slzy. Prsty jsem sjela po tváři až ke krku, kde se mi zamotaly do řetízku. Rubín byl moje poslední záchrana! Vlastně mámina. Jediná blízká pomoc. Prohmatala jsem znovu celý řetízek, ale zapínání tam ani teď nebylo. Snažila jsem se jej sundat přes hlavu, ale byl moc těsný. Pak jsem začala rubínem zoufale škubat ve snaze, že se utrhne. Řetízek se mi zaryl do kůže. A znovu. Ještě několikrát. Nevnímala jsem bolest, ale pouze jediné. Rubín potřebovala máma a já jej musela za každou cenu dostat ze sebe dolů. Ale nic nepomáhalo. Byla jsem úplně zoufalá a bezradná. Z očí mi tekly slzy. Sžíraly mě myšlenky, že jsem úplně k ničemu. Že nemůžu nic pro mámu udělat, i když ona toho pro mě vydržela tolik. V podvládí všech těchto myšlenek jsem za řetízek zatáhla tak prudce, až se mi zařízl hluboko do kůže a vytryskl pramínek teplé krve. V tu ránu všechno povolilo. Řetízek se po kontaktu s mojí krví rozsypal na drobounké kousíčky a ty se rozeběhly daleko po silnici. Nejdřív jsem sebou leknutím cukla, ale pak mi srdce

radostí poskočilo. Rubín byl zase volný. Náhe se mi svět zhoupnul před očima. V hlavě se zrodila bolest. Tepalo mi ve spáncích. Svět se rozmazal. Žaludek jsem měla jako na vodě. Nechtěla jsem se vzdát, když už jsem došla až sem. Položila jsem rubín na máminu hruď. Řetízek se opět spojil, už jenom zapnout zapínání. Necítila jsem konečky prstů. Ruce jsem měla jako ze dřeva. Tenounký řetízek mi několikrát vyklouzl, než se mi konečně podařilo jej zapnout. Černý rubín po chvíli zazářil červeně. Okolo ran se míhaly rudé hvězdičky. Pak ale jako s lusknutím prstů všechny zmizely. Z rány na ruce stále vytékala krev a dýchala pořád stejně slabě.

Hlava se mi motala a uvnitř se usadila bolest. Po celém těle jsem cítila jakési z láštní chvění. Oči se mi zalily slzami a nedokázala jsem se jich zbavit. V ústech jsem měla vyprahlo. Víčka mi únavou klesala. Žaludek dělal kotrmelce a k tomu všemu mi srdce bušilo až v krku. Zatmělo se mi před očima. Šumění stromů jsem vnímala jakoby z dálky. Svět se ztrácel někde uprostřed temnoty a potom se mi vědomí vracelo zase zpět. Nevěděla jsem vůbec nic. Nepamatovala jsem si, co se stalo, dokonce ani co tady dělám a proč tu jsem. Chtěla jsem jenom ležet a spát. Ale najednou mne z mrákoty vyrušila sanitka. Její houkání mne probralo a naskočila mi i mysl. Dokonce jsem se zvládla i postavit.

Houkající vůz zastavil těsně přede mnou a z něj vyskočilo několik lidí v sanitářském obleku. A jako mravenci se začali hemžit kolem mámina těla. Snažila jsem se jim nemotat pod nohama, ale spíš jsem se tam každou chvíli připletla. Pak mě jeden z nich vzal kousíček stranou a položil mi pár stručných otázek ohledně nehody. Byla jsem natolik rozrušená, že jsem pomalu ani nedokázala odpovědět. Ale nakonec jsem ze sebe přece jen něco vysoukala. Najednou se všichni sbalili a nastoupili do sanitky. Zůstala jsem venku sama.

"Ale,..." začala jsem protestovat. Doktor po mně vrhl nepřátelský výraz.

"Já se ale nemám jak dopravit za vámi." Slzy jsem měla na krajíčku.

"My ale nesmíme přepravovat další osoby," stál si pevně za svým.

Nedokázala jsem se udržet a rozbrečela se. Dlaněmi jsem si stírala slzy.

Doktor se opatrně rozhlídl, jako by ho tu mohl někdo vidět. "No, tak teda dobře. Ale jen výjimečně."

Samou radostí jsem nevěděla, co dělat. V mžiku jsem byla vevnitř. Vůz se prudce rozjel a znovu začal houkat a blikat. Než jsem se stačila vzpamatovat z náhlého světla, nasadili mámě na ústa masku a omalu začali zastavovat krev z předloktí. Přitom neustále kontrolovali její dech.

Chytila jsem ji za ruku. Bylo mi smutno a cítila jsem se vyplašená. Najednou jsem byla sama. Z oka mi ukápla slza. Měla chladné prsty a pobledlou smutnou tvář. Byla ale uvolněná, neviděla jsem na ní žádné křeče. Střídavě jsem pohlížela na ni a ven na ubíhající krajinu. Vyjeli jsme z lesa

a projížděli ulicemi. Kolem parku, školy, kina... Bodalo mne u srdce a znovu jsem cítila strach. Bez rubínu jsem byla tak slabá a zranitelná, že jem na to ani nechtěla pomyslet. Pak jsme zajeli do dalšího lesa a moje emoce se částečně uklidnily. Soustředila jem znovu svoji pozornost na dění uvnitř.

"To bude dobrý, mami," šeptala jsem, ale víc než ji jsem spíš uklidňovala sebe. Slzy mi tekly proudem po tvářích, že jsem je ani hřbetem ruky nestačila utírat. Nebála jsem se nahlas vzlykat.

"Neboj, bude v pořádku," přerušil můj smutek mužský hlas. Zvedla jem zrak. Doktor mi věnoval upřímný soucitný úsměv a pokračoval: "Není to nic vážného. To je jenom poúrazový šok. Brzo bude v pořádku a pozítří budeš mít už mámu doma." Jeho hlas i úsměv mě postupně uklidňoval, ale na zastavení mých slz to nestačilo.

Konečně jsme zastavili u velké budovy, o které se dalo předpokládat, že je nemocnice. Dokonce jsem i možná tušila, ve kterém městě jsme. Otevřely se dveře a hbitě jsem vyskočila ven. Snažila jsem se co nejmíň zavazet, a když mámu vezli dovnitř, držela jsem se jim za patami. V první chvíli mne oslepila jasná nemocniční světla a potom do nosu uhodil ten typický pach dezinfekce.

Chodby byly téměř prázdné. Jenom semtam se mihnul někdo v bílém plášti. Vyjeli jsme výtahem do patra. Prošli jsme okolo čekárny a dál už mě nikdo nepustil. Snažila jsem se odporovat, ale všechno bylo marné. Posadila jsem se na sedačku, ale pak hned vyskočila na nohy.

"Nedýchá!"

"Rychle!"

"Na tři! Raz, dva, tři!"

Zůstala jsem němě stát. Jediným pacientem v dohlednu byla pouze máma. Nebylo možné, aby hlasy přicházely odjinud, i když jsem se o tom snažila přesvědčit. Srdce mi přestalo bít a napadaly mne jenom ty nejhorší myšlenky. Z očí se mi valily slzy. Musela jsem si sednout, protože mi nohy náhle jako by změkly a nedokázala jsem na nich stát. Nedokázala jsem se souvisle nadechnout. Vzlykala jsem. Svírala mě strašlivá úzkost, až se mi žaludek sevřel. Nedokázala jsem pomyslet na to, že bych měla být sama. Snažila jsem utěšit sebe samu, ale moc mi to nešlo. Máma prostě byla neodmyslitelnou součástí mého života. Co bych si bez ní počala? Kde bych bydlela? Jak bych žila? V takovýchto případech se člověku nabízejí jenom samé černé myšlenky a jen málokomu se je podaří zahnat. Já patřila mezi tu většinu. Nedokázala jsem prostě pochopit, proč rubín musel zrovna teď selhat.

Z hloubi mých myšlenek mě vytrhl doktor. Chtěl, abych ho následovala. Nevěděla jsem, co mě čeká. Chce mě snad sdělit to nejhorší? Ale místo toho mě usadil na židli vedle pracovního stolu

a vyptával se na různé otázky, od zaměstnání až po prodělané nemoci. Bylo mi trapné, že skoro nic nevím, protože vlastně svůj čas trávila s Billem. Dlouho jsem hledala ve své paměti. Pak mě poslal zpátky do čekárny.

Čekala jsem několik hodin. Mezitím jsem se snažila trochu podřimovat. Bylo kolem půl čtvrté ráno, když ke mně konečně přispěchal doktor.

"Jak to vypadá?" mžourala jsem, i když jsem si vlastně nebyla jistá, jestli chci znát odpověď. Byla jsem připravena na nejhorší.

"Už několik hodin je v kómatu, ale doufejme, že se z toho dostane."

Dala jsem se do usedavého pláče.

"Tvoje máma je silná a zdravá žena, uvidíš, že bude všechno v pořádku." Na chvíli se odmlčel. "Můžu tě pustit domů? Nebudeš tam sama?"

"Ne, táta je doma," vyhrkla jsem ihned. Vůbec jsem netušila, kde se ve mně najednou vzala ta odvaha lhát. Po telefonu to bylo snadné, ale z očí do očí, to už chtělo vážně odvahu. Skousla jsem spodní ret. Měla jsem strach, že to na mně pozná.

Ale nepoznal naštěstí nic. Dovedl mě až k východovým dveřím a ještě mi ukázal, kterým směrem by měla být zastávka. Pomalu jsem se loudala ulicemi. Nebe se zatáhlo a začalo trochu mrholit. Bylo chladno, skoro jako na podzim.

S trochou štěstí jsem zastávku našla a dokonce i do odjezdu prvního ranního autobusu chybělo jen pár minut. Jakmile přijel, usadila jsem se na jedno z předních sedadel. Byla jsem unavená a není divu, že se mi oči začaly ryche zavírat. Zívla jsem. Na zádech mi naskočila husí kůže. Před očima jsem měla černočernou tmu. Žaludek se mi houpal. Zhluboka jsem dýchala. Ve spáncích se mi usadila tupá bolest. Chytla jsem se za hlavu, ale ničemu mi to nepomohlo. V uších mi hučelo, jako bych stála poblíž jedoucího vlaku. Zavřela jsem oči. V hlavě jsem cítila jakýsi zvláštní tlak, až jsem si myslela, že se každou chvíli rozletí na tisíc kousků.

Všude okolo byla tma. Hukot utichl a nahradil jej jakýsi podivný zvuk. Něco jako vzdálené skřeky. Zarývaly se mi hluboko pod kůži, až mi po zádech běhal mráz. Zacpala jsem si uši, ale nic se nezlepšilo. Na čele se mi vyrazil studený pot. Žaludek se mi sevřel. Z hrdla se mi vydral srceryvný výkřik, ale okamžitě zanikl v okolním šumu. Skřeky se stále blížily. Jako by se mě dotýkaly něčí studené prsty. Otřásla jsem se. Duše ve mně nebylo. Měla jsem strach. Schoulila jsem se do klubíčka. Z očí se valily slzy a srdce tlouklo o sto šest. Cítila jsem, jak mne ledové ruce uchopily a někam táhnou. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezal.

"Haló, slečno!"

Něčí hlas mě vytrhl z hloubi mých zamotaných myšlenek. Hlava mě bolela.

"Haló, slečno!"

S nechutí jsem pootevřela oči a spatřila rozzuřený obličej řidiče.

"Vystupte si, konečná."

Hrklo ve mně. Zmateně jsem se podívala z okna. Přes hustý déšť jsem spatřila pouliční lampu a zastávku. Za ní se rýsoval mě známý pohled na město. Stáli jsme u lesa. Nějak jsem si zapomněla zjistit, že noční spoje dál nejezdí.

Unaveně jsem se zvedla a vychrlila na řidiče pár zmatených omluv. Vystoupila jsem a chladným deštěm se vydala do černočerného lesa směrem k domovu.