Locyka

"Lucky!"
Cukla jsem sebou a zaposlouchala se. Nic. Jenom šumění moře. Ani jsem se nepohnula a začala znovu usínat.
"Lucky!" Zase. Jako by někdo šeptem vyslovoval moje jméno. Pootevřela jsem oči. Stále byla tma a do mého pokoje pronikalo jen pár měsíčních paprsků. Díky tomu se na stěnách tvořily temné stíny.
"Lucky!" Ne. Teď už se mi to stoprocentně nezdálo. Nemohlo to být ani šumění moře nebo vítr. Někdo ooravdu šeptal mé jméno.
Posadila jdem se na postel. Srdce mi tlouklo, jako by chtělo vyskočit z hrudi. Žaludek se mi sevřel. Zatla jsem pěsti a rozvlédla se po pokoji. Nikde nic neobvyklého. Jenom nábytek a temné stíny.
Přrběhl mi mráz po zádech. Tma byla najednou taková hluboká, jako když jsem prvně spatřila rubín. Tentokrát ale můj pohled nepřitahovala, přesto jsem nemohla odtrhnout oči.
Najednou se z temného kouta vynořila postava. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezal. Nebyla jsem schopna pohybu. Nedokázala jsem ani pořádně dýchat. O tlukotu srdce nemluvě. Určitě by zdolalo světový rekord v počtu úderů za minutu. Postava byla celá v černém, jenom rudé oči jasně zářily. Měsíční světlo dopadalo na její bledý obličej s propadlými tvářemi a vystouplými lícními kostmi. Oči lemovalo výrazné obočí a hluboké vrásky.
Postava udělala pár kroků ke mně a v ruce se jí zalesklo ostří nože. Leknutím mi zůstala otevřená pusa. Oči jsem upírala na tu hroznou vraždící zbraň v ruce zlofana. Strachy jsem se přitiskla ke stěně. Nedokázala jsem vymyslet nic lepšího. V podvládí paniky jsem položila ruku tam, kde jsem ještě před pár hodinami měla černý rubín. Dotkla jsem se však jen své kůže. Po zádech mi přeběhl mráz. Bodlo mě u srdce. Nemohla jsem si pomoct. Oči se mi zalily slzami. Věděla jsem, že je konec. Předemnou stál zlofan s nožem v ruce a já teďka byla zase normální člověk. Ničím nechráněná a snadno zranitelná. Úplně bezbranná. Zoufalá. Viděla jsem jen jedno jediné - jeho nůž, jak se ke mně přibližije stále víc a víc. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem nic vidět. Věděla jsem, co mě čeká. Všechno, o co se máma celý můj život snažila, bylo najednou pryč. Přemohla mě vlna zoufalství z toho, že s tím nic udělat nemůžu. Bylo mi to strašně líto.
I přes všechno toto něco uvnitř mě začalo jednat. Před očima se mi objevila má lví podoba a všechna mysl se soustředila právě na ni. Nedokázala jsem to změnit. Cítila jsem jakési chvění. Věděla jsem, že bez rubínu se nedokážu proměnit, ale srdce mi poskočilo a svitla nová naděje. Opatrně jsem otevřela oči. Kdybych neměla takovou radost, zmocnil by se mne obrovský šok. Byla jsem proměněná. Zvládla jsem to i bez rubínu, i když jsem to považovala za nemožné. Alespoň jsem si to myslela, protože jsem od mámy ani od Jalyn nic podobného neslyšela. Zlofan byl najednou ten tam. Nevím, co se s ním stalo. Ale ani mě to moc nezajímalo. Hlavně, když byl pryč.
Ještě jsem si prošla a pořádně prohlídla celý pokoj, než jsem se jako flyonka uložila ke spánku.

 

"Lucky!"
Procitla jsem. Byla jsem strašně unavená, že jsem sotva udržela oči otevřené. Slunce již svítilo a byl nejvyšší čas k odchodu do školy.
"Lucky!"Jalyn bušila na dveře. Nemotorně jsem se postavila na nohy. Byla jsem pořád ve lví kůži, ale ve zlomku vteřiny jsem se proměnila zpátky do lidské. Rozhodla jsem se kamarádce otevřít. Všechna spoušť nevypadala na světle tak hrozně, jak to působilo ve tmě. Pomalu jsem se došoupala ke dveřím. Nebylo zamčeno.
"Co se děje, Lucky?" vyhrkla Jalyn, když mě spatřila ještě v pyžamu. "Ty dneska do školy nejdeš?"
Pokrčila jsem rameny.
"Jak to?" vyzvídala dál.
"Nejdu."
"Proč ne?"
"Prostě nejdu, chápeš?"
"Lucky..."
"Nech mě na pokoji!" vyštěkla jsem. Nevím, co to do mě najednou vjelo.
"Lucky, něco se děje. Nechceš mi to říct? Já to na tobě vidím," naléhala s vážnou tváří.
"Co by se mělo dít?! Je ráno jako každý jiný!"
"Ano, ale ty nejsi jako vždycky!" Slzy měla na krajíčku.
Byla jsem unavená a zlost mě naprosto ovládla. "A ty se divíš? Po tom všem?!"
"Vždyť jsme tam byly spolu!"
"Tys mě tam zatáhla."
"To není pravda, k ničemu jsem tě nenutila, šla jsi dobrovolně!"
"Stejně bys mě tam dotáhla, jako vždycky..."
"Tak hele, Luckyno. Známe se od neděle, ale za tu dobu jsi mi zvládla zničit celý můj život. Nejen, že jsem kvůli tobě ztratila nejlepší kamarádku, ale ke všemu se mi teď lepí na paty chlapi s rudýma očima! Možná, že jako princezna vypadáš, ale životy ničíš opravdu báječně!" Vzteky zabouchla dveře.
"Ty máš co říkat!!!" zařvala jsem, jenom abych nezůstala pozadu a měla poslední slovo. Pak teprve jsem si uvědomila, co vlastně se stalo. Přemohl mě pláč. Chtěla jsem na to všechno zapomenout. Byla jsem tak strašně unavená, že jsem si šla znovu lehnout, ale už jsem nespala. Nedovolilo mi to mé svědomí. Všechno mi vyčítalo. Proč jsem jen byla na Jalyn tak zlá? Co mě k tomu vedlo? Byla jsem unavená, nedokázala jsem se prostě ovládnout. Dělala jsem všechno pro to, abych své svědomí umlčela a přesvědčila ho, že právo mám vlastně já. Nakonec se mi přece jen podařilo na chvíli usnout. Ale nebyl to kvalitní spánek. Podřimovala jsem a v hlavě se mi všechno motalo. Viděla jsem Nancy, jak proti mně stojí a tváří se jako královna. Jak mě do nosu štípe smrad z cigaret. Jak se mi špička její lodičky zarývá těsně pod žebra. Vzala mi Justina. Na vlastní oči jsem je viděla líbat se v parku. Po tvářích mi tekly slzy. Scarlett mi nezvedala telefon. Neustále jsem viděla červené oči a potom najednou samou tmu. Spatřila jsem světla reflektorů auta a cítila nesmírnou tíhu na hrudi. A pak už jen houkačka sanitky a ostrá nemocniční světla. Nedýchá! Ostří nože se blížilo k mému krku. Kapka krve skápla na zem.
Cukla jsem sebou. Byla jsem celá napjatá, na čele mi vyskákaly krůpěje ledového potu. Srdce mi bušilo až v krku. Strachy jsem se nedokázala ani pohnout. Zhluboka jsem rozdýchávala tento strašný sen, který mi připomínal prakticky vše, na co jsem se celý tento týden snažila zapomenout. Všechno, co mě svými bolestivými pěstmi sráželo k zemi a zabraňovalo mi, abych šla životem dál. Všechno, co způsobilo další krvavou ránu v mém srdci. Co mně změnilo celý život. Co mě pronásledovalo...
A na závěr se mi vybavila ta dnešní hádka s Jalyn. V podvládí spánku se mi vybavovaly i ty nejmenší detaily. Z očí mi tekly proudy slz a čelo schlazovaly krůpěje potu. Udělala jsem chybu. Udělala jsem strašnou chybu a nešlo to vzít zpět. Celý život se obracel proti mně.
Už jsem nemohla ani podřimovat, i když jsem si to z celého srdce přála. Slzy máčely polštář. Nedokázala jsem je zastavit. Utápěla jsem se v žalu. Život mě nechtěl nechat na pokoji a neustále mi podrážel nohy. Najednou byl můj nepřítel. Nechtěla jsem mít s ním cokoliv společnýho. Nesnášela jsem ho. Nechtěla jsem dál žít.
Se slzami v očích jsem vyběhla z domu. Slunce hřálo. Včerejší déšť zřejmě neměl na teplotu vliv. Mířila jsem přímo na útes. Nad ničím jiným jsem nepřemýšlela. Bezhlavě jsem běžela na vysoká skaliska vyčnívající z mořských vln. Zastavila jsem se až úplně nahoře a opatrně nahlídla přes okraj. Dolů to bylo dobrých dvacet metrů. Vlny se tříštily o ostré balvany. Zamotala se mi hlava. Uvnitř sebe jsem cítila prázdnotu. Srdce mi bušilo až v krku. Přistoupila jsem o krok blíž k okraji a zavřela oči.