Locyka

Současnost

"Mami," vydechla jsem, protože jsem nevěděla, co jiného na to říct. Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu jako ryba na suchu. Musela jsem se z toho vzpamatovat. Zhluboka jsem se nadechla. Měla jsem z toho hlavu jako kedluben. Rozčilením mě celá bolela. Nejdřív jsem tomu nechtěla ani věřit, ale všechno to zapadalo do sebe. Poznala jsem část mamčiné minulosti, která nebyla zrovna nějak příjemná. Nebylo lehké tohle všechno přede mnou téměř patnáct let skrývat a tvářit se stejně jako okolí. A teď to všechno vyklopila na povrch. Slzy se mi draly do očí. Objala jsem ji.

„Mami," špitla jsem podruhé. Nevěděla jsem, co mám říct.

„Víš, Shane, tvůj otec... Měla jsem ho moc ráda, i po tom, co jsem odešla. Ale měl svý mouchy a ty se postupem času začaly dostávat na povrch. A když ses mě začala ptát, co a proč, nenapadlo mě nic jinýho. A pak jsem toho strašně moc litovala. Doufala jsem, že se to snad někdy dozvíš, že nebudeš žít v přesvědčení, že tvůj otec je mizera, že, že..." Pláč jí zabránil cokoliv dalšího říct.

Mělas to těžký," špitla jsem. „Nemám ti nic za zlé, sama bych nejspíš nejednala jinak."

„A víš, že jsi celá po mně?" Trochu se pousmála. „Jenom nos máš zvědavý po tátovi."

Na tváři se mi rozlil úsměv. Chytla jsem mámu za ruku a pomalu jsme se vydaly nočním lesem. Mlčely jsme. Jenom vítr šuměl korunami stromů. Bylo mi dobře. Tak dlouho jsem čekala na tento pocit, a teď jsem ho měla. Všechny starosti jsem hodila za hlavu. Už jsem věděla dost. To, co jsem chtěla. Už jsem na nic nepotřebovala myslet. Hlavu jsem měla prázdnou, ale přitom plnou šťastného pocitu. Srdce mi bilo až v krku. Věděla jsem, že mám rodinu. Sice někde daleko, ale mám. Strašně moc bych si přála je jednou poznat. Věděla jsem, kam patřím. Proč se na mě zdejší svět dívá s takovým opovržením. Proč mě lidé nemají rádi. Proč se se mnou Scarlett najednou přestala bavit. Určitě se těšila, až jí zmizím z očí. A to stejné Justin. Raději mě vyměnil za Nancy. Už jsem to chápala, ale přesto to neskutečně bolelo. Připadala jsem si jako vyvrženec ze společnosti. Akorát s Jalyn jsme si rozuměly. Sdílely jsme spolu podobné problémy a není divu, že jsme si tak najednou padly do oka.

Měsíc prosvětloval koruny stromů a jeho stříbřité paprsky dopadaly až na zem. Vítr si pohrával s lístečky a šuměl větvemi stromů. Někde zahoukala sova. Byla příjemná letní noc. Od moře šel příjemný chlad. Nebylo mi vedro, ani zima. Prostě tak akorát.

„Mami," osmělila jsem se po chvíli, „chtěla ses někdy vrátit zpátky?"

Chvíli mlčela. „Chtěla, ale nešlo to. Byla jsi moc malá. A navíc by mě tam ostatní nepřijali. A tebe taky ne. Tady jsem se cítila v bezpečí."

Pokývala jsem hlavou.

„Faranela je svět velmi podobný tomuto. Jenomže lidé už zapomněli na magické tvory. Po tom, co se vzbouřili, se jim vytvořil tento svět, do kterého se téměř všichni přesunuli. Ti, co tenkrát zůstali, už nejsou naživu, ani jejich potomstvo. Vznikly dva různé světy – lidský a ten náš. Lidé ovšem neovládali magii tak dobře a časem ji zapomněli. Nemohli tedy cestovat mezi světy a z nás se staly pouze legendy. Z flyonů se stali flioni, jenom obyčejní lvi s křídli. Ale všechno to pomalu mizí. Na něco takového si vzpomene opravdu už jen málokdo, a to nemluvě o těch pár soškách, které leží zahrabané někde pod vrstvou prachu.

Ale my jsme nezapomněli. Pravidelně navštěvujeme lidi a snažíme se udržet oba světy zhruba na stejné úrovni. Ale přesto se od sebe dost vzdálily a mezi nimi se vytvořila temná propast. A v té se zrodili zlofani. Magie je stvořila ze všeho zla, které bylo napácháno při rozdělování světů. Osídlili však jen onu tmu, protože je nikdo nechtěl."

„A jak to, že jdou po nás?" přerušila jsem její vyprávění.

„Protože máme větší sílu a moc, a tak se snaží likvidovat všechny. Do Faranely se nedostanou, ta je zabezpečená, ale ničí nás postupně tady, protože tento svět není chráněn magií."

„A proč se ho tedy nezmocní?"

„Protože Faranela jim může dát velkou moc. Když mají ji, mají všechno."

Už jsem chápala. Sice mi tohle všechno přišlo jako sen, že ve světě se takovéto věci stát nemůžou, ale zároveň jsem cítila, že je to pravda a že Faranela existuje. Byl to vlastně můj domov, kde jsem měla i kus svého srdce, a jakýsi hlásek se ve mne začal ozývat. Tam patřím.

Šly jsme mlčky. Nočním tichem se střídaly údery našich kroků o asfaltku. Vzduch překrásně voněl. Kdesi v dálce se rozezvučela osamělá cikáda, ale po chvíli opět umlkla a krajinou se rozhostilo to staré ticho narušované akorát šuměním stromů. Podívala jsem se na oblohu. Mezi tmavými korunami prosvítalo tmavomodré nebe a na něm zářily stříbrné hvězdy jako rosa v trávě za ranního slunce. Byl to překrásný pohled. A hlavně ten pocit! Vybavily se mi vzpomínky na naše večerní procházky. Ta poslední byla už opravdu hodně dávno. A teď to vypadalo a všechno slibovalo, že se život vrátí zpět do starých kolejí. To jsem si vždycky přála. A teď jsem byla konečně šťastná a tento pocit si nechtěla ničím sebrat.

„Mami," přerušila jsem po nějaké době šťastné ticho. „Mám ještě jednu otázku. Když jsem se proměňovala poprvé, vlastně jsem ani nic nevěděla. Přívěšek mě měnil sám. A trvalo to docela dlouho a taky to strašně bolelo. A ani nevím, jak jsem se vlastně dostala zpět. Omdlela jsem totiž.

Druhá proměna přišla sama, byla kratší a skoro jsem ji necítila. A zase jsem se nějak proměnila zpátky. K té třetí a poslední mi pomohla Jalyn a naučila mě, že to všechno můžu ovládat svojí myslí."

„Nejen myslí, ale i vůlí," přerušila mě máma. „To chce hodně trénovat."

„A jak to vlastně je? Proměňuji se, když chci, nebo když to prostě přijde?"

„Proměny si vždycky určuješ sama. Akorát ze začátku, než se naučíš zcela ovládat, přicházejí samy. Řekla bych ti, že budeme spolu každý den cvičit, ale nemůžeme. Nejsme v bezpečí. Navíc máš můj rubín, nemusel by ti ve všech případech působit úplně stoprocentně. Bude to pro tebe těžký, ale zkus na to zapomenout. Zapomeň na všechno, co jsem ti dneska řekla, a snaž se zapadnout, žít jako lidé okolo tebe."

Sklopila jsem zrak. Do očí se mi draly slzy. Obraz se mi pod vlivem slané vody rozmazal, až splynul v jeden jediný tmavý flek.

V dálce jsem uslyšela jakési slabé vrčení motoru. Nějaký noční řidič. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Ale hluk stále sílil.

„Jede dost rychle," zatáhla mě ke kraji mamka.

Šla jsem až úplně mimo asfalt, brodila jsem se v loňském listí. Zezadu nás ozářila světla reflektorů, ale za okamžik zamířila jinam, pak zase na nás. Řidič musel po silnici kličkovat. Nejspíš byl opilý. Raději jsem ustoupila ještě krok dál od silnice. Motor vozu mi hrčel téměř za zády. Otočila jsem se. Rázem mě oslepila jasná záře. Hrklo ve mně. Srdce na zlomek vteřiny přestalo bít. Pak se naopak rozbušilo natolik, že bych jeho údery nezvládla ani spočítat. Ztrnule jsem zůstala stát s pusou dokořán. Žaludek se sevřel. V tu chvíli bych se možná i rozbrečela. Ale nestihla jsem to. Auto bylo vzdálené asi půl metru a řítilo se na nás. V hlavě jsem měla prázdno. Na nic jsem v tu chvíli nedokázala myslet. Jako bych úplně všechno zapomněla. Celou scénu jsem vnímala jakoby zpomaleně. Z hrdla se mi vydral srdceryvný výkřik. Na okamžik přehlušil řev motoru. Zvuk se odrazil od všech stromů a vrátil se ke mně zpět jako ozvěna. Pak jsem ucítila prudký náraz do stehna. Celou nohou mi projela neskutečně ostrá bolest. Vycházela odněkud zevnitř kosti, celou páteří projela až do hlavy a pak se vrátila zpět. Zavřela jsem oči. Ovanul mě proud větru, pak jsem letěla dolů. Vůz do mne vrazil takovou silou, že jsem před sebe nestačila ani dát ruce. Tvrdě jsem dopadla na hrudník a potom na bradu, až mi v čelisti ruplo. Další náraz. Další vlna ostré bolesti. V puse jsem cítila krev, ale nevěděla, odkud se bere. Všechno mě bolelo natolik, že jsem ani nedokázala určit, ze kterého místa to všechno vychází. Ve spáncích mne píchalo. Na hrudi jsem ucítila tlak. Neskutečnou tíhu. Nemohla jsem se nadechnout. Plíce jsem měla stlačené. Srdce nemohlo bít a všechna krev se hromadila někde uvnitř v cévách. Další tlak. Tentokrát v nitru mého těla. Ale ten vnější byl silnější. Bolelo to. Píchalo. Křuplo mi v hrudníku. Do hlavy mi stoupla příšerně ostrá bolest. Jako by se mi měla každou chvíli rozletět na milion kousků. V uších mi zalehlo. Před očima zatmělo. Ukápla mi slza. A pak už si nic nepamatuju. Svět na okamžik zmizel v hluboké tmě.

Auto zastavilo pár metrů od místa nehody. Zoufale jsem se snažila popadnout dech. Marně však. Zalapala jsem jako ryba na suchu. V hlavě mě bolelo od nedostatku kyslíku. Po několika pokusech si plíce přece jen daly říct a hrudník se mírně nadzvedl. Projela mnou vlna bolesti, až se mi oči zalily slzami. Potřebovala jsem vzduch. Další nádech. Další bolest. A ještě několikrát. Ale pak se vše začalo zmírňovat a po několika dalších nadchnutích jsem už necítila nic. Uslyšela jsem kroky. Mírně jsem se nadzvedla. Mezitím, co jsem zápolila se vzduchem, vystoupil z auta muž a mířil k nám. Jakmile mne však spatřil, jako by zkoprněl. Jeho oči na mě nevěřícně zíraly. Jeho rudé oči. Byl to další zlofan. Polila mne vlna hrůzy. Čekala jsem, kdy se mě zmocní a zabije. Čekala jsem na to nejhorší. Ale nic nepřišlo. Muž se najednou otočil, nasedl do auta a stejně rychle jak přijel, tak i odjel.

Bezvládně jsem se svalila zpátky na zem. Byla jsem najednou strašně unavená. Oči se zavíraly. Najednou se mé ruky dotklo něco teplého. Probralo mě to z usínání. Mysl naskočila. V hlavě mi to šrotovalo. Otevřela jsem oči. Zem pode mnou se barvila krví. Vyskočila jsem na nohy. Mojí ne.

„Mami!!!" zařvala jsem, jak nejvíc mi to roztřesený hlas dovolil. Ležela čelem k zemi a zpod ní vytékal pramínek rudé krve. Bylo mi do pláče. Bez jakýchkoliv potíží jsem k ní přiskočila. Už jsem byla zase v pořádku a nic mne nebolelo. Díky rubínu, který slabounce rudě zářil.

Mámino tělo zůstalo nehybně ležet. Chtěla jsem zjistit, zda dýchá, ale najednou se mi zamotala hlava. Pocítila jsem uvnitř sebe jakési chvění. Jenom to ne! Ale všechny mé obavy se potvrdily. Rubín najednou zářil modře a potom přešel dozlatova. Zůstala jsem němě stát a nadávala osudu, proč zrovna teď. Proč mi nemůže dát chvíli pokoj?