Locyka

Máma seděla v obýváku za stolem. Trochu mě to zaskočilo. Čekala jsem, že bude nahoře. Bylo totiž celkem pozdě. Po chvilce zaváhání jsem Lucky představila.

"Mami, určitě si pamatuješ Evelyn Heartovou," začala jsem opatrně. Vrhla na mě nechápavý pohled.

"Tak tohle je její dcera Lucky."

S mírně pootevřenou pusou zůstala překvapeně koukat. Těkala očima chvíli po mně, chvíli po Lucky.

"Jste si trochu podobné," pronesla nakonec. "A kde je Evelyn?"

"V nemocnici," odpověděla Lucky. Máma se zděsila.

"Ne, ne, nic jí není. Už je v pořádku, díky rubínu," dodala. "Jenže máme tu dost velký problém."

"Počkejte chvilku," přerušila ji máma a odběhla do kuchyně. Mezitím, co byla pryč, jsme se posadily.

"Zlofani," špitla. "Za všechno můžou zlofani."

"Kde jsou?" ozval se ode dveří mamčin hlas. Přišla s plnou mísou ovoce.

"Všude, mami. Už jsou všude," vzdychla jsem.

"Počkat, můžete mi říct, co všechno vlastně víte?"

"Ehm," pousmála jsem se. "Víc, než si myslíš."

"Tak moment, jak..." nasadila přísný výraz. Nebylo vhodné jakkoliv odporovat.

"To všechno se semlelo tak narychlo," tvářila jsem se nevinně. Bohužel to asi nevypadalo příliš přesvědčivě. "Vážně," ujišťovala jsem ji.

"No já nevím." Pořád to vypadalo, že mi nevěří.

"Prostě je toho moc."

"Ne, je toho ještě víc, než doteď víš," vložila se do hovoru Lucky.

"Co tím chceš říct?" Spíš taková řečnická otázka. Tušila jsem, že zlofani mají zase v něčem prsty. Jenže v čem?

"Sebrali rubín. Nevím, jak se to mohlo stát. Prostě se najednou ocitl v ruce jednoho z nich. Dělala jsem všechno pro to, abych jej dostala zpátky, ale on začal z ničeho nic zářit černým světlem. A dál už si nic nepamatuju," rozvzlykala se.

Letmo jsem pohlédla na mámu. Zjevně i ji tato zpráva šokovala. Tvář měla celou zkamenělou a rty semknuté do tenké čárky.

"Udělala jsi maximum, nemůžeš za to," uklidňovala jsem ji.

"Ale můžu. Asi mi musel vyadnout z kapsy." Všechno si strašně vztahovala na sebe. Nenapadlo mne bohužel nic, co bych na to řekla, abych ji trochu utěšila.

"Pokud zlofani ten rubín opravdu chtěli, získali by ho tak i tak," vložila se do toho máma. Naštěstí to přišlo včas. Lucky to uklidnilo.

"Schovala jsem se před bouřkou v té rozpadající se vile a tam se taky všechno semlelo," otřela si slzy.

Tak v rozpadající se vile. Tomu místu jsem se velikým obloukem vyhýbala. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych zrovna tam hledala své útočiště.

Máma zívla. "Už je docela dost hodin."

"Jo, my ůjdem spát," zvedla jsem se.

"Jalyn, pak se sem ještě na chvíli zastav!"

Přikývla jsem. Zavedla jsem Lucky do pokoje pro hosty a půjčila jí jedno ze svých pyžam. Pak jsem se vrátila dolů.

Máma mezitím listovala v novinách.

"Co jsi potřebovala?"

Zvedla oči. "To musíš vidět." Mluvila vážně. Přistoupila jsem k ní.

"To snad ani není možný," ukázala na titulní stranu.

"Monstrum nad městem," přečetla jsem nahlas velký nadpis. Hned na to padl můj zrak na fotografii pod ním. Proti měsíčnímu svitu se černala silueta flyona. "Jak tohle se tady vzalo?!" vyjekla jsem. "To nemůže být pravda!" Srdce mi tlouklo.

Pevně mi sevřela dlaň. "Měly bychom...spíš vlastně musíme odtud co nejdřív zmizet. Dál už tu být nemůžeme."

"To se jako peřstěhovat?"

"Ne tak docela. Myslím, že bychom se měly vrátit do...do...Faranely."

"Počkej, říkalas zpátky do Faranely?" vytřeštila jsem oči. Skoro jsem nevěřila svým uším.

"Ale ne, zapomeň na to, byl to jen nápad," snažila se to zamluvit. "Navíc nevím, jestli by s tím Evelyn a Lucky souhlasily a samotné je tu nechat nemůžem."

"A bylo by to tam bezpečný?"

Pokrčila rameny. "Je to náš domov."

Kývla jsem a na chvíli se začetla do článku. Pak jsem noviny odložila na stůl a mlčky odešla nahoru.

 

Otevřela jsem oči. Úplně první, co se mi vybavilo, byla ta včerejší bouřka. Nechtěla jsem o tom stále přemýšlet, ale tok myšlenek se nedal zastavit. Dost na to, že jsem kvůli tomu část noci nespala.

Zdálo se mi, že už je docela dost hodin. Slunce bylo poměrně vysoko. Je snad dneska pátek, nebo ne? Všechno je to takový pomotaný. A je toho nějak moc.

Oblíkla jsem se a potichu sešla dolů do kuchyně. Jalyn se svou mámou seděly za stolem a polohlasně o něčem rozmlouvaly. Jakmile mne však spatřily, debata utichla.

"Ehm, dobré..." Moje oči zabrousily k hodinám. Čtvrt na deset. "...dopoledne," dokončila jsem po chvilce váhání pozdrav.

Obě se usmály.

"Lucky, v kuchyni je spousta jídla. Vezmi si, na co máš chuť."

Opětovala jsem úsměv a zamířila do kuchyně. Postavila jsem vodu na čaj a mezitím se opřela o linku a zakousla se do čerstvé housky. Přitom mi zrak padl na noviny ležící kousek ode mne. Na titulní stránce vévodila velká tmavá fotka. Moje fotka. Málem mi zaskočilo. Křídla jsem měla roztažená a opíral se mi do nich vítr. Hvězdy jasně zářily. Přesně tento okamžik si pamatuji. V průběhu několika předchozích nocí jsem se byla trochu provětrat. Kvůli všem těm událostem jsem nemohla spát. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Když jsem vzlétla, jako bych na zemi nechala všechna trápení. Cítila jsem se tak lehce, že jsem netušila, že by mě mohl někdo vidět. A ten titulek se mi ani trochu nelíbil. Monstrum nad městem. Na jednu stranu jsem se cítila dotčeně, na druhou ale zase jsem byla vyplašená. Zase jsem něco zvorala.

Odložila jsem noviny a pokusila se alespoň trochu nasnídat. Hodila jsem očko po hodinách. Chvilku po čtvrt na deset. Skvělý. Dneska do školy asi nejdeme. A popravdě ani moc netoužím setkat se s Nancy. A s Justinem už vůbec. Jenom mě trošku zaráží důvod, proč budeme páteční dopoledne trávit tady. Pak jsem očima zabloudila zpátky k novinám. Zřejmě mi to docvaklo. Nemůžeme riskovat. Zlofani jsou všude.

V kapse mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Mám to zvednout? Nebyla jsem si jistá. Několik vteřin jsem váhala. Pak nakonec jsem povolila. Volali z nemocnice. Mámu propouštějí. Hurá! S nadšenm jsem vběhla do obýváku a všechno vyklopila. Měla jsem obrovskou radost.

"Můžeme pro ni zajet autem," navrhla Jalynina máma. Měla radost, ale svoje nadšení se snažila skrývat. Byla docela nervózní.

"Vážně? To je super! Prý tam máme být co nejdřív," jásala jsem.

"Tak jdeme, ne?" S úsměvem se zvedla a popadla kabelku. V těsné blízkosti jsem ji následovala.

"Počkej, Lucky," chytla mě za rukáv Jalyn a podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, jaký jsem u ní ještě neviděla. Byl takový vážný. "Potřebuji s tebou něco důležitého probrat."

Trochu jsem zaváhala. Nechtěla jsem tu být, chtěla jsem jet za mámou. Ale Jalyn na mě naléhala.

"Takže mě v tom necháte samotnou?" řekla naoko dotčeně Jalynina máma a šibalsky na nás mrkla. Se semknutými rty jsem sledovala, jak mizí za dveřmi. Nastalo ticho.

"Co potřebuješ, že je to tak důležité a nemůže chvíli počkat?" I když jsem nechtěla, přesto se v mém hlase odrazila naštvanost.

"Jedná se o naši budoucnost."

Hrklo ve mně.

"Po tom všem, co se včera stalo, musíme být na pozoru, Všechno to tady začíná být stále nebezpečnější. Včera jsme s mámou dlouho řešily, co a jak dál. Nejsme totiž v ohrožení jen my, ale i...i....Faranela. Musíme se vrátit a varovat je, jenom tak můžeme zabránit zlofanům před získáním úplně všeho."

Hlasitě jsem polkla. Takže se vracíme domů.