Locyka

Zastavila jsem se. Ticho. Jenom déšť bubnoval o střechu. Slyšela jsem tlukot vlastního srdce. Nemohla jsem se zbavit toho zvláštního pocitu, jaký člověka svírá vždy, když ho někdo sleduje. Potlačila jsem nutkání se otočit. Nechtěla jsem znát pravdu. Někdy je lepší zůstat v nevědomosti, a zrovna teď byla ta chvíle. Bezcílně jsem postupovala stále hlouběji do domu. Po zádech mi běhal mráz. Mám se otočit? Je-li tu snad nějaké nebezpečí, bude lepší být k němu čelem, než mu nastavovat holá záda.

V tu ránu za mnou cosi zapraskalo. Instinktivně jsem se otočila a zůstala jako přikovaná. Proč jsem sem vlastně vůbec šla? Byl k tomu důvod? Kdybych zůstala u dveří, nebo ještě líp venku, měla bych větší šanci na únik. Takhle jsem se jenom sehla a popadla první věc, co mi přišla pod ruku. Zhluboka jsem dýchala. Zase. Už zase jsou tu. Už nikdy mě nenechají na pokoji. Nikdy. Asi o pět metrů dál se rýsovala temná postava urostlého muže. Jen rudé oči jasně zářily. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla se mi nevydral ani hlásek. Pomalu se ke mně přibližoval, teď už bez ohledu na to, jestli jsou jeho kroky slyšet. Špička nože směřovala přímo na mě. Ohnala jsem se proti němu a jakousi železnou tyčí ho udeřila přímo do ruky. Cinknutí nože zaniklo v jeho bolestném výkřiku. Chytil si poraněnou dlaň. Zůstala jsem stát s tyčí napřaženou k němu. Chvíli se ještě snažil utišit bolest, ale pak upřel svůj rudý pohled na mě. Nenávistný. A rozzuřený. Čas se úmorně vlekl. Jeho hluboké oči mne celou pohlcovaly. Pevně jsem si ale stála za svým. Nechtěla jsem uhnout, alespoň ne teď. Chtěla jsem si dokázat, že nejsem tak slabá, že si na mě může troufnout úplně každý. Zlofani představovali neustálé nebezpečí. Musela jsem se naučit se mu bránit. Flyon je sice vždy zahnal, ale mohli přijít znovu úplně kdykoliv. A neměla jsem jistotu, že bude vždycky všechno fungovat.

Nakonec to byl on, kdo první uhnul pohledem. Sehnul se a vyrazil mi z rukou tyč. Byla jsem teď úplně beznranná. Všechna odvaha najednou zmizela.

"Co po mně chceš?" zasyčela jsem na poslední chvíli. Slzy jsem měla na krajíčku.

"Rubín a tvůj život."

Popravdě řečeno jsem odpověď ani nečekala. A teď jsem začala litovat, že jsem se vůbec na něco zeptala. Nejraději bych se za to proliskala.

Chce můj život. Jak originální je tato odpověď po posledním týdnu. Ale ten rubín. Ten rozhodně nesmí dostat, ani kdyby chtěl. Opatrně jsem sáhla do kapsy. Jenomže... Prohledala jsem nejdřív jednu, ale nic jsem nenašla, dokonce ani díru. Že bych jej tedy dala do druhé? Pomalu jsem začala nervačit. S nadějí jsem strčila ruku do kapsy druhé a nestačila se divit. Rubín tam opravdu nebyl. Skousla jsem spodní ret a hlasitě polkla. Před očima se mi promítla celá cesta až sem. Že by mi vypadl v autobuse? Nebo až v lese, když jsem se sotva vlekla po čtyřech? Bez hnutí jsem stála a zírala do tmy. Zase jsem něco zvorala a ke všemu za to ani nemůžu. To není fér! Očima jsem bloudila po podlaze a hledala jiskřičku naděje. Uvnitř těla jsem panikařila. Proč zrovna teď?

Z bloumání mne vytrhl zlomyslný smích. Prudce jsem zvedla oči. Úplně jsem z hlavy vymazala zlofanovu přítomnost. Do hlavy mi vystoupala všechna krev, až jsem něla stach, že se zlostí rozletí na všechny strany. To snad není možný! V pařátech svíral rubín, který vyzařoval nějakou zvláštní barvu. Jako by z něj vycházelo černé světlo.

Tak to ne! vyjekla jsem skoro nahlas. Rubín si teda přivlastňovat nebude! Bez váhání jsem po něm chňapla. Ale nezachytila. Další zlomyslný smích, který mi akorát dokazoval moji slabost. Uvnitř jsem zlostí vřela. Nevěděla jsem, co vůbec dělám. Sevřela jsem pěsti a zlomek vteřiny jej ostře sledovala pohledem. Pak jsemse odrazila. Rukama jsem ho chytila za límec a nohama se držela jako klíště. Tloukla jsem ho pěstmi, co se do něj vešlo. Po několika marných pokusech se mu přece jen podařilo mě setřást. Tvrdě jsem dopadla na záda. Chvíli jsem nemohla popadnout dech. Než jsem se stačila vzpamatovat, stál nademnou s nožem napřaženým k hrudi. Zhluboka jsem se nadechla a prudce se posunula. Nic platné mi to nebylo. Zarazil mě nohou a prudce se sehnul. Cítila jsem jeho dech na obličeji. Nůž mě chladil na krku. Oči jsem upírala na rubín, který se mírně pohupoval. Z oka mi ukápla slza. Svíral mě pocit, že jsem mohla udělat víc.

 

Nevím, jak dlouho jsem nevěděla o světě. Z ničeho nic jsem začala vnímat chlad země. Déšť jemně bubnoval o střechu. Jinak bylo ticho. V hlavě jsem měla úplně vymeteno. Jen černočernou tmu. Úplně stejnou, jaká mne obklopovala. Několikrát jsem zamrkala. V mysli se mi objevily otazníky. Kde vlastně vůnec jsem? A co se stalo? Pomalu jsem se otočila. Tělo jsem měla celé ztuhlé a rozlámané a hlava mne bolela. Vybvily se mi bílé nemocniční chodby. Byla jsem tam. Byla jsem navštívit mámu. A pak... Pak jsem jela domů. A byla bouřka. Dostala jsem se do vily a potkala zlofana. A dál... Co bylo dál? Ani za nic jsem si nedokázala vzpomenout. Neměla jsem ani představu o tom, jak dlouho už tu ležím. Omdlela jsem? Nebo snad usnula? Nadzvedla jsem se. Venku bylo pořád stejné šero, přesto ale o něco málo světleji než uvnitř domu. Oknem sem profoukl mírný vítr. Otřásla mnou zima. Mokré oblečení studilo. Dlouho jsem bojovala s leností. Chtělo se mi spát. Jenom zůstat ležet a nic nedělat. Ale věděla jsem, že musím domů.

Postavila jsem se opatrně na nohy. Všechno, co jsem dělala, každá myšlenka, jako bych to vnímala tak nějak z dálky. Věděla jsem přesně, co dělám, ale jako bych o tom nerozhodovala. Prostě jsem slepě šla. Přestala jsem vnímat déšť a zimu. Tělo jsem měla unavené a rozedřená kolena bolela. Ale ani to jsem necítila. Stromy šuměly. Vítr mě uklidňoval. Pomalu jsem začínala vnímat své okolí. A rychleji, než jsem v takovém stavu mohla očekávat, jsem dorazila na pláž.

 

Chvíli jsem zvonila a bušila na dveře. Ale bylo ticho. Dům byl zřejmě prázdný. Touhle dobou? Nějak se mi to nepozdávalo. Beznadějně jsem se otočila na patě. Chtěla jsem se vrátit. Ale pak mě ještě něco napadlo. Vzala jsem za kliku. A kupodivu zamčeno nebylo. Opatrně jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Rozsvítila jsem. Okna byla celá smáčená od prudkého deště. Ale ten nejhorší byl už pryč. Naštěstí.

Sedla jsem si v kuchyni za stůl. Trošku mě sžíralo svědomí, že jsem sem tak neurvale vlezla. Ale prostě jsem měla strach. Uplynulo půl hodiny, hodina, ale pořád nic. Pomalu jsem začínala panikařit. Pak se ale ozval zvuk, jako by někdo šmátral na dveře. Několika velkými skoky jsem byla v předsíni a brala za kliku. Otevřela jsem. Na chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ale jen na chvíli.

"Lucky!" Objala jsem ji. Byla celá mokrá a studená. Nemohla jsem si pomoct, ale při prvním pohledu na ni jsem se zděsila. Mokré vlasy jí splývaly podél tváře. Oblečení měla špinavé a kolena do krve rozedraná.

"Jalyn, co ty tady?" vypravila ze sebe rozechvělým hlasem.

"Měla jsem o tebe strach," zkrátila jsem poslední hodinu do pár slov a vtáhla Lucky dovnitř. "Musíš rychle z toho mokrýho."

"Já vím," řekla bez odporu. "Půjdu se osprchovat."

"Dobře. Tak já zatím uvařím čaj." Bylo těžké odsunout svoji zvědavost do pozadí. V předsíni na to nebyla vhodná chvíle. Snažila jsem se při nějaké činnosti zkrátit čas. Myšlenkám jsem se ale neubránila. Určitě šla v té bouřce. Ale co dál?

Konečně se otevřely dveře. Ale místo všech těch otázek jsem ze sebe vypravila jednu větu. Jednu z nejinteligentnějších, jakou jsem kdy řekla. "Víš co, půjdem k nám, ať tu na noc nejsi sama."

Souhlasila.