Locyka

„Mami!“ vpadla jsem jí do náruče, sotva se objevila ve dveřích. Konečně jsme byly zase pohromadě!

„Nesmíme ztrácet čas,“ odbyla mě po chvíli.

„To jakože vyrážíme?!“ zděsila jsem se.

Přikývla.

„A doufám, že ti ale dochází, že máme jenom jeden rubín?“ Podvědomě jsem sáhla do kapsy a prsty se mi zamotaly do řetízku. Vytáhla jsem černé srdce. Kde se tu vzalo? Potlačila jsem údiv. „Dobře, tak jeden a půl. U tohoto není jistá jeho funkčnost. Kdoví, co všechno s ním zlofani vyvedli.“

„Musíme to nějak zvládnout.“

„Hlavně si musíme vzít něco s sebou. Ale jen to nejdůležitější,“ vložila se do toho paní Myersová, „všechno si totiž poneseme samy.“

Vůbec jsem neměla představu, co si s sebou mám brát. Převlíkla jsem se do černých kraťasů a lososové halenky. Na nohy jsem si natáhla černé hadrové kecky. Do malé kabelky z rifloviny jsem naskládala takové ty věcičky, co s sebou pokaždé nosím, typu telefon, peněženka s doklady a pití. Nezapomněla jsem ani na tenký svetřík pro případ, že by se ochladilo. Sešla jsem dolů do kuchyně za mámou. Ta mi ještě napakovala malou svačinku. Byla docela nervózní. Ruce se jí klepaly.

„Budu ještě něco potřebovat?“

„Snad... snad nebudeme potřebovat nic,“ vzdychla.

„Chceš s něčím pomoct?“ nabídla jsem se, protože mi bylo blbý jentak odejít.

„Není třeba. Už jdu.“ Zběžně si upravila vlasy a vyrazila. Ještě naposledy jsem pohlédla do našeho domu. Sem už se nikdy nevrátím. Ale loučení nebylo bolestivé. K tomuto místu jsem si ještě nezvládla vybudovat žádný citový vztah. Zabouchla jsem dveře. Jalyn a její máma už čekaly na pláži. Paní Myersová už měla na krku svůj rubín, zatímco já z kapsy tahala ten mamčin. „Můžeš ho vyzkoušet, ale za nic neručím.“

Máma se podívala na Alexis. Ta na ni souhlasně mrkla a mamka si nasadila rubín. Zavřela oči. Napjatě jsem ji sledovala. Nic se nedělo. Do háje. Co teďka? S jedním funkčním rubínem to těžko dokážem. Vzdychla jsem a sklopila oči k zemi. Je to marný.

Najednou mě do očí bodla modrá a pak zlatá záře. Věděla jsem, co přesně to znamená. Zaradovala jsem se. Z mámy se stala flyonka. Hned na to se proměnila i paní Myersová a já nezůstala pozadu. Stačilo si jen představit své druhé já. Rozhlídla jsem se po ostatních. I Jalyn měla zavřené oči a snažila se proměnit. Ale nic se nedělo.

„Chybí mi rubín,“ vzlykla.

„To zvládneš,“ povzbuzovala jsem ji. „Zavři oči. Letíš nad krajinou a stoupáš vzhůru. Nesou tě tvá obrovitá křídla. Všechno ostatní je pod tebou. Nic tě neomezuje...“

Pořád nic. Už mi docházela fantazie. Jalyn se rozvzlykala. „Já tady nechci sama zůstat.“

„Však taky nezůstaneš.“ Znovu jsem se vrátila do lidské podoby. „Něco vymyslíme, neboj.“ Hlavu jsem měla ale úplně prázdnou. Z úst mi vycházela pouze planá slova útěchy. „Víš co, zkusíme se proměnit zároveň.“ Vůbec jsem nedoufala, že by to mohlo fungovat. Bylo to vlastně úplně to stejný, jako bychom se proměňovaly každá zvlášť. Přesto jsem si ale proti ní stoupla a chytla ji za ruku. Pohlédla jsem jí do očí a začala s proměnou. K velkému úžasu i jí zezlátly duhovky a do pár sekund jsme byly obě flyonky.

„Můžeme vyrazit,“ prohlásila Jalyn vesele.

Naposledy jsem se okolo sebe rozhlídla. Za zády mi šuměl les, pod nohama zářil zlatý písek. Na zelené trávě zářily dvě bílé vily jako čerstvě rozkvetlé sedmikrásky. Průzračné vlnky narážely na útes. Odrazila jsem se od země. Křídla se opřela o vzduch a zabrala. Pomalu jsem stoupala vzhůru. Mhouřila jsem oči před slunečním jasem. Vůbec jsem netušila, kam mám letět, ale srdce mě táhlo pořád vzhůru. Podívala jsem se na pomalu vzdalující zem. Z té výšky se mi trochu zamotala hlava. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout. Ostatní letěli v těsné blízkosti za mnou. Vítr se mi opíral do křídel a usnadňoval mi let, takže za chvíli jsem se ztratila v bílých mračnech.

„Lucky, dávej pozor, každou chvíli tu někde může být brána!“ slyšela jsem za sebou mámin hlas. Než jsem však stačila zpracovat právě příchozí informaci, něco mne silou odhodilo na stranu. Zatmělo se mi před očima. Světlo náhle zmizelo. Cítila jsem, že padám dolů. Chtěla jsem něco

dělat, ale byla jsem jako omámená. Jenom jsem zavřela oči a čekala, až dopadnu na dno. Okolo proudící vzduch pomalu začal schlazovat moji přehřátou hlavu a pomalu jsem začala nabývat vědomí. Opřela jsem se křídly o vzduch. Pád se zpomalil a pak úplně zastavil. Začala jsem opět stoupat. Okolo byla černočerná tma. Nevěděla jsem, kam mám letět a ani o kolik metrů jsem vlastně klesla. Zmocnila se mne panika. Co když nenajdu druhou bránu a zůstanu tady mezi světy? Topila jsem se v zoufalství. Z oka mi ukápla slza a padala kamsi dolů.

„Mami!“ Můj hlas pohltilo ticho. „Mami! Jalyn! Haló! Je tu někdo?“ Žádná odpověď. Jen mrtvé ticho. Rozvzlykala jsem se. Já se nevzdám. Přežila jsem toho už tolik, že bych musela být blbá, abych právě teď žití zapíchla. Ještě ne. Teď mě čeká nový začátek a doufám, že už i lepší. Že mi život konečně vynahradí tady to peklo, co jsem si za poslední týden užila ažaž. Že poznám svoji vlastní rodinu. Že zjistím, kdo vlastně doopravdy jsem. Svitla mi jiskřička naděje a vlila do mého života takové množství síly a energie, že jsem ji využila k letu. Krásně mě povzbudila.

Cesta se zdála být nekonečná. Když člověk okolo sebe nevidí, tak mu vůbec neubíhá. Několikrát jsem zápolila s myšlenkou, že jentak visím ve vzduchu pořád na jednom místě. A představu o čase jsem neměla už vůbec.

Vzduch ztěžknul. Špatně se mi dýchalo. Křídla jako by mi ztuhla. Nemohla jsem pořádně letět. Mrtvé ticho začaly narušovat jakési skřeky, které mi drásaly uši. Rozbolela mne hlava. Jako by se mě dotýkaly ledové špičky prstů. Po celém těle mi běhal mráz. Prožívala jsem úplně to stejné, jako před nedávnem nějakou dobu po nehodě. Docházely mi síly. Bolel mne každý sval na těle. Tekl ze mě pot. Jako bych se snažila plavat v medu. Sotva jsem popadala dech. Nedalo se už dál pokračovat. Nemohla jsem... Moje pohyby se stále zpomalovaly, až jsem přestala mávat křídly úplně. Padala jsem dolů. Dolů. Tam dolů do nekonečné hloubky. Do tmy. Tam, kde slunce již nikdy nevyjde. Tam, kde není nic...

Stále jsem si ale nemohla připustit, že už jsem se vzdala. Po všem tom úmorném boji, který v tomto okamžiku ztratil smysl. Kdybych zemřela už dřív, bylo by to lepší. Před očima se mi promítl můj život. Od úplného dětství až po chvíle smíchu strávené s Jalyn. Mámino hřejivé objetí... Kamarádčin smích.... Pro tohle všechno stálo za to žít. A navíc, co bude pak? Co se skrývá tam dole v temnotě? Z posledních sil jsem několikrát zabrala křídly. Nechtěla jsem znát odpovědi. Ještě ne. Ještě se nemůžu vzdát. Musím jít dál. Musím. Musím...

Oslepilo mne náhlé světlo. Obličej olízl proud čerstvého vzduchu. Vyhrála jsem...