Locyka

Před patnácti lety

Byla chladná únorová noc. Teploty se stále pohybovaly pod bodem mrazu a vypadalo to, že se snad ani oteplovat nebude. Na zemi ležela bělostná pokrývka sahající téměř ke kolenům. Mrazivý vítr ale sem tam zvednul ze země pár vloček a načechral tak závěj sněhu. Nebe bylo temně modré, skoro až černé, a hvězdy jasně svítily. Všem ale dominoval měsíc. Na tuto roční dobu byl ale neobvykle světlý. Ozařoval svým stříbřitým svitem celé údolí i les, a to už v úplňku dávno nebyl. Mrtvé ticho obklopovalo tuto krajinu. Jen sem tam někde zahučela meluzína či praskla větev nějakého stromu. Není divu, vždyť pod tíhou mrazivé přikrývky se skláněly až k zemi, jako by tím vyznávaly svoji pokoru.

Všechno spalo. Celé údolí. Ani v jednom z domů se nesvítilo. Jenom ticho a tma.

Evelyn však stále nemohla zavřít svoje oči. Nechtěla spát. Z očí jí tekly slzy a skapávaly na polštář. Snažila se je ale zadržet. Sice jí poskytovaly úlevu, ale teď jí spíš překážely. Utřela si tmavě hnědé oči a podívala se na hodiny. Bylo dvanáct. Nejvyšší čas jít. Posadila se a rukou hmátla pod postel, kam si do batohu sbalila nejnutnější věci na cestu. Pak opatrně vstala a svlíkla si noční košili, pod kterou již měla oblečené kalhoty a svetr. Jednala potichu, aby nevzbudila svého manžela Shanea, který tvrdě spal na vedlejší posteli. Věnovala mu svůj poslední pohled. Jak jej milovala! A odloučení pro ni bylo velmi bolestivé. U srdce ji bodlo, až si myslela, že mu bezhlavě skočí okolo krku a zůstane s ním. Milovala ho i přes to, že jí někdy připadal absolutně bezcitný. A milionkrát za tuto noc si kladla tu samou otázku: Opravdu musím odejít? Nedokázala už couvnout zpátky a, popravdě řečeno, ani nechtěla. Milovala to tu, ale i nenáviděla. Milovala proto, že tady měla domov, ve kterém od malička vyrůstala, měla tu rodiče, manžela, pár přátel. Celý její život bylo to, co měla. Krásné vzpomínky.

Jednou se ale všechno změnilo. Byla jiná než ostatní. Byla výjimečná. Byla flyonka. Oni ji nenáviděli, protože flyoni měli největší moc a sílu. Dennodenně byla ponižována, lidé ji přehlíželi nebo se jí vyhýbali. A ona už to nesnesla. Chtěla být jako ostatní, ale co jí bylo dáno, nemohla změnit. Rozhodla se odtud jednoduše utéct, i když musela opustit těch pár lidí, kterým na ní záleželo. Ale nebyla sama. Její přítelkyně Alexis spolu s ní sdílela podobné trápení. Obě dvě zdědily své schopnosti po matce. Více flyonů už nebylo. Jenom čtyři na celou Faranelu. Bylo to málo, proto si taky Evelyn a Alexis připadaly osamocené a odstrčené. A důvodů, proč odsud chtěly odejít, bylo podstatně víc.

Evelyn ukápla z oka slza. Rychle vzala do ruky batoh a zavřela za sebou dveře ložnice. Obula si vysoké kozačky, krk omotala tlustou šálou a oblékla si kabát. Pak potichu vyšla na ulici, kde už netrpělivě přešlapovala Alexis. Na uvítanou si vyměnily letmý úsměv, ke kterému se ale musely

přemáhat. Znamenal spíš něco jako soucit, vzájemnou empatii. Jsem tu s tebou.

„Alex,“ špitla Evelyn a mlčky se vydaly tichou ulicí. Došly až na okraj města. Zvedl se vítr a začalo hustě sněžit. Evelyn zabořila nos hlouběji do šály, aby se alespoň trochu zahřála. Vítr profukoval oblečení a vločky se sypaly na její zlatavé vlasy. Znovu ji přepadl smutek. Z oka jí ukápla slza a pomalu stékala po tváři.

Obě ženy mlčely. Noční ticho narušovalo jen křupání čerstvého sněhu pod podrážkami jejich bot. Šly, jak nejrychleji jim to únava a jejich stav dovolovaly. Obě totiž čekaly dítě a ani jedna z nich nechtěla, aby muselo prožívat podobná trápení, jakým dennodenně čelily ony.

Došly až na okraj města a vydaly se po úzké cestě směrem do kopce. Přešly přes zamrzlou řeku, od níž se odrážel stříbřitý svit měsíce. Kdesi v lese zapraskala větev a zahoukala sova. Dál bylo ticho.

Evelyn se topila v slzách. Na jednu stranu byla přesvědčená, že odsud odejde a že odtud vlastně chce odejít, na druhou jí ale něco našeptávalo, aby přece jen zůstala. Stála před velkým rozhodnutím. Má odejít, či snad nakonec zůstat?

Zastavily se až úplně na vrcholku kopce. Evelyn stále tekly slzy a studily ji na tvářích.

„Jestli nechceš jít, tak nemusíš.“ Alexis jí položila ruku na rameno. Bylo to pro ni velmi těžké říct, sama bojovala se slzami. Přesto ale byla o něco silnější a zůstala nad nimi pánem.

„Půjdu s tebou.“ Až potom, co tuto větu Evelyn dořekla, si vlastně uvědomila, jaké vážné rozhodnuí vlastně udělala.

Stále to ještě mohla vzít zpět, ale nechtěla přiznat svoji slabost. Pevně semkla rty a střela slzy, které v mrazivém vzduchu rychle chladly.

„Můžeme?“ špitla Alexis.

Evelyn se jí podívala do kávově hnědých očí a po chvilce zaváhání přikývla. Pak se naposledy rozhlídla okolo sebe. Při pomyšlení, že už nikdy nespatří tuto krajinu, ji bodlo u srdce. Ucítila jakousi tíhu na hrudi, jako by jí tam někdo položil obří balvan. Se slzami v očích naposledy pohlédla na vesnici, les, louku i řeku. Vybavilo se jí spoustu vzpomínek. Tolik, že by je ani spočítat nedokázala. Zamrkala a zahnala je zpět. Teď ne. Nechtěla si to loučení dělat ještě těžší.

Zavřela oči. Mrazivý vítr ji ovanul a pročísl vlasy. Proměnila se. Přívěšek měla schovaný pod kabátem, přesto ale věděla, že z něj uniklo několik hvězd.

Alexis se taky proměnila. Jako na povel se obě odrazily od země. Vzlétly. Mířily si to přímo k jasnému měsíci. Věděly, že brána nebývá zamčená. Stoupaly stále výš a výš. Země se jim vzdalovala. Celé údolí teď bylo velké asi jako tečka, až jim zmizelo úplně. Evelyn zavřela oči. Bolelo to. Věděla, že už nikdy. Nikdy... Z oka jí ukápla slza a padala kamsi daleko dolů.

Letěly dál. Ze všech stran je obklopovala hluboká tma, jenom měsíc svítil. Proti nim foukal jemný vánek, ale ten s každým mávnutím křídel sílil. Byly už blízko. Světlo sílilo, až Evelyn musela zavřít oči. Ještě nikdy tu nebyla, ale slyšela o tom mnohá vyprávění. Záře byla tak jasná, že i přes zavřená víčka ji bodala do očí. A pak, jako když luskne prsty, byla najednou tma. Musela několikrát usilovně zamrkat, ale i tak nic neviděla. Tma tu byla tak hustá a tak tmavá, že ani nejsytější čerň se jí nemohla vyrovnat.

Letěly dál. Zdejší prostor byl něčím zvláštní. Bylo tu ticho, ani vítr jim nehučel okolo uší. Vzduch ztěžkl a letělo se jim stále hůř a hůř. Evelyn sotva popadala dech. Křídla ji bolela. V té tmě neviděla nic. Nevěděla, jak dlouho už letí ani kolik je toho ještě čeká. Doufala jenom, že už budou blízko druhé brány. Síly jí pomalu docházely. Cítila jakýsi podivný tlak v hlavě a hukot v uších. Svět se s ní motal. Nějaký zvláštní vír vzduchu ji strhl stranou a ona padala. Nedokázala se mu bránit. Nevěděla, kde je dole a kde nahoře. Zavřela oči. Poryvy větru si pohrávaly s jejím bezvládným tělem. Vzdala se. Nechtěla dál bojovat. Neměla tu vůli. Byla unavená a zesláblá. Přepadlo ji zoufalství. Věděla, že už je konec. Srdce se jí strachy klepalo.

Vítr foukal a nadnášel ji. Táhl její tělo, jako by nechtěl, aby se vzdávala. Napětí se uvolnilo.

Evelyn stále čekala, kdy nastane její konec, ale nedočkala se. Zvědavost jí nedala a otevřela oči. Přvítala jí jasná záře měsíce. Kus pod sebou měla noční město. Zamávala křídly a rozhlédla se kolem sebe. Alexis letěla kus za ní. Evelyn polila taková vlna radosti, jakou v tento den ani nečekala. Byla ráda, že žije dál. Že může začít od začátku a vychovat dítě ve světě, který se téměř nelišil od toho, ve kterém vyrůstala ona. Ale při rozhodování zapomněla na to, co všechno bude muset překonat. Jaké nástrahy jí život nachystá naoplátku za to, že opustila svůj domov, že tak náhle a proti vůli všech jej změnila. Možná teď na chvíli všeho litovala. Mísily se v ní všemožné pocity, které si vzájemně odporovaly. Nevěděla, co vlastně chce.

Začaly pomalu klesat. Pod nimi bylo malé městečko. Pouliční lampy jasně zářily a byly vidět opravdu daleko. Osvětlovaly nejen domy, ale i blízká zasněžená pole.

Přistály na jedné z udržovaných cest. Měkce dopadly a na tlapách ucítily mrazivý chlad sněhu. Otřásla je zima. Rychle se proměnily a zahladily za sebou všechny stopy. Nechtěly po sobě nechat nic. Ani vzpomínky.

Vydaly se tichou cestou. Šly pomalu, jen co noha nohu mine. Byly unavené, tížila je jedna myšlenka vedle druhé. Mlčely. Nedostaly ze sebe ani slovo, i když si měly stále co říct.

Evelyn sotva držela oči otevřené. Byla jí neskutečná zima. Celá se klepala. U srdce cítila bolest a zvláštní píchání. Hlavu jí tížila jedna těžká myšlenka, která jí vyčítala, že nezůstala raději doma. Mohla teď být krásně v teple. Spát. A ne se s drkotajícími zuby potácet nocí. Jak strašně si to teď přála. Ale věděla, že už nemůže vzít svoji nerozvážnost zpět. Musela už jenom bojovat.

Tato noc byla nejhorší ze všech. Byly rády, když vyšlo slunce a trochu se oteplilo. Zašly do nejbližší kavárny, ale nic si neobjednaly. Musely šetřit penězi. Neměly jich zrovna moc a potřebovaly se někde zabydlet. Najít práci. Žít jako normální lidé.

Minuly další dny, které strávily jentak někde, aby se alespoň trochu zahřály. Ani jedné nebylo do smíchu. Starostí měly tolik, že nevěděly, které se věnovat dřív. Nemusely si ani sdělovat vzájemně své pocity, znaly se natolik dobře, že věděly, jak se ta druhá cítí. Ale přátelství je hřálo a dodávalo jim novou sílu, odvahu a naději. A štěstí se na ně usmálo. Dalo jim to mnoho úsilí, ale sehnaly si malinký pokojík v podkroví a nějaká ta práce slibovala lepší život. Jenomže...

Všechny představy najednou byly ty tam. Uprchlice byly prozrazeny. Našli je. Co ale bylo horší, tak to, že to byli zlofani. Vyvrženci z obou světů. Nepřátelští ke všem, obzvlášť k lidem z Faranely. Chtěli je zabít, ale ony se pomocí černého rubínu ubránily. V bezpečí ale nebyly. Každý večer usínaly se strachem, že se rána už nedožijí. A potom se se studeným potem na čele budily. Celé dny se ustavičně okolo sebe rozhlížely. V práci, při nákupech, na ulicích, dokonce i doma. Věděly, že tu není bezpečno. Musely odtud co nejrychleji zmizet. Našly několik vhodných bytů v Kalifornii a rozhodly se tam přesunout. Přesto si ale nepřipadaly v bezpečí.

„Evelyn,“ začala náhle Alexis při jedné procházce parkem. „Není dobré, abychom zůstaly spolu. Bude lepší, když se rozdělíme. Odstěhuji se.“

Tato zpráva Evelyn zaskočila. Několik vteřin se snažila rozdýchat tento šok. Slzy se draly do očí. Nakonec ze sebe vypravila jen : „Alex.“ Objala ji okolo krku.

Jak Alexis navrhla, tak i o pár dnů později učinila. Hned ráno se vypravily spolu s Evelyn na nádraží. S každým krokem Evelyn bodalo u srdce. Připadalo jí, že tuto ránu snad už ani nedokáže unést. Při představě, že bude na všechno sama, se jí sevřel žaludek. Ale bylo to potřeba. Když budou daleko od sebe, budou magické vibrace, které způsoboval rubín ve zdejším světě, dost malé na to, aby je zlofani pomocí svých speciálních přístrojů nevyčmuchali.

Vlak přijel k nástupišti. Obě ženy na něj bolestně pohlédly. Okamžitě se jim slzy nalily do očí. Padly si do náruče. Vzlykaly. Nechtěly od sebe.

„Alexis.“

„Evelyn.“

Bylo ticho.

„Kdybys kdykoliv něco potřebovala, hledej Alexis Myersovou.“

„A ty zas Evelyn Heartovou,“ špitla dřív, než jí to pláč zabránil. Ještě chvíli setrvaly v objetí, ale pak Alexis přece jen nastoupila do vlaku. Evelyn si hřbetem ruky setřela slzy. Ještě dlouho sledovala odjíždějící vlak, tak dlouho, dokud jí nezmizel z očí. Pak si položila ruku na břicho, kde rychle rostla její dcerka. Jediný poklad, který jí ještě zbyl.

Spustil se dubnový deštík a Evelyn se pomalu loudala domů prázdnou ulicí.