Locyka

Ohromeně jsem stála. Pusa mi zůstala dokořán. Zírala jsem na tu spoušť a nebyla schopna jakéhokoliv slova. Nábytek byl převrácený. Dveře mi nešly otevřít, protože o ně byla opřená skříň, a když jsem do nich zatlačila, abych se mohla vůbec protáhnout dovnitř, vypadlo několik poliček. Boty byly rozházené, botník rozštípaný téměř na třísky. Mezi tím se válely střepy rozbitého mámina oblíbeného nádobí a pomačkané a potrhané knihy. Zdi byly od čehosi špinavé a mokré. Nad tím vším mi vytryskly slzy a valily se proudem ven. Brečela jsem. Byla jsem ze všeho zmatená. Co se tady stalo? Jak to, že je tu takový nepořádek, jako by tu vybuchla bomba? S hrůzou jsem se na to všechno dívala. Nic jsem nechápala. Uvnitř mě se zdržovala prázdnota. Měla jsem strach.

Baterka mi vypadla z roztřesené ruky. Máma!

„Mami!!!“ zavolala jsem do prázdného domu. „MAMI!!!“

Žádná odpověď. Můj hlas akorát putoval domem. Bodlo mne u srdce. Rozvzlykala jsem se a rozběhla. Vlastně jsem spíš klopýtala přes hromady věcí. Zachvátila mne panika. Snažila jsem se postupovat co nejrychleji, ale místo toho jsem se natáhla doprostřed té spouště. Zanadávala jsem a vstala.

V předsíni to vypadalo podobně. Na zemi spoustu střepů. Uklouzla jsem na něčem mokrém a znovu se rozplácla na zem. Kotníkem mi projela bolest. Zprvu jsem se lekla, ale potom si uvědomila, že je to ten samý, který jsem si poranila v noci. Trošku se mi ulevilo a znovu jsem se zvedla. Natáhla jsem se po vypínači, že rozsvítím. Žárovka jen zableskla a celý dům se ponořil do tmy. Pak se s hlasitým úderem roztříštila na zemi. Všechno bylo k ničemu. Chtěla jsem se tu schoulit do klubíčka a brečet a brečet a čekat, až se z toho strašného snu probudím. Jenže jsem k mé smůle věděla, že to sen není.

Slzy mě v očích pálily. Vrhla jsem se zpět ke vchodovým dveřím a zběsile začala přehrabovat věci na zemi. Hledala jsem baterku a pevně věřila, že se mi podaří ji najít.

Znovu mě začal přemáhat pocit beznaděje. Ale baterku jsem naštěstí měla a rožla. Svítila. Ulevilo se mi.

Vydala jsem se pátrat po všech místnostech. Šlo to ztěžka. Nejen, že jsem ještě nesčetněkrát spadla, ale světlo baterky bylo tak slabé, že pomalu nedosvítilo ani na protější stěnu místnosti. Navíc jsem ani nevěděla, co přesně chci najít či nenajít.

Zavřela jsem oči. Vidím ostře dokonce i sebemenší detaily. Ani tma nemá před mým zrakem šanci. Oči jsou dokonalé. Dokonce slyším i srnu pasoucí se na vzdáleném útese. Slyším, jak svými zuby trhá a ukusuje zelenou trávu. Teď mým smyslům už nic neuteče.

Znovu jsem oči otevřela. Z rubínu uniklo pár modrých hvězdiček a do dvou sekund byly moje smysly smysly šelmy. A ani to nebolelo. Postřehla jsem, že každá další proměna trvá kratší čas a méně bolí.

Teď už jsem na všechno viděla a baterka mi byla k ničemu. Nahlížela jsem do místností a hledala něco, co by mi mohlo nějak vysvětlit, proč je to tady najednou takové.

Dole jsem nic nenašla, a tak jsem vyběhla nahoru do patra. Podestýlku střepů vystřídalo všemožné oblečení. Mamčino, Billovo a dokonce i moje! Projela mnou vlna zděšení. Nemyslela jsem teď na nic jiného. Mířila jsem k sobě do pokoje. Dveře byly otevřené. K mému štěstí to tu nevypadalo tak strašně jako v ostatních místnostech. Nábytek stál na svém místě, akorát ze skříně bylo vyházené oblečení a několik květináčů shozených z parapetu. Otočila jsem se, že půjdu dál, ale nedalo mi to a ještě jednou jsem se rozhlídla. Další vlna zděšení.

„Mami!“ vyhrkla jsem, ale hlas mne zradil. Do očí se draly slzy.

Máma ležela na posteli. Na svých nových letních šatech měla několik tmavých skvrn od krve. Nehýbala se.

„MAMI!!!“ přiskočila jsem blíž. Brečela jsem. Napadlo mě to nejhorší. Hlasitě jsem vzlykala.

„To jsi ty, Lucky?“ prořízl šepot moje vzlyky. Srdce vynechalo jeden úder. Slzy najednou přestaly téct.

Máma se otočila a pomalu posadila.

„Mami!“ vylítla jsem jako neřízená střela a vpadla jí okolo krku. Po tváři mi stékaly slzy radosti. Chvíli jsme jen tak němě zůstaly. Obě jsme brečely.

„Co se tady stalo?“ nedalo mi nakonec a zeptala jsem se.

„Je toho mnohem víc, co bys měla vědět.“ Pohladila mne po tváři a zastrčila mi pramen vlasů za ucho.

„Jestli myslíš tohle, tak už něco málo vím.“ Vytáhla jsem rubín. Chvíli na něj jen vyděšeně zírala, potom jí z oka ukápla slza. „Víš, chtěla jsem tě od toho všeho chránit, ale zjistila jsem, že to nejde. Je mi to moc líto.“

Objala jsem ji. „Chápu to. Na tvém místě bych se nechovala jinak. Ale co se tady stalo?“ zopakovala jsem otázku.

„Je toho tolik, co nevíš, a ani nevím, jestli tomu všemu můžeš rozumět.“ Odmlčela se. „Víš, Bill, on byl zlofan v lidské podobě. Ve skutečnosti nejsou zas tak rozdílní. Mají akorát bledý obličej s propadlými tvářemi a krvavě rudé oči.“

„Něco jako upíři?“

„Ne, neživí se krví. Ale jsou zlí. Proto nežijí ani v jednom světě. V lidském, ani v tom našem – Faranele.“

Zalapala jsem po dechu. Tak něco takového jsem teda vůbec nečekala.

„A Bill, dotáhl nás sem, aby nás měl všechny pohromadě a mohl najednou zabít...“

Hlasitě jsem polkla.

 

O rok dřív

Byl jasný slunečný den. Bylo horko, pár minut po poledni. Slunce svými ostrými paprsky bodalo do očí muže, který právě opustil přítmí jedné z nejvyšších budov. Nasadil si sluneční brýle a poměrně rychlým krokem se vydal na nejbližší newyorské letiště. Netížila ho žádná zavazadla, ale úkol, který bez rozmýšlení přijal. Všechna důstojnost byla ta tam, zbyla jen hlava plná starostí. Na druhou stranu byl ale vysvobozen ze spárů osudu, který by mu jinak připsal roli Hlídače.

Nasedl do nejbližšího letadla a směřoval do severní Kalifornie. Nevěděl, co má čekat, ale na letišti se ho ujal jeden z mužů – taky Hlídač.

Získal zbývající potřebné informace, ubytování i pravidelný příjem dost tučného výdělku.

Svoji oběť hledal dost dlouho a trpělivě. Nechtěl být jako ostatní – najít a vraždit. On si chtěl hrát. Byl mnohem krutější, než se dalo čekat.

Štěstí mu přálo a našel i to poslední, co mu chybělo. Byla to žena. Několik dní ji nenápadně sledoval a až teprve potom se s ní osobně setkal.

Seděla v cukrárně a vychutnávala si odpolední kávu. Tmavě hnědýma očima pohlížela na nebe a slunce se odráželo od jejích zlatých vlasů. Přisedl si k ní a dali se do řeči. Scházeli se stále častěji. Měl ji už téměř v rukou, jedinou potíží pro něj byla její téměř čtrnáctiletá dcerka. Cítil v ní ohromnou sílu a nedařilo se mu ji zlomit. Čím víc se snažil, tím víc ho nesnášela. Věděl ale, že zas tak velkou překážkou pro něj není. Stačilo zviklat její mámu a to se povedlo. Zanedlouho se stěhoval k nim domů. Informace mu stále přibývaly a jeho poslání se o něco rozšířilo. Už se ale přestával bavit a chtěl mít vše z krku. Naštěstí mu i to vyšlo a čekal jen na správnou chvíli, aby zaútočil...

 

Současnost

„Zabít?“ vyjekla jsem.

Máma přikývla. Až teprve teď jsem si všimla, že má na tváři modřinu.

„Snažila jsem se bránit, ale dopadlo to takhle. Používal opravdu vše, co mu přišlo pod ruku.“ Mluvila vážně.

„A jsi v pořádku?“ strachovala jsem se.

„Nic mi není,“ ujišťovala mě a mírně se pousmála.

„A co ty šaty od krve?“

„Co?!“ Začala se nevěřícně prohlížet. „Ani jsem o tom nevěděla. Jsem tak domlácená, že jsem to ani necítila. Ale už je všechno v pořádku.“ Chvilku mlčela. „Nechceš jít ven? Tady už není bezpečno.“ Zvedla se a trochu sykla bolestí. Přesto ale pokračovala dál.

Bylo těch informací na mě nějak moc. Spoustě věcí jsem ani nerozuměla. Popravdě jsem ani tolik toho nečekala.

Vyšly jsme ven. Moře stále nevinně šumělo, kdesi v dálce se vznesl k obloze racek a prořízl hluboké ticho. Foukal jemný vánek.

Zašly jsme do lesa.

„Nevím, co všechno vlastně už víš,“ začala po dlouhém mlčení mamka.

„Moc ne, jenom to, co mi pověděla Jalyn.“

„Víš, v rubínu, který máš na krku, je ukryta obrovská moc a síla. Nejen, že ti poskytuje dva až tři druhy proměn, to záleží na tom, kolik ti toho bylo dáno, zároveň tě i chrání před smrtí a jakékoliv smrtelné či vážnější zranění se téměř okamžitě zahojí.“

„Tak proto jsem přežila,“ špitla jsem.

„Jak přežila? Co se dělo?“ vyzvídala.

Vyklopila jsem jí vše, čeho jsem se tolik bála, od včerejší noci až doteď. „Chtěla jsem ti to říct, ale měla jsem strach z Billa, který tě nikde nenechal na pokoji.“

„Vidíš, a já si toho ani nevšimla. Celou tu dobu mi lhal do očí, a já mu tolik věřila! Pak najednou přišel s nožem v ruce a začal vyhrožovat, že mě zabije a že zabije i tebe. A ani to, že jsi u té Jalyn, nebo jak se jmenuje, mě na klidu moc nepřidalo. Víš, ještě něco ti musím říct...“