Locyka

Křečovitě jsem svírala telefon. Tichounce jsem podupávala nohou. Byla jsem nervózní, jako když jsem volala prve. Zhluboka jsem se nadechla. Očekávala jsem stejnou odpověď jako již několikrát předtím. Máma byla stále v kómatu. Malý pokrok byl, že už dýchala sama, bez přístrojů. Chtěla jsem za ní, ale dokud prý nebude při vědomí, tak mě tam nepustí.

V telefonu se ozval hlas. Představila jsem se.

"Heartová," mumlal chvíli. "Mám pro vás jednu zprávu."

Zarazila jsem se. Chtěla jsem vyjeknout. Srdce vynechalo několik úderů. Hlava se zamotala. Jediné, co mě napadlo, bylo to nejhorší. Měla jsem strach.

"Už se probrala k vědomí. Můžete přijít."

Všechna závaží ze mě rázem opadla. Potlačila jsem zavýsknutí, poděkovala a zavěsila. Pak teprve jsem se hlasitě rozesmála a roztančila po pokoji, který jsem už jakž takž zvládla dát dopořádku. Na nic jsem nečekala a vyrazila ven. Bylo trošku chladněji. Foukal studený vítr a na hladině moře se tvořily vlny s pěnovými čepičkami. Nebe bylo zakryté šedými mraky. V dálce zahřmělo. Radost byla ale větší než nepřízeň počasí.

Autobusem jsem se dopravila až k nemocnici. Srdce mi tlouklo. Běžela jsem bílými chodbami. Na recepci mě poslali až do pátého patra. Schody jsem odjakživa nesnášela, ale teď  jsem je bez sebemenšího odporu vyběhla. Zastavila jsem se až před bílými dveřmi. Užuž jsem sahala po klice, ale na chvilinku jsem se zarazila. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Nechtěla jsem, aby bylo navenek znát mé rozrušení. Nasadila jsem klidný výraz a vešla dovnitř. Srdce mi tlouklo.
"Mami?"
Otočila se. "Ahoj Lucky!"
Vpadla jsem jí do náruče. Jak jsem byla ráda, že ji mám! Každá hodina bez ní se táhla jako věčnost. Posadila se. "Co se vlastně stalo? Skoro nic si nepamatuju."
"Ehm..." Na chvíli jsem se zamyslela, jestli jí to mám vůnec říkat, ale nakonec jsem se rozhodla být upřímná. Opatrně jsem jí vyložila to, co se dělo po nehodě. Akorát ten závěr v nemocnici jsem vynechala. Nechtěla jsem, aby byla rozrušená.
"A ten rubín..." zarazila se.
"Co je s ním?"
"Sundej mi ho, prosím. Pořád mě nutí se proměňovat."
"A půjde to vůbec? Co zapínání?"
"Ty mi jej sundat můžeš, protože jsi mi ho nasadila."
"Ale..."
"Prosím," naléhala.
"Dobře." Nadechla jsem se a chladnými prsty uchopila zapínání. Po chvíli cvaklo a rubín sklouznul mámě do klína. Náhle zbledla a zavrávorala. Zavřela oči.
"Mami?!" zděsila jsem se. Ani se nepohnula. "Mami!"
Slabě jsem s ní zatřásla. Oči znovu otevřela.
"Je ti něco? Co se děje?" chrlila jsem.
"Už je to v pořádku." Pomalu se jí začala vracet barva do tváře.
"Jak je ti?"
"Dobře. Jenom takový malý šok po sundání." Chvíli mlčela. "Co myslíš, pustí mě zítra?"
Pokrčila jsem rameny.
"V podstatě už mi nic není, díky rubínu. Bez něj by to bylo horší."
"A ehm..." Zlomek vteřiny jsem uvažovala, jestli to mám říct. "Chtěla byses vidět s Alexis Myersovou?"
Chvíli na mě překvapeně zírala. "Ona tu je?"
"Ne, pousmála jsem se. "Ale můžu ti to domluvit."
"Dnes?" Venku zahřmělo. "No, dnes asi už ne. Blíží se bouřka. Jdi radši domů, ať to stihneš dřív než začne."
"Jsi si jistá, že nechceš, abych tu ještě zůstala?"
"Bude to pro tebe lepší." Podívala se mi do očí.
"Dobře, souhlasila jsem nakonec. Objala jsem ji.
"Díky moc, za všechno."
Usmála jsem se. "Snad už budeš co nejdřív doma!"
Ještě jsem na ni odedveří mávla a pak už jen kráčela chodbou. Venku se stav počasí kriticky zhoršil. Bouřka byla na dosah ruky. Mám se snad ještě vrátit a počkat, až se přežene? Zvedla jsem oči k obloze. Z šedých těžkých mraků začaly padat velké kapky. Máma trvala na tom, abych šla domů. Při těch slovech jsem si vzpomněla na rubín a sáhla do kapsy. Byl tam. Kdybych ho někde vytratila, byl by to obrovský průšvih. Nechtěla jsem ani myslet na to, co za hrůzy by mohl napáchat v rukou člověka, o to hůř zlofana.
Autobus mě zavezl až k lesu. Dál už bohužel nepokračoval. Venku se mezitím spustil prudký liják a foukal silný vítr. Docela jsem i litovala, že jsem v té nemocnici raději nezůstala. Ale jediná cesta byla momentálně ta domů. Spadané listí poletovalo ve větru a padalo mi k nohám, jako by mi chtělo vzdát úctu. Obloha byla šedivá a v lese šero. Náhle nebe prořízl blesk a díky nečekanému jasu  jsem chvíli viděla jen samou tmu. Najednou cosi velikého těsně předemnou spadlo. Strašně jsem se lekla a vyjekla. Srdce mi bušilo až v krku. Tep se náhle zrychlil. Mokré vlasy mi padaly do obličeje a pramínky vody stékaly po kůži. Ještě chvilku se moje oči vzpamatovávaly z náhlého světla. A pak jsem těsně před sebou spatřila obrovskou spadenou větev. Začaly mi téct slzy. Tak málo chybělo a ta větev spadla na mě. Obešla jsem ji a pokračovala v chůzi dál. Proti větru však již nebylo možné jít vzpřímeně. Pomalu jsem postupovala po čtyřech. Ztratila jsem přehled, kde vlastně jsem. Prostě jsem slepě šla a o ničem nepřemýšlela. Kolena jsem necítila a vyčerpáním se sotva držela na nohou. Udělala jsem ještě pár kroků, ale pak se mi najednou podlomily ruce a prudce jsem narazila na něco tvrdého a chladného. Zůstala jsem nehybně ležet. Zhluboka jsem oddechovala. Neměla jsem ani sílu se přimět, abych se postavila. Co tedy bude? Ve světle blesku jsem na zlomek vteřiny spatřila kus rozpadlé zdi. A za pár sekund se potvrdilo, že to nebyla jenom iluze. Opravdu jsem ležela před vchodem té staré, zaprášené a rozpadající se vily. Promísila se ve mně sprška emocí. Na jednu stranu jsem byla ráda, že nejsem tak úplně ztracená, na druhou ale jsem z tohoto místa cítila hrůzu, až se mi zježily všechny chloupky na těle. Hlasitě jsem polkla. Z poslední síly jsem se vzepřela na rukách. Musím odtud co nejdřív zmizet! Zablýsklo se. Hrom. A znovu. Vítr se ze všech sil opřel do mladých stromů. Ozvalo se mohutné zapraskání a čerstvě spadený strom mi zablokoval únikovou cestu. Ucouvla jsem a zády se opřela o dveře domu. Ty se otevřely. Lekla jsem se. Dovnitř? Nebo zůstat venku? Každý ze strachů měl pravdu, ale vyhrál ten o život. Vlezla jsem dovnitř. Na zemi byla vrstva všemožných kamínků a omítky. Posadila jsem se do kouta a opřela si hlavu o zeď. Zavřela jsem oči. Nepršelo sem, vlhko tu ale bylo. Do nosu mě praštil pach zatuchliny. Semtam dovnitř probleskla záře blesku. Rychle jsem dýchala. Byla ve mně malá dušička. Někde v hloubi domu cosi zapraskalo. Leknutím jsem skoro nadskočila. Projela mnou náhlá vlna energie. Zbystřila jsem sluch a snažila se ve tmě rozpoznat zdroj hluku. Nic jiného než staré prkno jsem ale neshledala. Přesto mě to ale moc nepřesvědčilo. Nesedělo mi to k tomu. Pomalu jsem se zvedla na zesláblé nohy. Přrkvapilo mě, že jsem se na nich vůbec udržela. Pomalu jsem klopýtala dovnitř domu. Ozvěna mých kroků se odrážela od rozpadajících se zdí domu. Nebo to nebyla ozvěna? Nemohla jsem se zbavit pocitu, že tu nejsem sama.