Locyka

Ovanul mě proud větru. Zamotala se mi hlava. Z ničeho nic jsem začala ztrácet rovnováhu. Otevřela jsem oči, aby se svět přestal točit, ale spatřila jsem akorát kámen, který se utrhl a padal dolů do mořských vln. A já letěla hned za ním. Svým tělem jsem prorážela vzduch. Vlasy vlály daleko za mnou. Na hrudi jsem cítila tlak. Zježily se mi všechny chloupky na těle a otřásla mnou zima. Vzduch se mi pootevřenou pusou cpal do plic. Moře pode mnou se blížilo. Vlny narážely na skalnaté výčnělky. Žaludek se mi sevřel. Věděla jsem přesně, co mě čeká. Za chvíli se roztříštím o skaliska a mé tělo pohltí moře. Vlny se zbarví doruda. Ztratím se v nekonečné hloubce. V zapomnění. Čas mi ubíhá. Život se zkracuje. Před očima se mi vybavují všemožné scény. Hlavně ty krásné. S tímto bude za chvíli konec. Musím se rozloučit. Najednou je mi to líto. Ale není cesta zpět. Tentokrát ne. Každou chvíli čekám náraz. Ale nepřichází.

Otevřela jsem oči a spatřila své mohutné tlapy. Zabrala křídly. Vlna se roztříštila o kámen a drobné kapičky mi potříštily tělo. Stoupala jsem zase vzhůru. Výš než všechny stromy. Všechny mé problémy zůstaly tam dole. Vznášela jsem se nad nimi. Letěla jsem. Poprvé v životě usem opravdu letěla. Celý svět jsem měla jako na dlani. Cítila jsem se nad ním pánem. Křídla se opírala o vzduch. Vítr mi česal vlasy. Slunce mě hřálo na zádech. Třpytivé moře se táhlo do nekonečné dálky. Byla jsem volná. Hlavu měla lehkou a s přivřenýma očima stoupala stále výš a výš. Mířila jsem přímo za sluncem.

Nevím, jak dlouho jsem se nechala unášetbtou nádherou, ale rozbolela mě křídla a byla jsem nucená přistát. Pomalounku jsem se snášela k zemi. Měkce jsem dopadla tlapama na louku poblíž vily. Proměnila jsem se zpátky. Už jsem uměla ovládat své tělo i bez rubínu. Ale s lidskou podobou se mi vrátily i všechny problémy. Věděla jsem ale jedno - všechny se dají nějak vyřešit. Stačí se jenom obrátit za sluncem. Nemá cenu si brát život, tím totiž dokáže člověk jenom to, že je zbabělec. Těžkostem je třeba čelit. Byla jsem ráda, že jsem to nakonec poznala, a plna nové síly vyazila vstříc napravování. Ještě jsem ani nedorazila domů a hned narazila na Jalyn. Šla pomalu, nejspíš už se vracela ze školy. Zaskočila mě. Nebyla jsem připravená.

"Jalyn, co...já, já..." začala jsem koktat. "Omlouvám se za všechno, co jsem ti řekla. Nevím, co to do mě vjelo." Sklopila jsem oči a čekala na příval slov na moji hlavu obviňujících mě ze všeho. Ale Jalyn nebyla taková.

"To je v pohodě. Taky jsem na tebe dost zostra vyjela." Na tváři měla úsměv, který vyjadřoval zároveň omluvu i odpuštění. "Ale jenom bych chtěla vědět, co se včera stalo."

Sklopila jsem hlavu a oči se mi zalily slzami. "Pojď k nám," kývla jsem. Jakmile jsem otevřela dveře, Jalyn se vyděšeně zahleděla na všechnu tu spoušť pokrývajácí zem, ale nic neřekla. Chápala, že asi není o takové věci jednoduché mluvit, a tak čekala, až sama začnu. Usadily jsme se u mě v pokoji. Najednou jsem nevěděla, co říct. Měla jsem knedlík v krku. Události včerejšího dne se mi motaly v paměti a nebyla jsem schopná je poskládat popořádku. Vychrlila jsem na Jalyn všechno, co mi leželo na srdci. Z očí mi proudem tekly slzy. "Poslední, co jsem slyšela, bylo, že nedýchá. A pak mě poslali domů..." Pláč mi bránil dál mluvit. Chvíli bylo ticho. Jalyn mě objala. "Dneska dopoledne jsem tam volala, ale nebyli mi schopní nic říct. Prý je v kómatu a není jisté, co bude dál..." Z očí mi poudem tekly slzy. Už zase jsem byla úplně na dně.

"Neboj, Lucky, všechno bude v pořádku. Rubín tvoji mámu nenechá ve štychu. A navíc, jsem tu s tebou," uklidňovala mě Jalyn.

Trvalo ještě nějakou dobu, než jsem byla schopná se uklidnit. Jalynina slova mě dokázala utěšit.

"A co bylo dneska ve škole?" změnila jsem náhle téma. Byla jsem zvědavá.

"No, nic," odpověděla stručně, "žádný stopy, nic. Prostě to po včerejšku všechno zmizelo."

"Zvláštní," vydechla jsem. "I když už vlastně můžu očekávat úplně cokoliv."

"Třeba i mimozemšťany na zahradě," zasmála se.

"Jo, třeba. Posledních pár dní mi dokázalo, že kdybych se měla všemu divit, tak se asi udivím."

Smích.

 

Procházela jsem školou jen co noha nohu mine. Nebylo to tak úplně jednoduché, jak jsem si představovala, když mi o všem vyprávěla Jalyn. Každou chvíli mi nějaký obtisk boty na podlaze připomínal stopu, kterou jsem spatřila tu noc. Vždycky se ale ukázalo, že jsem se mýlila. Buď se můj zrak pletl, nebo za to mohla moje bujná fantazie, která poslední dobou byla značně vykrmovaná všemožnými historkami, co se mi nachomýtly přes cestu. Stejně tak mé přemožené mysli nenapomáhal ani pocit, že vlastně v této škole byli zlofani. A troufla bych si říct, že i jsou. Byli tady už tolikrát, že se dalo předpokládat, že nikde jinde jich víc nebude.

S každým krokem se mi hlavou prohnala fůra myšlenek jako stádo ovcí. Když si tak vzpomínám, před dvěma dny jsem nevěděla skoro vůbec nic, ale teď jsem si připadala skoro jako encyklopedie. Hlavně jsem věděla, kdo jsem.

"Lucky!" ozval se za mnou známý hlas. Tak známý, že jsem tomu ze začátku nemohla ani uvěřit. Prolítl mnou a pak najednou jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Hlasitě jsem polkla, zatla pěsti a otočila se. Dávala jsem si obzvlášť záležet na chladném výraze v obličeji.

"Ahoj Lucky, už od včerejška tě tu všude hledám," přiběhl ke mně udýchaný Justin. Vlasy na hlavě mu trochu trčely do všech stran jako chmýří, ale i tak byl strašně krásnej. Ještě ke všemu když se usmál a v očích se mu začaly blýskat jiskřičky. To by roztál i ledovec.

Já však zůstala chladná.

"Lucky, ty se na mě zlobíš?" Semknul rty. "Je mi to fakt strašně líto, ale musel jsem odjet za babičkou."

Oči se mi utápěly pod obočím. Měla jsem co dělat, abych neroztála, neskočila mu okolo krku a ještě mu neodpustila. Trochu jsem obdivovala, jak umí dokonale lhát a ještě se u toho tvářit jako neviňátko.

...Musel jsem jet za babičkou...za babičkou... Jeho slova mě zraňovala. Lhal mi do očí. Strašně to bolelo.

"Houby za babičkou! Byls s Nancy!" vyjela jsem po něm.

"Co to říkáš?" udělal nechápavého, ale koutky mu cukaly.

"Líbali jste se. Viděla jsem vás!" Slzy mě pálily v očích.

"Ale...ale...ale..." Došla mu slova. S otevřenou pusou na mě hleděl. Tváře jsem měla mokré od slz.

"Lucky," chytil mě za paži, ale vysmekla jsem se mu. Kůže, kde se mě dotkl, začala pálit. Utřela jsem si slzy. Doufám, že pochopil, že u mě už nepochodí. Do toho všeho připlula Nancy v nablýskaných lodičkách. Sladce se na Justina usmála, zavěsila se mu na rameno a táhla pryč. Přitom na mě hleděla pohledem teď jsem tu hvězdou já a ty jsi úplná nicka. V srdci jsem měla prázdno. Co byla oproti tomu všechna fyzická bolest, kterou mi kdy způsobila! Tohle bylo mnohem horší. Srdce se stáhlo a hlava se zamotala. Setřela jsem si slzy. Chtěla jsem zapomenout a začít od začátku. Nasadila jsem nucený úsměv a pokračovala dál ve své cestě.

 

Předemnou se mihla svalnatá postava. Hnědé vlasy, snědá pleť. Toby. Přimhouřila jsem oči. Ano, opravdu to byl on. Podíval se mým směrem, ale hned zase uhnul pohledem. Nevím, co mě to napadlo, ale rozběhla jsem se přímo k němu.

"Toby!"

Otočil se. Nevěděla jsem, co říct.

"Víš jak v úterý...noo...už jsem si vybalila," usmála jsem se.

Podíval se na mě vyčítavým pohledem. "Když jsem tě zval, snažila ses mě odbýt všemi směry. Byl jsem ti na obtíž a ještě sis ze mě udělala srandu. Jak si myslíš, že asi teď vypadám před ostatníma?"

Němě jsem na něho zírala. Došla mi slova. "Ale...ale..."

"Ne. Moje odpověď zní ne." Otočil se na patě a odešel. Zůstala jsem za ním jen koukat. Tak to jsem teda pěkně zvorala.