Locyka

Běžela jsem parkem a zkracovala si cestu přes trávníky, přeskakovala okrasné keře a kličkovala mezi stromy. Tohle byl vážně závod s časem, ve kterém jsem byla nemilosrdně poražena. Vyběhla jsem na chodník a bez rozmýšlení překonala i vozovku. Rozrazila jsem vstupní dveře, přeběhla po kachličkách v hale a propletla se několika chodbami. Vyřítila jsem se na již téměř prázdném školním dvoře. Uprostřed stál velký strom s rozložitou korunou. Kolem něj se zelenal pečlivě udržovaný trávník. Nechybělo tu ani malé hřiště na streetball.

Moje kroky se odrážely od stěn budovy. Přeběhla jsem dvůr a vletěla do další části školy. Tam se to míhalo studenty. Ovšem bylo vidět, že mají naspěch. Našla jsem schody a právě, když jsem se dostala do správného parta, zazvonilo. Jako divá jsem vrazila do učebny chemie. Ani jsem se nerozhlídla a posadila se na první volné místo.

Ve třídě ještě nebyl ani učitel, ani učitelka. Až potom, co jsem si vyházela učebnice na lavici, se otevřely dveře. V nich se objevil muž. Vypadal mile. Na kulatém obličeji zářil úsměv a od hlavy bez jediného vlasu se odrážely sluneční paprsky, které sem pronikaly otevřenými okny. Vlastně celý muž byl dokulata. A nejspíš se jednalo o učitele na chemii, jak ráčilo mé bystré mysli docvaknout.

Jak jsem s hrůzou během hodiny zjistila, tento muž nebyl takový, jak se v první chvíli jevil. Milý byl pouze na začátku, a to až do doby, než zavřel dveře. Pak se začal mračit a metal kolem sebe hromy blesky. Taky jsem se dozvěděla, vlastně nedozvěděla vůbec nic, zdejší chemie se nebezpečně podobá čínštině. Byla jsem nemilosrdně pozadu. Tady museli snad probírat univerzitní látku, jinak si to prostě nedokážu vysvětlit. A tak jsem jen celou hodinu vyděšeně zírala na učitele, který se cosi snažil vysvětlit, ale podle výrazu ve tvářích ostatních jsem usoudila, že z toho mají taky španělskou vesnici.

Hned v další hodině jsme měli výtvarku. Do učebny, která na dveřích nesla název Ateliér, přišla učitelka. Byla úplným protikladem chemikáře. Úsměv na tváři sice měla, ale tem se zavřením dveří nezmizel. Naopak, její koutky se ještě více roztáhly.

"Ty budeš, předpokládám, ta nová."

Při slově nová se ve mne vzedmula zlost. Byla jsem už na to dost alergická. Ovšem její úsměv mě přivedl do jiné nálady a jen jsem přikývla.

"My už několik hodin pracujeme na jednom tématu. Zadám ti tedy jiné." Ticho. "Co třeba štěstí?"

Vykulila jsem oči. Jak mám barvami ztvárnit štěstí?

"Není to nic složitého. Stačí si od toho něco odvodit. Třeba situaci, kdy jsi šťastná."

Už podruhé mi přišla tato otázka.

"Jakže se vlastně jmenuješ?"

"Lucky Heartová," odpověděla jsem.

"Vidíš, tak jsme se trefily i tématem. Takže si všichni nachystejte své výtvory a pusťte se do práce!"

Značnou chvíli jsem jen seděla a zírala na prázdný papír. Žádný nápad nepřicházel. Namátkou jsem tedy vybrala barvu - los padl na žlutou - a jentak začala čmárat. A přitom se i mozek dal do pohybu. Hned jsem měla jasno - kreslím slunce. Proč? Protože kdyby nebylo štěstí, nebyla by radost. Kdyby nebyla radost, byl by smutek. Kdyby byl smutek, bylo by temno. Proto je štěstí, když vyjde slunce. Na tento nápad jsem byla pyšná a stála si za ním a doufala, že ho pochopí i učitelka. Ta naštěstí naše výtvory nekontrolovala a tak mi zbylo dost prostoru pro vlastní fantazii.

Po skončení hodiny jsem se pomalým krokem vydala pře celou budovu do učebny na zeměpis. K té největší smůle byla jednotlivá křídla školy propojená pouze přízemím a maximálně prvním patrem. Takže ať byl člověk jakkoliv vysoko, vždy musel schody sejít a v horším případě i zase vyjít. Zeměpis naštěstí býval jen ve druhém poschodí, takže v tomhle případě až tak kritické slézání a stoupání nehrozilo.

Opět jsem se dostala do opuštěnější části školy. Téměř nikdo tu prakticky nebyl. Jen sem tam jsem minula nějakou po chodbě jdoucí partičku. Jinak nic. Bylo tu ticho. Nechápala jsem, proč. Většinou bývají o přestávkách chodby plné studentů a vůbec mi nedocházelo, proč zrovna teď je tento fakt popřen.

Uslyšela jsem kroky několika lidí. Šli za mnou, a to dost rychle. Podvědomě jsem přidala do kroku a snažila dělat, že o ničem nevím. Hlavně se neohlížet! Ovšem kroky se blížily.

Uslyšela jsem známý hlas: "Kdepak má princeznička bodyguarda?"

Celá jsem zkoprněla a zastavila se. Zamrazilo mně v zádech. Žaludek se sevřel. Krevní oběh zrychlil. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zpracovat, co moje uši právě slyšely. Prudce jsem se otočila. Všechny mé obavy se v tu ránu naplnily. Stála tam s pošklebkem ve tváři a s celou partou za zády. Nancy. Nic horšího se mi přihodit nemohlo.

"Nebo snad nějakého rytíře? Školou se potlouká spousta vlkodlaků, tak aby ti nepotrhaly sukničky," pokračovala.

Vyslala jsem svým nohám příkaz, aby se daly do běhu, ale ony jen zůstaly ztrnule stát. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou neschopná jakékoliv další činnosti. Během vteřiny se mi před očima promítla celá včerejší scéna. Hrůzou se mi zježily všechny chlupy na zádech.

"Včera jsi se nějak unáhlila s odchodem. Co kdybychom dokončily včerejší povídání?"

"Nemám zájem," odsekla jsem.

"Ale určitě máš. Říká ti něco jméno Justin?"

Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, odkud ví, že ho znám. Včera na chodbě, jak po nás metala blesky.

"Co je ti do toho?!" vyštěkla jsem.

"Uklidni se." Až s provokativním klidem ke mně přistoupila a medově se usmála. "Co s ním máš?"

"Proč to chceš vědět? Do toho ti nic není!"

"Ale já vím! Necháš Justina na pokoji!"

"A kdo mi to zakáže?"

"Já!"

"To těžko," ušklíbla jsem se.

"Zkus za ním ještě jednou lézt a uvidíš!"

"Co uvidím?" provokovala jsem.

"Uvidíš, že na mě nikdy v životě nezapomeneš!"

"Ha ha."

"Co je tady k smíchu?" zuřila.

"Nic," pokrčila jsem rameny.

"Tak proč se směješ?"

"Nikdo mi nic nezakázal."

"Tak teď uvidíš, jak tě ta tvoje drzost přejde!" Přirazila mě ke zdi. Z jejího sevření se mi ovšem podařilo bravurně vyváznout a udělala jsem pár dlouhých kroků, než mě chytili dva vysocí týpci, co Nancy věčně stáli za zadkem. Nebyli z naší třídy, možná ani z ročníku. Vypadali podstatně starší. Sevřeli mě tak pevně, že jsem sebou mohla smýkat, jak chtěla, ale přesto mi to k ničemu nebylo.

"Princeznička je bezmocná, jak koukám. Tak teďka budeš poslouchat!"

"Nakašli si, tebe ani za nic!" odsekla jsem.

"Fajn, jak myslíš," luskla prsty. "Půjdeš za mnou."

Vzpouzela jsem se, jak chtěla, ale síla dvou kluků byla nesrovnatelně větší než ta moje. Akorát to dopomohlo k ještě většímu sevření, takže jsem mohla na sto procent říct, že z toho budu mít paže plné modřin.

Vlekli mě školou do míst, kde jsem to vůbec neznala. Bylo to tu opuštěné a celé tak nějak zastaralé. Alespoň takhle se mi to jevilo. Zastavili až přede dveřmi s cedulí, podle které jsem usoudila, že se jedná o dívčí záchody. Klučičí část zůstala venku a ten zbytek mě chtě nechtě vtáhnul dovnitř.

"Co mi teď uděláš?"

"To záleží na mě." Mrkla na holky. Nechápala jsem, co měl tento posunek znamenat. Usilovně jsem ale přemýšlela, jak se odtud co nejrychleji dostat.

Nancy sáhla do kapsy a upoutala tím moji pozornost. Cosi povytáhla z kapsy. Vyděšeně jsem na ni zůstala zírat. V ruce svírala krabičku cigaret. Nebyla jsem schopná ani slova. Zírala jsem střídavě na ni a na cigarety. To snad nemyslí vážně! Než jsem to ale stačila vyslovit, strčila jednu do pusy a zapálila. Žhavý konec jsem měla kousek před obličejem. Pomalu jsem začínala cítit smrad.

Nancy přivřela oči a přitom do plic vtáhla kouř. Pak oči opět otevřela a sledovala můj zděšený a zárověň znechucený a opovrhující výraz v obličeji. Znenadání mi kouř vdechla přímo do tváře. Celý svět mi zakryl oblak šedivého štiplavého kouře. Oči mě slzely. Nebrečela jsem, a v tuhle chvíli mě to ani nenapadlo. Byla jsem natolik vystrašená, že se pravé slzy ukryly někde hluboko.

Chtěla jsem se nadechnout, ale začalo mě štípat v nose. Potřebovala jsem kyslík. Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem pevně držena u zdi holkami, kterým kouř zjevně nevadil. Nebylo možno odvrátit hlavu, nebylo kam. Neměla jsem jinou možnost, než zůstat tak, jak jsem byla.

Než se stačil svět vyjasnit a mračna rozestoupit, zavalila mě Nancy dalším oblakem dýmu. Už jsem to nemohla vydržet. Chtěla jsem se rozkřičet, ale neměla jsem vzduch. Nemohla jsem potlačit nutkání se nadechnout. Prudce jsem se otočila na stranu, abych se vyhla tomu nejhoršímu smradu, a přitom se mi podařilo uvolnit jednu ruku ze sevření. Vzápětí povolila i druhá. Přitiskla jsem si dlaně na obličej, sesula k zemi, čelo opřela o kolena, abych zabránila přístupu kouře do mých plic. Pak teprve jsem se nadechla a dráždivě rozkašlala. Slzy se draly do očí. Mezi jednotlivými záchvaty kašle jsem nestačila popadat dech.

Nancy odhodila nedopálenou cigaretu na zem a svojí dokonale vyleštěnou lodičkou zadusila oheň. Škvírou mezi prsty jsem zahlédla její vítězný obličej. A potom její luxusní bota vrazila do mého boku, až jsem vyjekla. Celou levou polovinou těla mi projela ostrá bolest, která vycházela a zase se vracela do jednoho bodu. Tentokrát mi slzy vytryskly opravdově.

"Tak co?" slyšela jsem Nancyin hlas. A znovu mi zněl v uších. Tak co, tak co, tak co...?

Najednou klaply dveře. Nancy se prudce otočila. I já vykoukla v naději, že mi někdo pomůže. Ovšem víc jak nohy v kraťasech a teniskách jsem neviděla. Pak se postava zastavila a rozhostilo se hrobové ticho. Slyšela jsem bít svoje vlastní srdce.

"Nechte ji na pokoji!" Nemohla jsem tomu věřit. Byl to hlas Jalyn.

Nevěřila jsem, že by tohle na Nancy zabralo, ale kupodivu se otočila a se všemi svými společnicemi zmizela venku.

"Seš vpoho?" přiskočila Jalyn ke mně. Kývla jsem na souhlas.

"Pfuj, tady je ale smrad. Pojď pryč."

Zvedla jsem hlavu a otřela si zaslzené oči. "Díky." Skoro jsem šeptala.

"Za co?" divila se Jalyn.

"Kdybys nepřišla, kdoví co by si ještě vymyslela."

"To byla náhoda," mávla rukou, "ale pojď odsud pryč, nedá se tu dýchat."

"Počkej." Opatrně jsem se postavila. Opět mě zabolel bok. Došla jsem k umyvadlu, vypláchla si pusu a umyla obličej, jako bych se i tak mohla zbavit všech nečistot. Pak jsem s Jalyn v patách vyšla ze dveří a zamířila si to k původnímu cíli - učebně zeměpisu aneb naší kmenové třídě.

Šly jsme mlčky. Ani jedna z nás neměla odvahu promluvit. V hlavě mi pořád zněl Nancyin hlas: Tak co? Tak co?

Co mi potom udělá? Co bude příště? Nemůžu se jí věčně vyhýbat... Srdce se mi strachy rozbušilo. Hlasitě jsem polkla.