Locyka

Jalyn se na mě podívala svýma tmavýma očima a rozjela se na bruslích.

"Počkej, říkalas jen kousek ke škole, a to už je za námi, takže čelem vzad a jedeme zpátky k lavičce!"

"Jo, jo, tak jeď," zavolala za mnou.

"Jo? Tak čau!" Nemyslela jsem to špatně, jenom mi bylo trapný odjet bez rozloučení, i když jsem věděla, že se ještě dneska uvidíme.

Pomalu jsem se vydala zpět k místu, kde jsem nechala ležet svoje boty. Doufala jsem, že nezabloudím, protože na bruslích bych domů jet nechtěla a jít bosá už vůbec ne.

Jenomže u lavičky na mě čekalo překvapení. Seděla tam Jalyn, přezutá do bot, úsměv od ucha k uchu.

"C...co...jaktože už jsi tu?" vykoktala jsem překvapením.

Jalyn se ještě víc uculila, ukázala rukou mezi stromy a pravila: "Vidíš támhletu růžovou budovu aneb Velkou muchomůrku?"

Plácla jsem se do čela a rozesmála se. "Tos mi nemohla říct dřív?"

"Stejně bys poslechla svoji hlavičku a nejela bys se mnou," ušklíbla se.

Přisedla jsem si k ní a sundala si brusle. Místo toho jsem se obula zpět do svých pohodlných kecek.

"Co budeme dál dělat, když už nechceš bruslit?" otázala se Jalyn.

"Je tu někde zmrzlina?" Místo odpovědi otázka. Dneska již podruhé.

"Jo, ale až u pláže. Ale teda výborná, tu musíš ochutnat." Zatáhla mě za ruku a než jsem se stačila vzpamatovat, zvedla mě z lavičky.

"Proč ne. Je to daleko?"

"Jenom projdeš pár ulicemi a jseš tam."

Z jejího výrazu jsem nepoznala, jestli to myslí vážně.

"Fakt," ujistila mě.

Stále jsem dělala nechápavou.

"Pojď, když mi nevěříš, ukážu ti to."

Vyšly jsme z parku a dostaly se nejspíš na hlavní silnici, po které jsme včera přijeli. A Jalyn měla samozřejmě pravdu, lépe řečeno mi nekecala. Odtud byl opravdu nádherný výhled na moře.

Vymotaly jsme se z ulic a po schodkách, které toho měly již mnoho za sebou, jsme sešly k pláži. K mému úžasu jsem ale spatřila písek jiný než u vil. Tnto byl mnohem tmavší a hrubší. Zvláštní.

"Půjdeme,támhle do té kavárny. Mají tam výborné poháry," ukázala Jalyn na domek naproti nám.

Musela jsem jedině souhlasit. Neznala jsem tu vůbec nic a byla jsem ráda, že se můžu nechat někým vést.

Prošly jsme po prkenném chodníčku, který tady byl postaven, aby se lidi v keckách, jako například já, nebořili pořád do písku a nemuseli na každém kroku vyzouvat boty a vysypávat hromady drobných kamínků. Z reproduktoru před kavárnou vyřvávaly všemožné hity. I když jsem byla z města zvyklá na neustálý hluk, tady bych teda bydlet nedokázala.

Jalyn mě vtáhla do nízké budovy o tvaru kvádru. Měla okna a dveře sladěné do bílé barvy a omítka zářila kýčovitě oranžovou,aby přilákala co nejvíce lidí. Zevnitř ale působila jako každá normální cukrárna nebo kavárna.

Že by bylo zrovna moc místa na vybírání se říct nedalo, ale bylo to tam mnohem prázdnější než venku a našly jsme volný stůl. Navíc tu nebylo díky klimatizaci takové vedro.

Z nabídky jsme vybraly a objednaly zmrzlinové poháry a už jen čekaly.

Z velkého francouzského okna jsem pozorovala děti, jak vesele dovádějí na pláži. Přitom jsem si vzpomněla na Scarlett. Podívala jsem se na displej telefonu a doufala, že tam bude od ní nějaká SMSka. Nic. Trochu mě to zklamalo, ale psát jsem jí taky nechtěla. Či spíš jsem ji nechtěla rušit nebo nějak připomínat to, že se mnou nemohla strávit poslední den. A úplně jsem zapomněla, že sedím v kavárně.

"Omluvíš mě na chvilku?" přerušila mě Jalyn. "Odskočila bych si."

Kývla jsem, jako že teda jo, a znovu se podívala z okna. Tentokrát moje oči zaznamenaly někoho jiného než jen hrající si děti. Měl na sobě krátké kraťasy a tílko. Oboje podle nejnovější módy. Toto oblečení však jen doplňovalo jeho opálené svalnaté tělo. Slunce se odráželo od jeho lesklých rovných černých vlasů upravených gelem na dokonalou patku. Měl výrazné rty. Do očí jsem mu neviděla, ale dalo se předpokládat, že budou tmavé.

Pomalu šel ke dveřím.

Nevím, co se se mnou začalo dít, ale srdce stáhlo svoji činnost na minimum. Skoro jsem nedýchala. Žaludek se sevřel a začalo mě v něm lechtat. Celé moje tělo se zbláznilo.

Kluk vešel. Na chvíli se postavil k pultu, ale nic si neobjednal. Začal se okolo sebe rozhlížet.

Celou dobu jsem na něj zírala. Líbil se mi, to se popřít nedalo.

Naše pohledy se střetly. Jen jsem se nenápadně usmála a uhla. Koutkem oka jsem však zaznamenala, že se pohnul. Šel. Ke mně. Sledoval mě.

Srdce se mi rozbušilo. Nejraději bych asi utekla, ale to reálné nebylo. Zůstala jsem jen sedět a čekala, co bude dál. Snažila jsem se venku najít něco, co by upoutalo moji pozornost, ale jako naschvál tam nic nebylo. Zhluboka jsem dýchala, abych se alespoň trochu zbavila nervozity a lechtání v břiše. Nic nepomohlo.

Přišel až ke stolu.

"Ahoj," pozdravil sebejistě.

"Ahoj." Nervozita se podepsala na mém hlase.

"Je tu volno?"

Ani nečekal na odpověď a posadil se naproti.

"Já jsem Justin," představil se.

"Lucky." Druhé představování dnešního dne.

"Lucky?" podivil se stejně jako Jalyn. "Takové jméno jsem ještě nikdy neslyšel. Mně se líbí. Moc."

Nedalo se nic dělat, než se usmát. Pak nastalo ticho. Všechny instinkty ve mně křičely, ať něco udělám, hlavně ať nemlčím, ale neposlechla jsem je. Ani jsem nepípla. Kdo přerušil toto ticho nebyl nikdo jiný než právě on.

"Ehm...No...Nechtěla bys někdy, jenom ty a já...třeba...si někam vyjít? Třeba do kina?"

Na toto už vážně nebylo slov. Všechno uvnitř volalo: Ano! Ano! Jen jdi!, ale na druhou stranu mi přišlo trapný takhle to ze sebe naráz vyklopit. Musím zachovat klid a dojít k tomu menší oklikou.

Zhluboka jsem se nadechla. Otevřela jsem pusu, že teda něco řeknu, ale navydala jsem ani hlásku. Měla jsem v krku knedlík.

"Ééé...víš, já...teprve..."

Naštěstí mne od nastávajícího ztrapnění vysvobodil číšník, který přede mě a Justina postavil obrovský pohár se zmrzlinou.

"To je pro mě?" divil se Justin.

Výrazem v obličeji jsem naznačila, že ne.

"Aha, nooo... tak já nebudu otravovat." Zvedl se. Měla jsem chuť mu říct, ať zůstane, ale opět jsem to neudělala.

"Ještě se uvidíme." Frajersky mávl rukou na rozloučenou. Pousmála jsem se a dívala se za ním.

Znovu se postavil k pultu a řekl cosi číšníkovi. Právě včas odtud zmizel. Zrovna se vrátila Jalyn.

"Hele, Justin. Vidíš toho černovlasýho kluka u pultu?"

Kývla jsem. Nemohla tušit, že ho znám.

"Chodí do vedlejší třídy. Je to ten nejpopulárnější kluk na celé škole. Zastupuje ji na soutěžích snad ve všech disciplínách, je kapitánem družstva ve fotbalu a basketu," pokračovala. Nechápavě a zároveň překvapeně jsem se na ni podívala. Málem jsem vypískla. Před pár minutami mne nejpopulárnější kluk pozval na rande! To se jentak nestává.

"Tak co říkáš na ten pohár?" změnila náhle téma Jalyn.

"Já ho ani neochutnala," přiznala jsem popravdě.

"Tak směle do toho!"