Locyka

Když jsem zazvonila u Jalyn, bylo už skoro šero. Netrpělivě jsem stála přede dveřmi. V ruce jsem svírala bílé růže, už trochu povadlé. Zaslechla jsem kroky a objevila se Jalyn. Hned mě objala. "Tak jaký to bylo?"

"Úžasný," vydechla jsem a na chvíli se odmlčela."Nechceš jít k nám?"

Jalyn přikývla. Dostala jsem od ní nazpátek učebnice a pískem jsme se brodily k naší vile. Odemkla jsem dveře. Jako obvykle dům zel prázdnotou.

"Už jsou zase pryč," povzdychla jsem si. "Alespoň nás nikdo nebude rušit."

Zavedla jsem Jalyn do svého pokoje a růže dala do vázy na nočním stolku.

"To máš od něj?" kývla hlavou.

Přikývla jsem. "Strašně krásně voní."

"Co jste dělali?" vyptávala se Jalyn dál.

Pověděla jsem jí vše od úplného začátku až do konce. Znovu jsem prožívala všechny pocity, akorát už ne tak silně.

"A líbali jste se?"

"Ses zbláznila, ne?" zarazila jsem se. "Vždyť ho znám sotva tři dny!"

"No dobře, dobře."

"Ale pokud ti na tom záleží, tak to můžu zítra napravit," šibalsky jsem se pousmála.

"Tak ty jdeš s ním i zítra? To je tak úžasný!" zajásala.

Přikývla jsem a potom zvážněla. Začala jsem si pohrávat s rožkem učebnice. "Jalyn," oslovila jsem svoji kamarádku. Tázavě zvedla obočí.

"Pořád musím myslet na ten klíč. Vždyť vypadá úplně stejně, ale do zámku najednou nezapadá."

"Je to divné. A navíc, zdá se mi takový chladný," přitakala.

"Něco tu nehraje. Já už vážně nic nechápu," sklopila jsem hlavu do dlaně.

"Tobě vážně nikdo nic neřekl?"

Zakroutila jsem hlavou.

"A jak jsi teda přišla k tomuhle?" ukázala na přívěšek.

"Našla jsem to."

"Jen tak?!" vytřeštila oči.

"Ne, na naší půdě."

"Nejspíš to máš po rodičích," usoudila.

"Cože?! Vždyť svého otce ani neznám, mamka žije s přítelem. To nemůže být pravda."

"Podívej se na mě." Chytla mě za ramena. "Každý dědíme své vlastnosti po rodičích. Ty jsi zdědila schopnosti flyona."

"A ty?"

"Já taky. Po mamince," dodala.

"A tvůj otec?"

"Nevím, neznám ho."

"Promiň." Odmlčela jsem se. "A co to znamená? Schopnosti flyona?"

"Jsi jedna z mála, kdo to dokáže. Máš zvláštní schopnosti. Dokážeš se proměnit ve lva a třeba i lítat. Dokážeš ze svého nitra dostat mnoho tajemné síly."

Zůstala jsem jen s otevřenou pusou zírat.

"Díky rubínu, který máš na krku, tohle všechno máš."

"Počkej, ale rubín je přece červený, nebo ne?"

"Ano, ale toto je nějaká zvláštní odrůda."

"A odkud to všechno víš?"

"Už nic moc dalšího. Snažila jsem se o tom hovořit s mámou, ale víc už jsem z ní nedostala. Vím, že toto ještě není zdaleka všechno."

"Je na čase vyzpovídat moji mámu. I když pochybuji, že se mi to podaří. Pořád s přítelem někde lítá a doma je akorát v noci." Pak jsem se zarazila. "Ale co když s tím vlastně nemá vůbec nic společnýho"

Jalyn pokrčila rameny. "Za zkoušku nic nedáš."

"Nic a nebo všechno," povzdychla jsem.

"Jak všechno?" nechápala.

"Víš, Bill, ten její přítel, se od ní pomalu nehne ani na krok. Prostě nemám vůbec šanci."

"Tak to už je vážný. Potřebujeme získat nějaké informace, protože to, co se okolo nás děje, už vážně není normální."

Chvíli bylo ticho. Bloudila jsem očima po pokoji a snažila se si v hlavě urovnat všechny získané informace.

"Myslíš, že byla náhoda, že jsme se potkaly zrovna my dvě?" prolomila Jalyn ticho.

Mlčky jsem na ni zírala. Nejdřív mi trvalo, než mi vlastně došlo, co tím myslela. A uhodila hřebík na hlavičku.

"Náhoda nebo osud?"

"Či snad něčí úmysl?" doplnila mne. Při těchto slovech mi projel mráz po zádech.

 

V noci bylo strašné horko. Vůbec jsem nemohla spát. Jak už kvůli událostem dnešního dne, tak i proto, že se mi jazyk lepil na patro, ale byla jsem dost líná na to, abych vstala a zašla si dolů pro sklenku vody. Nejdříve jsem se snažila párkrát naprázdno polknout, ale to ničemu nepomohlo. Navíc mi moji žízeň připomínaly vlny bijící o pobřeží.

Vylezla jsem z postele a vydala se ztichlým domem do kuchyně. Sotva jsem však vyšla ze dveří, zarazila jsem se. Něco jsem zaslechla. A nebo se mi to zdálo? Ale ne! Znovu. Znělo to jako kroky. V tu ránu by se ve mne krve nedořezal. Srdce bilo jako o život. Zbystřila jsem všechny smysly a zůstala ztrnule stát. Na druhé straně chodby se plížila temná postava.

Nebyla jsem schopna pohybu. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla se mi nevydral ani tón.

Postava si cosi mumlala. Ničemu z toho jsem nerozuměla, ale zmocnila se mě při tom ještě větší hrůza. Najednou mi byla zima. Mužský monotónní hlas ve mne vyvolávala jakési chvění.

Postava se dala po schodech dolů. Napětí ve mne se trochu uvolnilo. Vydala jsem se za tím mužem. V tu chvíli jsem o ničem nepřemýšlela. Zapomněla jsem na žízeň i na svůj strach. Slepě jsem ho následovala. Chtěla jsem zjistit, co říká a co je vlastně zač. Tiše jsem se k němu přibližovala. Muž zamířil k východovým dveřím a otevřel je. Nebyly zamčené. Že by snad mamka zapomněla zamknout? A nebo se s Billem ještě nevrátili? Neměla jsem představu o čase.

Vyšla jsem ven. Bylo relativně světlo. Měsíc jasně zářil, i když už v úplňku nebyl. Muž šel směrem do zahrady. Jemně foukal vítr a šustil listy stromů. Byla jsem tedy krytá, co se kroků týkalo. Dostala jsem se muži téměř za záda. Najednou se však zastavil a posadil na kámen. Nevypadalo to, že by hodlal jít dál. Schovala jsem se za kmen stromu, který stál asi dva metry od něj a napjatě vyčkávala, co bude dál. Muž pozvedl paže a opět začal mluvit. Tentokrát jsem již všemu rozuměla. Vítr ke mně nesl každé slovo a pokud jsem doteď měla v hlavě pouze mišmaš, tak teď už mi vůbec nic nedocházelo. Srdce mi bušilo o sto šest, po zádech mi běhal mráz. V břiše mě píchalo a v hlavě hučelo. Ale jeho slova se mi vryla hluboko do paměti.

"Stříbrný úplňku, odmykej bránu,

ať dřív než slunce probudí se k ránu,

změní se v temný prach.

Všude buď pouze strach.

Stříbrný úplňku, bránu zamykej,

ve věčné tmě postupně zanikej.

Buď naším vládcem, nove temný,

a neopusť tuto zemi.

Ať zlofanů je moc

v tu temnou noc..."

Sotva dokončil poslední slovo, měsíc se zbarvil do krvavě ruda. A najednou se odněkud vynořily postavy další a zamířily směrem k muži. Působily děsivě. Celé temné, jenom oči jim zářily stejně rudě jako měsíc mezi stříbrnými hvězdami.

Zůstala jsem s pusou dokořán. Cítila jsem zde další z oněch roztříštěných kousků magie. Teď jsem opravdu dostala strach, ale nemohla jsem už nic dělat. Bylo jich tu tolik, že se nedalo odsud beze stopy vyváznout. Jen jsem s hrůzou trnula a snažila se, aby mi strachem neklapaly zuby.

Najednou mne zavalil divný pocit. Jako by se ještě víc setmělo. Jako bych cítila blízký chlad. Zhluboka jsem se nadechla. Hned na to mi však ústa zakryla čísi ruka a prudce se mnou smýkla dozadu. Slepě jsem došlápla a kotníkem mi projela ostrá bolest. Chtěla jsem křičet, ale nedostala jsem ze sebe ani tón. Ucítila jsem na krku chladné ostří nože.

"Zvěd!" sykl hlas za mnou a zabral nožem. Cítila jsem, jak mi po krku stéká pramínek teplé krve.

Všechny rudé oči se teď upíraly na mne a já nenávistně hleděla do těch jedněch - nejkrvavějších.