Locyka

Toho večera jsem stihla vybalit ještě spoustu dalších věcí. Pokojík jsem si dala pořádně do pucu, na zem roztáhla svůj oblíbený koberec, a když jsem si myslela, že je vše hotovo, přišel Bill s tím, že mi ještě musí přidělat světlo. Raději jsem ho nechala v pokoji samotného a šla najít krabici, kam jsem zabalila závěsy. Přitom jsem podnikla také zdlouhavou výpravu po domě.

Pokoje v přízemí byly mezi sebou různě propojeny a tím se z nich stávalo bludiště. Tudíž jsem prošla nejméně třikrát dokola kuchyní, obývákem, jídelnou a ještě několika dalšími pokoji, které nevím k čemu měly sloužit, než jsem se dostala zpět na chodbu.

Bill zrovna scházel ze schodů. „Hotovo!" hlásil vesele. „Jenom si to tam budeš muset trochu uklidit."

„Cože?!" vyjekla jsem, vyběhla nahoru, celá roztřesená vpadla do pokoje a zhrozila se: uprostřed tmavomodrého koberce bez jediného smítka ležela hromádka omítky popadané ze stropu. A co hromádka, ale hromada! A hlavně že lustr visel. Naštvalo mě to. Tolik práce a k ničemu! Pevně jsem sevřela pěsti, rty se stáhly do tenké čárky, oči ukryly pod obočím. K výbuchu nebylo daleko.

„Vysavač najdeš v krabici pod schodama!" houkl na mě ještě Bill a to mě dožralo ještě víc. Ne, tohle mu trpět nebudu! V poslední chvíli jsem se naštěstí ovládla a poslušně jako ovečka si vzala vysavač a veškerou spoušť uklidila. Ještě jsem stihla pověsit záclony a závěsy a mamka volala k večeři. Bylo mi jasné, že na kdovíjaké vyvařování nebude čas, ale že instantní čínskou polívku zalije vroucí vodou, s tím jsem vážně nepočítala. To bych raději zůstala o hladu, ale nechtěla jsem kazit atmosféru dnešního večera.

Rodiče si sice chtěli povídat do noci, ale výmluva, že jsem unavená, mě od toho naštěstí vysvobodila. Ovšem moc dlouho jsem vzhůru nebyla. Po pár minutách mě přemohla únava.

První noc uběhla opravdu úžasně. Hned po zhasnutí světla jsem upadla do hlubokého spánku a po celou noc nevěděla o světě. Ráno jsem se probudila, až když slunce stálo vysoko na obloze. Nejdřív jsem se musela trochu rozkoukat. Hned mi nedošlo, že jsem vlastně někde úplně jinde. A přesto, že bylo tak pozdě, v domě bylo ticho. Zřejmě jsem byla jediná vzhůru.

Vylezla jsem z postele a udělala si krátkou rozcvičku. Nikdy předtím jsem nic takového nedělala, ale teď jsem chtěla začít nový život. Taky jsem nechodila běhat, ale dnes jsem se vyřítila z domu plná elánu a nadšení. Ani jsem se nerozmýšlela, kam půjdu, rovnou jsem zamířila do lesa. Tam jsem se napojila na pěšinku, zarostlou a celá dlouhá léta nepoužívanou. Po ní jsem se vydala.

Ve vzduchu vonělo moře. Ve stínu korun stromů bylo příjemně chladno. Nad hlavou mi ptáci zpívali své ranní písně. Nasávala jsem do plic vůni zdejší bujaré přírody. Pod nohama mi šustilo spadané loňské listí a občas někde zapraskala i suchá větev. Cítila jsem, jak se mi každý nocí ztuhlý sval probouzí, napíná a zase se smršťuje. Celá jsem se protahovala.

Nohy mě nesly až kamsi daleko. Tato část lesa byla ještě více zanedbaná, než jakákoliv jiná. Ztrouchnivělé kmeny stromů mi zabraňovaly v běhu, všude okolo byly spadané větve a zakrývaly výhled. Stejně jsem se raději dívala pod nohy, abych nespadla. Najednou jsem se však zastavila. Sotva jsem popadala dech. Musela jsem si odpočinout. Sedla jsem si na spadený kmen stromu a zvedla zrak. Najednou jsem však ztuhla. Zírala jsem s pusou dokořán a nemohla tomu uvěřit. Popadané stromy se opíraly o střechu jakési rozbořené vily. Stěny měla úplně zešedivělé, omítka z nich padala. Zespodu byly úplně nasáklé vlhkostí a porostlé řasami. Jednu stěnu téměř shodil rozlomený kmen stromu. Zespodu se po ní popínal břečťan a vysoké traviny s bodláčím se praly o nejvyšší příčku. Na jednom místě dokonce střecha chyběla. Okna byla zatlučená. Ve výjimečných případech měla úplně zešedivělá a neprůhledná skla, většina oken však již byla rozbitá. Dveře přes sebe taky měly původně prkna, ale někdo je vyrval a vchod do domu zůstal nezabezpečený. Lak z nich pomalu opadal, napadla je houba a začaly trouchnivět. Při větru strašidelně bouchaly.

V zádech mne mrazilo. Všechno to tu působilo hrozivě a tak nějak stísněně. Bála jsem se tu. Raději jsem vzala nohy na ramena a pádila domů. Celá udýchaná jsem se zastavila na prosluněné pláži. Teď už mi bylo líp, nebylo tu tak temno a prázdno. Dvě vily zářily v trávě jako bělostné sedmikrásky.

Doma už bylo živo. Na to jsem přišla, když se z koupelny ozýval Billův zpěv a proud tekoucí vody. Docela mě to naštvalo. Kopla jsem do dveří. „Máte snad svoji koupelnu, ne?"

„To sice jo, ale tu si zabrala Evelyn," ozval se Billův nevinný hlas.

„Fajn, tak si pohni. Máš dvě minuty."

Neměla jsem na jakékoliv dohadování s ním teďka náladu. Chtěla jsem se osprchovat, byla jsem nemožně zpocená. Přesto jsem zašla k sobě do pokoje, pustila si nějaké písničky a jentak popocházela z místa na místo. Po pár minutách jsem chodila pravidelně kontrolovat, je-li koupelna už konečně volná, ale dobrých deset minut ji stále zabíral Bill a pak se v tichosti vytratil.

Když jsem se konečně dostala do jídelny, Bill s mamkou už byli dávno hotovi.

„Dobré ráno," pozdravila mamka a zmizela se špinavým nádobím v kuchyni.

Bill se s pozdravením ani nenamáhal. Předstíral, že čte noviny. Doopravdy však po mně těkal očima. Snažila jsem se si toho nevšímat. Nalila jsem si plný hrnek kakaa a pomalu k tomu přikusovala housku.

„Fajn, a co budeme dneska dělat?" položila jsem otázku.

„Co chceš," odpověděl lhostejně Bill a ani se přitom na mě nepodíval.

„Vážně super. Tak vy mě zatáhnete sem, daleko do civilizace, a ani mi nehodláte dát nějakou normální odpověď," vybuchla jsem.

„Není ti pět," odbyl mě Bill a už si mě dál nevšímal.

Dopolední zábavu jsem hledala opravdu dlouho. Chvíli jsem četla, pak mi ale přišlo, že je v pokoji moc vedro a šla jsem se schladit do sklepa. Přitom jsem v jedné z krabic našla své staré kolečkové brusle. Hned jsem je vyzkoušela a ku podivu mi ještě byly. Rozhodla jsem se, že je půjdu vyzkoušet do města, vygooglovala jsem si celou mapu, našla v ní i park a po obědě se tam vydala. Oblékla jsem si žluté letní šaty sotva do půlky stehen, na nohy nasadila bílé kecky, do ruky vzala brusle a ještě nějaké peníze, kdybych se náhodou chtěla stavit na zmrzlinu.

Venku bylo zrovna to největší horko dne. Slunce pražilo o sto šest, jako by chtělo zahubit vše živé. Tento pocit jsem však ztratila, když jsem vešla do lesa.

Cesta autem se zdála poměrně krátká, ale když ji chtěl člověk ujít pěšky, najednou se natahovala. Asi po hodině chůze jsem spatřila první domy. A ulicemi jsem se dostala až k parku.

Nějakou dobu jsem se jentak procházela po chodníčcích. Hledala jsem nějaké klidné místo, kde bych se mohla přezout a tenisky schovat do křoví. Nechtěla jsem je nechávat viditelně na očích, abych o ně náhodou nepřišla, a možnost vzít si je s sebou absolutně nepřipadala v úvahu.

Našla jsem si bezvadné zákoutí. Lavička pod stromem, okolo spoustu keřů, nikde ani noha. Sotva jsem se však přezula, začalo tu být rušno. Jako první sem přišel nevinný stařík, co si užíval neděle na procházce v parku, za ním se prohnalo dítě na odrážedle, pak pes, několik dospělých... Prostě jsem to stihla tak akorát.

Opatrně jsem se postavila na roztřesené nohy. Kolečka se začala pomaličku otáčet a brusle se rozjely. Měla jsem co dělat, abych udržela rovnováhu, natož ještě abych řídila. Jela jsem přímo přes cestu. Brusle byly stále rychlejší a rychlejší. Málem bych začala ječet, jenomže jsem si včas uvědomila, že jsem v parku a že to není zrovna vhodné. Naštěstí jsem si vzpomněla, jak brzdit, a prudce jsem zastavila. Málem jsem ale neudržela rovnováhu.

„Pozor!" vykřikl někdo. Byl to jemný dívčí hlas. Otočila jsem se jeho směrem. Spatřila jsem dívku na kolečkových bruslích, jak se řítí přímo proti mně. A víc už nevím. Svět zmizel ve směsici barev. Ucítila jsem náraz, pak mě ovanul proud vzduchu a já se zřítila k zemi. Tentokrát jsem se ale neudržela a vykřikla. Další chvíle mi však nezůstaly v paměti ani pár sekund. Po tom, co jsem se nadechla, zamrkala, jsem teprve znovu začala vnímat svět.

Ležela jsem na zemi a vedle mě ještě ta dívka. Začala jsem se hrabat na nohy. Stejně tak i ona, akorát to dokázala mnohem elegantněji a v podstatně kratším čase.

„Promiň, byla to moje ch..." promluvila.

„Ne, já se ti omlouvám," skočila jsem jí do řeči.

Pak následovalo dlouhé ticho, které přerušila právě ona. „Já jsem Jalyn."

„Lucky." Podaly jsme si ruce.

„Nikdy jsem tě tu neviděla. Jsi tu nová?"

„Nejsi ty ta z pláže? Z té druhé vily?" Velmi mi připomínala onu dívku, co jsem včera večer pozorovala z balkónu. Zpod cyklistické helmy jí do čela padal pramen vlasů, měla světlounkou jemnou pleť a tmavě hnědé oči.

„Je u tebe zvykem odpovídat na otázku otázkou?" Naoko se mračila, dlouho však nedokázala předstírat zlost a usmála se. „Jo, jsem. A už vím, že tu nová jsi, a dokonce i kde bydlíš." Na chvíli se odmlčela. „Takže Lucky? To je krásné jméno. Štěstí. Nikdy jsem takové neslyšela."

„Popravdě, já taky ne," usmála jsem se.

„Nechceš si zajezdit?" navrhla.

„Noo, popravdě, skoro vůbec na tom neumím," přiznala jsem.

„Já jsem si všimla," zazubila se Jalyn. „To máš fuk. Stejně pojedeme jenom kousek. Ukážu ti naši školu."

Rozjely jsme se.

„Doufám, že budeš chodit semka do školy."

„A mám snad na výběr?"

„Vlastně ne," zasmála se. „Já chodím do prváku, takže se možná budeme vídat."

„Možná určitě," zazubila jsem se pro změnu zas já.

Po cestě, kterou Jalyn nazvala krátkou, ale kterou já bych označila spíš slovem docela dlouhou, jsme zastavily u silnice. Jalyn ukázala na prasátkově růžovou budovu.

„Tak vítej ve Velké jedovaté muchomůrce aneb naší škole!"