ŠESTÁ ČÁST
Šlapala jsem po schodech nahoru. Přemýšlela jsem o všem, co mi za dnešní dopoledne vyšlo z úst. Sama jsem se divila svojí odvaze. Ani jsem nevěřila tomu, že vůbec přijmou tuto možnost. Ne, že by vysvětlovala úplně všechno, pořád jí ještě chyběl konec, ale jevila se pravděpodobnější. Teda alespoň mně.
Byla jsem natolik zahloubaná do svých myšlenek, že jsem málem vrazila do nějakého muže. Byl mohutný a vysoký. Jeho postavu zakrýval dlouhý černý kabát, na hlavě měl klobouk a sluneční brýle, aby mu nebylo vidět do očí. Lekla jsem se, ale naštěstí jsem se včas ovládla a zachovala klid. Nezaujatě jsem šla dál. V hlavě se mi však rozezněl varovný signál. Nikdy předtím jsem ho tu neviděla. Musel být cizí, protože nevěděl, že nahoře už je jenom můj ateliér a jeden prázdný byt.
Minuli jsme se. Pokračovala jsem po schodech nahoru. Po očku jsem ho nenápadně sledovala. Zastavil se a celou dobu na mě upíral svůj pohled. Poznala jsem to, i když měl oči skryté pod tmavými brýlemi. Srdce ve mě tlouklo. Měla jsem strach. Co tu vlastně pohledává? Nervózně jsem strkala klíč do zámku. Ruce se mi chvěly. Teprve po několikátém pokusu se mi podařilo je otevřít. Když jsem vcházela dovnitř, všimla jsem si, že se muž vrátil. Rychle jsem za sebou zabouchla a projistotu se vevnitř zamkla. Zůstala jsem opřená zády o dveře a zhluboka dýchala. Pohled mi sjel na zem a zastavil se až na bílé obálce, která ležela nedaleko mých nohou. Kde ta se tady vzala? Sehla jsem se pro ni a vyndala z ní pečlivě složený papír. Začala jsem číst:
„Chci ten obraz. Dám vám za něj, kolik chcete. V zájmu vlastního života ale mlčte. Ještě se potkáme...“
S hrůzou jsem zůstala na papír koukat. Co měl na mysli tím, že se ještě potkáme? Zná mě snad? Byl to snad on, kdo se tehdy za mnou hnal nocí? Opatrně jsem se podívala klíčovou dírkou ven. Stál tam a čekal. Na mě. Až vyjdu...