Locyka

Několik minut jsem čekala před školou. Ven zatím vycházely davy studentů a dělalo mi značnou práci se soustředit, abych Justina nepřehlédla. Stále mě zaráželo, proč tu ještě není. Vždycky jsem měla takovou tu představu, že by spíš měl čekat kluk na holku než holka na kluka. Ale asi se musel někde zdržet, jinak už by tu dávno byl.

Najednou mi někdo zezadu zakryl oči. Měl teplé ruce. Leknutím jsem skoro nadskočila. Co to...?! Strhla jsem mu ruce ze svého obličeje, prudce se otočila a chtěla dotyčného zavalit hromadou nadávek. Nadechla jsem se a zůstala s pusou dokořán. Byl to Justin. Na sobě měl košili a nažehlené kalhoty, od jeho bot se odrážely paprsky slunce. V ruce držel kytici bílých růží. Na tváři měl okouzlující úsměv a jeho oči zářily jako dvě slunce. Dokázal mne maximálně ohromit. Pokaždé, když jsem ho viděla, mu to slušelo. Ale s tímto se opravdu vytáhl.

Vydechla jsem. Překvapením mi zůstala otevřená pusa. Nevěděla jsem, jak začít.

"Ahoj Lucky," pozdravil a jeho oči se rozzářily ještě víc. Nedokázala jsem se odvrátit od jeho pohledu.

"Čau Justine," odpověděla jsem nakonec a usmála se, jak nejzářivěji jsem to dokázala. On mi však úsměv opětoval a srdce se mi rozbušilo mnohem zběsileji.

Nabídl mi ruku. Tentokrát jsem již bez váhání vložila svoji drobnou dlaň do té jeho obrovské. Pevně mi ji sevřel, ovšem ne bolestivě. Přitáhl si mě blíž. Do ruky mi vtiskl kytici růží. Nemusel ani nic říkat. Jejich vůně mě omámila.

"Díky," špitla jsem.

Opět se usmál.

Pomalým krokem jsme se vydali od školy směrem do města.

"Vybral jsem nakonec kino," pronesl po chvíli.

Hlava se mi štěstím motala, že jsem ani pomalu nevnímala, co říká.

Přikývla jsem. "Kino je bezva." Chvíli bylo ticho. "Na co jdeme?"

"Uvidíš," usmál se.

"No ták. Přece mě nabudeš napínat. Stejně se to dozvím," škemrala jsem.

Naklonil se ke mně. "Nebuď zvědavá!"

Ohnala jsem se po něm rukou. On si mě ale zastavil a obrátil proti sobě a přitiskl blíž. Dělila nás od sebe jenom kytice růží. Stále tak omamně voněla. Jeho hnědé oči se dívaly do mých. Byly snad ještě krásnější než prve u školy. Vpíjel se do mě svým hlubokým pohledem. Nezvládla jsem odtrhnout oči. Nešlo to. Ještě nikdy jsem se necítila tak šťastně. Celý svět se se mnou zatočil. Existovala jsem jen já a on. On a já. Ty jeho oči. Jeho překrásné hluboké oči...

"Jsi překrásná," zašeptal. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a konečky prstů mne šimral na tváři. Bylo to příjemné. Více než příjemné.

Chytila jsem jeho dlaň a pevně ji stiskla. Pomalu jsme se vydali dál. Ruku v ruce, prsty propletené, ramena se dotýkala.

Popravdě řečeno jsem nemyslela na nic než na Justina. Ani jsem nevnímala kudy jdeme. Celou cestu mi něco potichu vykládal. Doslova jsem hltala jeho slova, ale nepamatovala si nic z toho, co řekl. Jeho překrásný hlas mi zněl v uších.

Justin koupil lístky a usadili jsme se do zadní řady. Film začal. Nevnímala jsem ale, o čem byl, jediným magnetem pro moje oči byl právě Justin. Ani on film nesledoval. Držel moji ruku a pohrával si s prsty. Přisunula jsem se k němu blíž. Podíval se na mě a usmál se. Odhrnula jsem mu kštici z čela. Ovšem vlasy se vrátily do původní polohy. Mohla jsem si s nimi hrát donekonečna, ale bylo mi to houby platné. Nakonec jsem se unavila a opřela si hlavu o jeho rameno. Zaplavila mne vlna překrásného pocitu. Cítila jsem, jak se jeho ramena s každým nádechem zvedají. Vnímala jsem jeho teplo. Překrásně voněl.

Ani nevím jak, ale strašně to uteklo. Celý film skončil nějak brzy, a nebylo to tím, že jsem měla oči jenom pro Justina. Byla jsem tu celá jenom pro něho. Lidé začali pomalu odcházet, ale já se ani nehla. Srdce mi tlouklo štěstím. Byla jsem ráda, že je tu se mnou a jenom pro mě. Štěstím jsem byla v sedmém nebi, i když vlastně nevím, jak takové nebe vypadá. Ale bylo to překrásné. Lechtalo mě v břiše pokaždé, když jsem se na něj podívala, a když se na mě usmál, nedokázala jsem odolat. Celá jsem roztála a musela se usmívat taky.

"Půjdeš nebo tady hodláš nocovat?" Vytrhl mě z přemýšlení. Jeho tón hlasu mě pohladil po duši.

Našpulila jsem pusu a předstírala, že to nocování myslím vážně.

"Proč ne? Ostatně, je to skvělý nápad," zasmál se a sehnul se ke mně. Chytil mě pod pažemi a zvedl ze sedačky. Pak mě popadl do náruče a usmál se: "Já tě tady ale nenechám. Ještě aby tě někdo cizí ukradl." Vynesl mě ven a až teprve na chodníku postavil zpět na nohy.

Zavedl mě do jedné nedaleké pizzerie a koupil oběd. Vlastně spíš něco mezi svačinou a večeří. Bylo šílený, jak ten čas letí. Posadili jsme se na lavičku na náměstíčku čelem k fontáně se dvěma andílky.

"Vidíš? Ty jsi tamten nahoře a máš pod sebou celý svět. Dokonce i mě." Dílkem pizzy ukázal na sošku.

"Hmmm," přikývla jsem a kus mu ukousla. Vyčítavým pohledem se na mě podíval, ale dlouho to nevydržel. Musel se na mě usmát.

"Mám tě rád, Krásko." Odhrnul mi pramen vlasů z čela.

Cvrnkla jsem po něm zrníčko kukuřice. "A víš, že jseš vážně bezva? Jsi můj pan Úžasňák."

Usmál se, až se mu na slunci zaleskly bílé zuby. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a on mě objal. Byl to nezapomenutelný a nepopsatelný pocit. Srdce mi bušilo štěstím a láskou. A měla jsem pocit, jako by už nikdy nemělo přestat.

Po jídle jsme jentak courali po městě a úplně nakonec se i procházeli po parku, aby se i můj návrh trochu uskutečnil. Pak jsme se opět usadili na lavičku. Byl tu klid, vzduch voněl, ptáci zpívali v korunách stromů. Už nebylo tak vedro. Pofukoval jemný vánek a slunce se pomalounku sklánělo k západu. Mlčky jsme seděli. Opět jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno a vdechovala vůni parfému. Přitom jsem ho stéblem trávy lechtala na tváři. Zprvu to ignoroval, pak mu to ale začalo vadit. Několikrát se jen ohnal. Musela jsem se zasmát. Pak ale stéblo uchopil do ruky a obrátil se na mne. Naše pohledy se střetly. Opět jsem se topila v těch jeho oříškových očích. Přiblížil se k mému obličeji natolik, že jsem cítila jeho dech.

"Tohle už mi nedělej," zašeptal a zatahal mě za pramen vlasů. Usmála jsem se, jak nejvíc jsem to dokázala a chytla ho za zápěstí. Stihl mne ještě pohladit po tváři a pak vklouzla jeho dlaň do mé. Zadívala jsem se na oblohu. Pomalu se barvila do červena. Slunce zapadalo.

"Kéž by tento den nikdy neskončil," zašeptala jsem.