Locyka

„Ty nejdeš do školy?“ probdil mne rozzlobený mužský hlas. Děda.

„Vždyť je sobota,“ zabručela jsem rozespale.

„Ale je vyhlášen třetí stav ohrožení, takže se do školy chodí i v sobotu!“ Neskrýval svůj odpor ke mně.

„A kolik je?“ protřela jsem si oči.

„Půl osmé.“ Práskl za sebou dveřmi. Opravdu příjemné probuzení. Přetáhla jsem si peřinu přes hlavu, ale spát už jsem nedokázala. Nebyla jsem zrovna nadšená z toho, že bych už zase měla jít do nové školy. Posadila jsem se a mžourala okolo sebe. Mámina postel byla perfektně upravená. Pesně tak, jak ji včera připravila babička. Znamenalo to, že tu máma vůbec nebyla. Ale kde tedy spala? A co vlastně měla znamenat ta včerejší hádka? Může to mít nějakou souvislost? Vylezla jsem z postele. Měla jsem ušetřený čas, protože jediný oblečení, který jsem tu měla, bylo to, v kterým jsem sem přiletěla. Seběhla jsem dolů do jídelny. Měla jsem štěstí, že jsem tam potkala zrovna babičku.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě s úsměvem. „Už na tebe čeká tvoje kamarádka.“

„Jmenuje se Jalyn,“ usmála jsem se naoplátku. Napila jsem se čaje a zakousla se do krajíce chleba. „Půjdu, ať na mě nemusí dlouho čekat.“ Zamířila jsem ke dveřím.Venku už čekala Jalyn. Na to, že slunce už nějakou dobu svítilo, bylo venku docela chladno.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji. Společně jsme se vydaly ulicemi ke škole. Byly jsme obě dost nervózní. Nejraději bych někam utekla. Proměnila se a vzlétla k obloze. Letěla bych někam daleko. Daleko od všech místních lidí. Od všech starostí. Ale nemohla jsem. Nemohla jsem dělat žádné problémy, protože pak bych byla v očích všech ještě níž. Flyoni to tu opravdu neměli jednoduché.

Před školou už na nás čekal otec. Netrpělivě přešlapoval.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho. Vypadal dost unaveně. Ani neodpověděl a rovnou se vydal dovnitř. Ne příliš ochotně jsme ho následovaly. Nebyla to velká budova. A moc lidí jsme tu nepotkali. Někteří byli mladší, jiní zase o něco starší než my, ale všichni vypadali, že se tu vzájemně znají. Pouze po nás házeli hnusné pohledy.

„Toto není taková škola, jakou znáte tam od vás ze Země,“ rozpovídal se najednou otec. Měl příjemný hlas bez žádných známek vzteku a opovrhování. „Kromě předmětů, jaké znáte, se tu učí i proměna do své druhé podoby a ovládání vlastního těla. Dbá se na dobrou kondici, vyučování j prokládáno pohybem. Normálně se chodí do školy jen pět dní v týdnu, ale jelikož je teď vyhlášen třetí stav ohrožení, musí se všichni povinně naučit zacházet se zbraněmi. Vy dvě ještě musíte co nejdřív zvládnout proměnu, takže jsem vám domluvil hodinu navíc.“ Chvíli mlčel. „Další zvláštností je rozřazení studentů. Máme celkem tři skupiny – úplně malé děti, potom trochu starší žáky a nakonec dospívající studenty. Vy dvě jste byly podle věku zařazeny do té nejstarší.“ Když mluvil, oči se mu rozzářily a koutky úst se roztáhly. Poprvé jsem ho viděla se usmívat. Najednou z něj byl úplně jiný člověk. „Bohužel spolu navzájem jednotlivé druhy kvůli rozdílnosti příliš nevycházejí, takže nezřídka se tu řeší nějaký konflikt.“ Úsměv mu opět zmizel. Zaklepal na jedny velké dveře a vešel dovnitř. „Dobré ráno, vedu vám tady ty dvě nové studentky.“

Několik párů očí se na nás podívalo. Nebyly to zrovna nadšené pohledy. Kolem stolu sedělo několik dospělých, nejspíš učitelů. Všichni mlčeli.

„Na začátku vyučování je zavedu do učebny. Chtěl bych vás ale poprosit, buďte k nim shovívaví. S magií se setkaly teprve nedávno a nemají ještě žádné zkušenosti. Vzhledem k současnému stavu jich musí nabrat co nejvíc za co nejkratší dobu. Ani rubíny ještě nemají, i když jedna z nich se dokáže proměnit i bez něj, tudíž jej s největší pravděpodobností ani potřebovat nebude.“ Měl zase vážný výraz.

Nikdo z přítomných nevypadal zrovna nadšeně.

„Postaráme se tedy o to, aby flyonky získaly co nejvíce zkušeností,“ souhlasil někdo nakonec.

Ještě chvíli jsme čekali v místnosti, která pravděpodobně byla ředitelnou nebo sborovnou. Pak zazvonilo. Učitelé se začali rozcházet a my jsme šli pár minut po nich. Nemuseli jsme ani daleko.

Prožívala jsem podobné pocity jako posledně. Nervozita, strach. Nejistota. Nedůvěra v neznámé prostředí. Jediným pozitivem bylo, že jsem měla Jalyn po svém boku a nebyla na všechno sama.

Otec zaklepal na jedny dveře a vešli jsme dovnitř. Místní třída se prakticky ničím nelišila od těch na Zemi. Asi dvacet lidí sedělo v lavicích, před tabulí postával vyučující a my jsme narušli jeho výklad.

Otec třídě něco říkal, ale nedokázala jsem ho poslouchat. Vsadila bych se o cokoliv, že jsem byla bílá jako stěna. Rty jsem měla semknuté do úzké čárky. Byla jsem ráda, že se mi nohy neklepou.

„Můžete se posadit. Tam vzadu je jedna lavice volná,“ vyzval nás učitel.

Celou dobu, co jsme procházely třídou, se na nás upíraly oči všech lidí. Mezi nimi jsem spatřila i toho kluka, se kterým jsem měla tu čest seznámit se již včera. Otec mezitím odešel. Posadily jsme se do poslední řady k oknu a snažily se tvářit, že je vše v pořádku.

„Jak už jsem řekl, zlofani se snaží získat naši zemi. Musíme se bránit...“

Celou hodinu učitel povídal cosi o současném stavu Faranely. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Myšlenky se mi toulaly všude možně. Hlavně okolo mámy. Kam tak najednou zmizela? Co měla znamenat ta včerejší hádka? Souvisí to nějak spolu?

„Na začátku další hodiny budete všichni převlečení v tělocvičně!“ zakončil svůj proslov učitel a zmizel.

„Kde máme vzít nějaké oblečení?“ začala jsem zoufat nahlas. „Nemáme tu vůbec nic!“

Jalyn se na mě smutnýma očima podívala a pokrčila rameny. Byla z toho všeho taky zdrcená.

„Mohla bych vám něco půjčit, bydlím tady hned naproti, takže bych mohla skočit domů,“ přitočila se k nám drobná dívka. Měla po ramena dlouhé světlé blond vlasy s růžovomodrým melírem Její hlas zněl přátelsky.

„Díky moc,“ usmála jsem se. Opadl ze mě kus nervozity.

„Tak tady na mě počkejte,“ mrkla okem a vytratila se.

Pomalu jsme zůstaly ve třídě samy.

„Mě se to moc nelíbí,“ podívala se na mě vážnýma očima Jalyn. Cítím v tom nějakou boudu.“

„Myslela to vážně. Za chvíli tu určitě bude,“ uklidňovala jsem Jalyn. Sama jsem měla sice trochu pochybnosti, ale na druhou stranu mě ani nenapadlo, že by to mohla být nějaká léčka. Vypadala tak ochotně a přátelsky. Necítila jsem z ní nic špatného. A za chvíli tu opravdu byla. Objevila se ve dveřích a podávala každé tašku. „Pojďte rychle za mnou, nemáme už moc času.“

„Díky moc,“ poděkovaly jsme s Jalyn jednohlasně.

„Nemáte zač,“ pousmála se. „Jsem Emily.“

Vzájemně jsme se představily a pospíchaly na začátek další hodiny. Přišly jsme jen tak tak, všichni už byli nachystaní. Ale pozdě ještě nebylo.

Jak otec říkal, hodně se tu dbá na kondici. Uběhlo sotva deset minut a už jsem nemohla. Na úvod nám totiž učitel poskládal překážkovou dráhu. Po obvodu tělocvičny rozestavěl různé sportovní náčiní. Využil k tomu opravdu všechno, co se dalo. A že toho bylo!

„A teď to všichni desetkrát oběhnete,“ promnul si ruce.

Už při třetím přeskočení přes kozu a šplhání na švédskou bednu jsem měla všeho tak akorát a při pátém kolečku jsem myslela, že asi umřu. Zatím jsem bohužel přežila.

„Tak, a teď všichni poběžíme na školní dvůr,“ zavelel. No paráda. Ještě jsem ani nestačil popadnout dech a už jsme zase měli někam běžet. A samozřejmě jsme u toho museli prokličkovat celou školu. Když jsem se konečně na dopoledním slunci zastavila, tekl ze mě proud potu a po dechu jsem lapala jako ryba na suchu. Pořád jsem na tom byla líp než Jalyn. Byla rudá jako rak a vypadala, že se sotva drží na nohou. Měli jsme malou chviličku na vydýchání a protažení, takže jsem potom zvládla i normálně dýchat.

„A teď se všichni povinně proměníte!“ přitom se podíval na mě s Jalyn. V očích jsem mu viděla, že se těší na to, až nás bude moct před ostatníma pořádně shodit.

Mrkly jsme s Jalyn na sebe. Nemusely jsme ani nic říkat a začaly se proměňovat stejně jako včera na pláži. Do pár sekund z nás byly flyonky. Všichni ostatní již byli také proměnění a celý školní dvůr byl zplaven pestrobarevnými hvězdičkami, které se pomalu vytrácely. Všichni na nás udiveně zírali. Včetně profesora, ktrýmu nešlo do hlavy, že jsme to opět dokázaly bez rubínu.

Z Emily se stala malá bílá myška s modrorůžovou ploutví na konci ocasu. V této skupině byla pouze jediná svého druhu. Ostatní zvířata byla zastoupena v hojnějším počtu.

„Konec cvičení, proměňte se zase zpátky,“ zavelel profesor v kůži okřídleného jelena. Nebyla jsem příliš nadšená z takového střídání podob, ale musela jsem poslechnout. Ve zlomku vteřiny jsem byla opět v lidské kůži.

„Jak to, že jsi jenom jediná myška?“ špitla jsem Emily, která si právě upravovala své barevné vlasy.

„Maranei,“ opravila mě. „Jsem maranei. A bohužel jsem v této skupině uvízla sama.“

Rozhlídla jsem se po dvoře. „Proč bohužel?“ divila jsem se. „Vždyť je tu tolik dalších lidí.“

„Protože jednotlivé druhy spolu zrovna moc nevycházejí. Nebo spíš vycházet nechcou. Nedokážou pochopit, že každý je jiný a vzájemně se doplňují. Je to prostě takový špatný zvyk,“ posmutněla. Vybavila se mi otcova slova. O tomhle se taky zmiňoval.

Celý dvůr byl opravdu rozdělen do skupinek. Už i podle vzhledu jsem dokázala určit, kdo je jaké zvíře. Úplně v rohu stála skupinka kluků se stříbrnými vlasy. A jeden z nich mě sledoval. Byl to on. Ten, na kterýho jsem narazila už včera. Usmíval se. Nebyl to však ten pobavený výraz, který jsem u něj viděla. Tento úsměv byl upřímný. Polilo mě horko.

„Teď se naučíte pracovat s jantarovým lanem,“ pokračoval profesor.

„Proč se tomu říká jantarové? Je snad z kamene?“ přerušila ho jedna černovláska.

„Může za to jeho barva. Připomíná barvu pryskyřice, ale umí pořádně popálit jako plamen, když s ním člověk neopatrně zachází.“

Podívala jsem se na svoje pravé zápěstí. Ještě teď jsem tam měla červenou kůži.

„Na nepřítele působí vždy, pokud je zavázané na speciální uzel. A tehdy se o něj ani nespálíte. Nesmíte však nikde udělat chybu!“ Pak nás rozdělil do několika skupin a ke každé postupně chodil a ukazoval, jak s lanem zacházet. K nám se dostal až úplně nakonec. Byla jsem docela nervózní, když byl tak blízko nás. Ale ani on nebyl zrovna ve své kůži. Každý jsme dostali lano a měli dělat přesně, co on. Čekala jsem, že to bude mnohem horší, ale povedlo se mi to na první pokus a ani jsem se nespálila. Dost mě to překvapilo, protože ve škole mi nikdy nic tak dobře nešlo. Že by za to mohla změna prostředí?

Jalyn měla po několika marných pokusech ruce úplně rudé a oči zalité slzami. Profesor pomalu ztrácel trpělivost. Chopila jsem se kamarádky, aby tomu všemu ještě nenasadil nepříjemnou korunu. A spolu jsme to zvládly za chviličku. Pak někam odešel.

„Flyonky pilné žačky?“ uslyšela jsem nad sebou hlas. Byly jsme s Jalyn zabrané do práce, že jsme si nevšimly příchodu někoho dalšího. Nad námi se tyčila vysoká černovláska a za ní stálo několik dalších lidí. Nevypadali kdovíjak přátelsky.

„Jděte si po svým,“ odbyla jsem je. Nechtěla jsem přidělávat další problémy. Ale oni se ani nehnuli. Snažila jsem se je ignorovat, ale byla jsem z toho nervózní, až jsem se spálila o lano. Sykla jsem bolestí a strčila si rudý prst do pusy.

„Pálí, co?“ neodpustil si poznámku jeden kluk.

„Co tady vůbec chcete?“ procedila skrz zuby Jalyn.

„Chceme vidět, jak se proměňujete bez rubínu,“ odsekl někdo.

„A taky se proletět na flyonovi,“ zavtipkoval tmavovlasý kluk stojící těsně vedle mě.

Černovláska ho zpražila pohledem. „Ty seš pako,“ utrousila strčila do něj. Měla jsem tu smůlu, že jsem dřepěla těsně u jeho nohy. Zakopl o mě a pak už nevím, co se dělo. Najednou jsem ucítila v hlavě ostrou bolest a svět znenadání zmizel.

 

Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi, nahoře modré nebe. Nademnou se skláněly tři tváře – Jalyn, Emily a taky ten kluk pejsek.

Posadila jsem se. „Co všechno se stalo?“

„Nic,“ pokrčila Jalyn rameny. „Rozprchli se, jako když do vrabců střelí.“

„Fajn, takže taky mizíme, ne?“ povytáhla jsem obočí.

„Něco mi dlužíš,“ zarazil mě ten kluk. „Vlastně ti něco dlužím já...“

„Počkat, děje se něco, o čem snad nevím?“ zarazila se Jalyn.

„Jenom sázka,“ mávla jsem rukou.

„Takže jak to vidíš?“ otázal se.

„Vidím to tak, že ani nevím, s kým vlastně mluvím,“ zpražila jsem ho pohledem.

„Jmenuji se Dix,“ představil se. „Ještě nějaké otázky?“

Přimhouřila jsem oči.

„Takže na tebe budu čekat zítra v deset před domem.“ Šibalsky na mě mrknul.