Locyka

„Shane?“ Mámě se chvěl hlas.

Bylo ticho. Všichni jsme po sobě házeli nechápavé pohledy.

„Mami,“ špitla jsem.

„Lucky,“ vydechla. „Tady jsi.“

Vpadla jsem jí do náruče.

„Myslel...myslel jsem...“ přeskakoval mu hlas, „...že se už nevrátíte.“

„Promiň,“ špitla máma.

„Za co? Za těch patnáct let?!“ vybuchl.

„Že jsme tě překvapily. Ale jinak to nešlo...“ utřela si máma slzu.

„Co jinak nešlo? A kdo je tu s tebou?“ Pořád mluvil zvýšeným tónem.

„Alexis znáš. Toto je jeí dcera Jalyn a tohle,“ ukázala na mě, „to je moje... tvoje... naše dcera Lucky.“

Přestala jsem na chvíli dýchat. Srdce vynechalo několik úderů. Nedokázala jsem pochopit, že muž, ke kterému jsem byla tak drzá a kterého všichni oslovují pane, je můj otec. Překvapeně jsme koukali jeden na druhýho. Slova nám zamrzla na jazyku. Nedokázala jsem nic říct. Celý život jsem si přála tátu poznat, ale teď bych odtud co nejraději utekla a zapomněla na vše, co se stalo. Představovala jsem si tátu jako přátelského a usměvavého muže, ale tento byl přísný a výbušný. Uvnitř sebe jsem pocítila zklamání. Úplně to stejné jsem viděla na očích i jemu.

„Celá Faranela je v ohrožení, Shane,“ promluvila opět máma a vytrhla nás z očního kontaktu. „Zlofani posílili svoji moc a co nevidět se chystají na vpád sem.“

Tato slova s ním konečně pohnula. Přemístil svoji pozornost na mámina slova.

„Přišly jsme vás varovat a ...“

„A ukrýt se tu, protože na Zemi už není bezpečno,“ dokončil její myšlenku otec.

Máma přikývla.

„To jste si vžně myslely, že se zašijete zrovna sem a budete mít pokoj?!“ rozhněval se.

„Ne, Shane,“ mluvila s klidem máma. „Přišly jsme, abychom vám řekly vše, co víme, a předešly nadvládě zla. Dej nám prosím čas ti vše vysvětlit.“

Hněval se. Poznala jsem to. Přesto nám ale kývnutím naznačil, že se máme posadit. „Tak mluvte,“ vyzval.

Máma obrátila svůj pohled na mě. „Lucky toho asi ví nejvíc z nás všech.“

Polkla jsem. Nebyla jsem připravená o něčem takovým vůbec mluvit. Mé myšlenky se teď toulaly okolo setkání s otcem.

„Ehm, takže...“ Na chvíli jsem se odmlčela a pak začala. Vybavil se mi sen, ve kterém jsem se poprvé viděla s rubínem. Nebylo to tak dávno, co jsem ještě nevěděla, co všechno uvnitř sebe skrývám. Po probuzení jsem byla v šoku. Sen se totiž prolínal se skutečností. Rubín jsem objevila již při balení a na první pohled mě uchvátil. Aniž bych tušila, co dělám, vydala jsem se na půdu a potom si jej před zrcadlem nasadila. Bylo mi špatně a motala se mi hlava, ale výsledkem toho všeho byla flyonní podoba. A potom jsem omdlela.

Další den mi přichystal další překvapení. Nějakým zvláštním způsobem jsem opustila své tělo a vydala se vrátit Amy vše, co jsem jí byla za těch pár let školní docházky dlužná. Pousmála jsem se při vzpomínce na její vyplašený obličej. Při tom všem jsem si vzpomněla i na Scarlett. Znovu mě zabolelo u srdce.

Naše první setkání s Jalyn jsem rozhodně nemohla vynechat. Akorát na kolečkových bruslích jsem od té doby nestála. Na Justina jsem myslet nechtěla, ale neubránila jsem se vzpomínkám, stejně tak na přetvářející se Michel a nafoukanou Nancy. První den ve škole a hned první konflikt s ní, po kterým jsem skončila v Justinově náruči. Ale i přes to byl ten den dost přšerný.

Hned další ráno jsem si vystřelila z Tobyho. Chudák. Docela jsem ho i litovala. Náladu mi to ale nezlepšilo. O přestávce jsem znovu narazila na Nancy a její partu. Ještě teď mě občas zabolelo v boku a při pomyšlení na cigarety se mi dělalo zle. Naštěstí mě z toho dostala Jalyn a i přes předchozí nedorozumnění to upevnilo naše přátelství. Byla jsem ale z Nancy tak rozčílená, že jsem se málem proměnila ve flyona. Od té chvíle nás s Jalyn spojovalo i něco dalšího – naše schopnosti. Den byl ale nabitý událostmi. Záměna klíčů, rande s Justinem... A v noci jsem spatřila Billa poprvé jako zlofana. Jeho slova mi i teď zněla v uších. Tím okamžikem to začalo. Všude najednou byli rudoocí muži. Jalynin deníček s úplňkem zmizel ze zamčené skříňky. Do toho všeho mě Justin podvedl...

Noc jsme strávily ve škole, kde se zlofani scházeli, protože měli klid a nikdo je nerušil. Vlastně jsme odtamtud kolem půlnoci utekly. Tímto ale nic neskončlo. Po mámině rozchodu s Billem následovala nehoda na silnici a třetí proměna bez mé vůle. Kus noci jsem strávila v nemocnici, než jsem se dostala domů. Nad ránem ke mně přišel zlofan. Poprvé jsem se proměnila bez rubínu. Netušila jsem, jestli to bylo ze strachu, nebo jsem v sobě měla ukryou ještě nějakou sílu.

Ráno jsem byla strašně unavená a kvůli tomu se pohádala s Jalyn. Svědomí mi to stále vyčítalo, až jsem přestala mít ráda svůj život. Dostala jsem se až na vrchol útesu. Poslední nedobrovolná proměna mi ale ukázala, že život je vlastně krásný. Usmířila jsem se s Jalyn a ještě potom jela za mámou do nemocnice. Byla jsem tak šťastná, že už je v pořádku. Kvůli bouřce jsem ale odcházela brzy a s rubínem v kapse. Největší liják mne zastihl v lese a své útočiště jsem hledala ve staré vile. Bohužel jsem někde ztatila rubín a musel ho najít zrovna zlofan. Zaplavil mne vztek, ale zároveň i pocit bezmoci. Proti němu jsem neměla šanci. Měl nůž, který zanedlouho mířil proti mému krku. Doteď netuším, co se se mnou stalo, ale podařilo se mi vyváznout. Měla jsem obrovské štěstí. A poslední kapkou, která nás přiměla k tomu opustit Zemi, byl článek v novinách.

Až teprve teď jsem si uvědomila, kolik jsem toho zvládla zažít. Vůbec mi nedošlo, že to všechno se dokázalo přihodit za jediný týden. Doufala jsem jenom, že jsem na nic nezapomněla.

Otec mě celou dobu sledoval. Viděla jsem mu na očích, že v sobě svádí vnitřní boj. Nechtěl mi to věřit, ale rozum mu říkal, že bych si to jentak nevymyslela.

Místností se rozhostilo ticho.

„Takže...“ začal, ale na chvíli se odmlčel. „Máte tu své rodiny, tudíž byste měli bydlet u nich.“ To, co říkal, mu bylo proti strsti. Ale byl to muž poctivý, a tak jednal podle toho, co bylo správné, a ne tak, jak chtěl.

„Alexis u svého manžela a Evelyn... ta bude u nás.“

U nás? Zděsila jsem se. On snad s někým žije? Nebylo by dobré, kdyby měl ženu nebo i děti. Nechtěla jsem mu svojí přítomností nějak ublížit.

„Teď mě prosím nechte osamotě. Musím si vše nechat projít hlavou.“

Zvedly jsme se a opustily místnost. Jak se ukázalo, cesta ven nebyla tak složitá a za chvíli jsme již stály na náměstí.

„Měly jsme o tebe strach,“ objala mě Jalyn.

„Vůbec jsem netušila, kde vás mám hledat. Naštěstí se vše vyřešilo,“ oddychla jsem si. Byla jsem ale docela nervózní ze setkání se zbytkem rodiny. Otec nevypdal, že by nás zrovna nadšeně přijal. Nečekala jsem, že by to bylo u ostatních lepší.

Mlčky jsme šly ulicemi, ale zanedlouho jsme se musely rozdělit.

„Hodně štěstí,“ špitla jsem a objala Jalyn.

„I vám,“ odpověděla.

Nešly jsme daleko. Minuly jsme pár domů a zastavily. Máma zazvonila. Napjatě jsme vyčkávaly. Po chvíli ticha se ozvaly kroky. Semkla jsem rty a zatnula pěsti. Kdo otevře? Klika se pohnula. Zatajila jsem dech. Co mám od toho setkání čekat? Dveře se pomalu otevřely a v nich se objevila postarší žena. Pár vteřin si nás nechápavě prohlížela, ale pak se jí tvář rozzářila. „Evelyn!“

„Mami!“ vydechla a vpadla ženě do náruče. Chvíli se mlčky objímaly.

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě zase vidím,“ usmála se stařenka a z oka jí ukápla slza. Měla sice šedivé vlasy, ale na světle se krásně zlatě leskly. Máma je zdědila po ní.

„Toto je moje dcera Lucky.“

Žena se na mě vřele usmála První příjemná tvář v celé Faranele. Neubránila jsem se a koutky úst se mi roztáhly.

„Vítám tě tu, Lucky. Pojďte dál.“

Vešly jsme do malé předsíňky.

„Za ta léta se tu nic nezměnilo,“ rozhlížela se máma okolo sebe.

„Evelyn?“ ozval se odedveří mužský hlas. Otočila jsem se. Stál tam postarší muž, nejspíš mámin otec. Vzdychl, pokýval hlavou a mlčky zase odešel. Nebyl z nás nadšený. Ale jeho žena ano. Ukázala nám celý dům a taky otcovy rodiče. Ti teda nadšením příliš neoplývali. Naštěstí už v domě nikdo další nebyl. Měla jsem obavy, že bude mít třeba další manželku a děti, ale teď jsem si spíš kladla otázku, proč se znovu neoženil. Měl snad mámu tolik rád? Zatím to tak moc nevypadalo.

Stařenka nám nachystala nějaké jídlo a taky pokoj, kde budeme spát. Chovala se ke mně, jako by mě znala odmalička. Byla mi sympatická. Taková správná babička.

Ještě odpoledne jsme se sešly s Jalyn. Už jsme nebyly sousedky, ale daleko jsme k sobě neměly. Vydaly jsme se za poznáním zdejšího sídla. Nejdřív jsme šly mlčky, ale pak mě zvědavost přemohla: „Jaký to u vás je?“

„Nic moc,“ vzdychla Jalyn. „Jediná babička nás přijala s otevřenou náručí, ale to proto, že byla flyonka. Pak taky trochu otec, ale ten jenom mámu. Jinak dělá, že jsem vzduch. A o ostatních nemá ani cenu mluvit. Byli by nejraději, kdyby nás mohli vyhnat někam hodně daleko.“ Chvíli mlčela. „A jak u vás?“

„V podstatě to stejný. Přijala nás pouze babička.“ Na chvíli jsem se zamyslela. „Co jsi měla na mysli tím, že byla flyonka? Vždyť otec mi říkal, že flyoni už tu dávno nežijí!“

„Jak člověk stárne, postupně ztrácí své schopnosti. Nikdy ale nezmizí úplně všechny. Vždycky mu něco zůstane, ale proměna to většinou nebývá. Proto asi říkal, že flyoni už tu nežijí, když už se vlastně nemohl nikdo do jejich podoby proměnit,“ vysvětlila.

„Teda, a jak to všechno víš?“ nedalo mi to a znovu jsem se zeptala.

„Trochu jsem si povídala s babičkou,“ pousmála se.

Prošly jsme si celou vesnici a domů jsem se dostala až k večeru. Byla jsem unavená, a tak jsem si šla rovnou lehnout. Ze spodu domu ke mně doléhaly rozzlobené hlasy. Někdo se s někým hádal. Než jsem ale stačila cokoliv udělat, přemohl mě spánek.