Locyka

Celé ráno jsem stála před zrcadlem a v duchu se proklínala, že jsem nevymyslela něco lepšího, třeba aby uprostřed náměstí tančil balet. Alespoň bych se neztrapnila jenom já. Takhle jsem musela dávat pozor, abych si kvůli tomu jednu náhodou nevrazila. Vedle sebe jsem měla malou hromádku oblečení. Včera ještě jsme byli nakoupit ty nejdůležitější kusy, ale žádná sláva to nebyla. Otec se pěkně plácnul přes kapsu, ale nevypadal, že by ho tohle zrovna nějak mrzelo.

Měla jsem velký problém. Netušila jsem, co si mám na sebe oblíct. Už dobrou půlhodinu jsem stála před zrcadlem a zoufale zkoušela nějaké kombinace. Marně však. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem vyšilovala, jako bych měla jít na nějaký rande. Ale já na žádný rande nejdu. Nechci už s nikým chodit, protože nechci zažít další zklamání, bolest a slzy. Je to jenom obyčejný kluk, který prohrál sázku a teď si to musel odčinit. Nic víc.

A teď problém číslo dvě. Od pátečního večera jsem neviděla mámu, což se rovná, že je pryč dýl jak šestatřicet hodin. A to není normální. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Zkoušela jsem si promluvit s otcem, ale toho moje problémy kdovíjak nezatěžovaly. Ale když se o tom dozvěděl, nevypadal zrovna nadšeně. Žádnou odpověď jsem od něj ale nedostala. Od jeho rodičů jsem nečekala nic lepšího, takže mojí poslední nadějí byla babička.

Los nakonec padl na růžovou kostkovanou košili a rifle. Ani jsem se nenamáhala s uklízením a seběhla dolů do kuchyně, kde jsem narazila na babičku.

„Máš chvíli?“ oslovila jsem ji.

„Samozřejmě,“ usmála se na mě a posadila se ke stolu naproti mně.

„Jde o mámu,“ začala jsem. „Od pátku nebyla doma a nemám tušení, co s ní je.“

„To já taky, Lucky,“ vzdychla a sklopila hlavu.

„Nejhorší ale je, že to tady nikomu nevadí,“ bouchla jsem pěstí do stolu.

„Ale vadí. Tvůj otec od té doby chodí jako tělo bez duše a dokonce jsem ho slyšela i vzlykat.“

Její slova mne překvapila. „Myslíš, že má mámu rád?“

Přikývla. „I tebe, Lucky, akorát si to nedokáže přiznat.“

Chvíli bylo ticho.

„Zkus se jít podívat tady za kopec k rybníku,“ radila babička. „Tvoje máma tam ráda chodila a sedávala v kotlině mohutného stromu a přitom pozorovala lesknoucí se hladinu. Dokázala tam být celé hodiny. To místo ji dokázalo uklidnit i po hádce se Shanem.“

„Zajdu tam,“ slíbila jsem.

Někdo zazvonil. Mrkla jsem na hodiny. „To je pro mě,“ zvedla jsem se ze židle. „Díky za všechno,“ usmála jsem se a než stačila babička cokoliv říct, zmizela jsem v chodbě.

„Páni, tobě to sluší,“ řekl překvapeně Dix, sotva jsem otevřela dveře. Na tváři měl opět ten svůj lišácký úsměv.

„Ahoj,“ snažila jsem se zahnat myšlenky na mámu, alespoň po dobu, než sním zmrzlinu a budu moct jít po svým.

Zabrousil svým pohledem do mých očí a já zase hleděla do těch jeho modrých. Usmál se a já musela taky. Všechny problémy byly ty tam.

„Jdeme?“ Spíš než otázka to byla výzva. Opustila jsem dům a vydala se s Dixem do ulic. Zavedl mě do malé kavárny. Vůbec se nepodobala té, ve které jsem byla tenkrát s Jalyn. Byla celkem tmavá a místo výhledu na pláž jsem viděla přímo na náměstí. Objednala jsem si meruňkový pohár, zatímco Dix si dal s karamelem. A do pár minut už stály zmrzliny před náma.

Musela jsem si přiznat, že s Dixem jsem se cítila naprosto skvěle. Původně jsem čekala obrovskou nudu, ale zatím jsem na ni nestačila ani pomyslet. Musela jsem se pořád usmívat. Nebyl to ten nucený úsměv, který člověk nasadí, jenom aby vypadal slušně a neurážel své okolí. Byl upřímný. V břiše jsem měla pocit, jako bych spolkla chmýří z pampelišky a srdce tak zvláštně tlouklo. Před očima jsem viděla stále jeho úsměv.

„Na co myslíš?“ vyrušil mě Dix z přemýšlení. Zpražila jsem ho pohledem. Ucouvl. „Já jen, že se ti ta zmrzlina s takovou brzy rozteče.“

„Mám strach o mámu,“ zalhala jsem. Nebudu mu tady přece vykládat, že jsem myslela na něj a na to, jak je mi s ním dobře.

„Co je s tvojí mámou?“ zajímal se.

„Zmizela,“ vzdychla jsem.

Kousl se do rtu. Nevěděl, co na to říct.

„Babička mi poradila, kam ráda chodívala. Možná by mohla být tam.“

„Neboj, najdeš ji,“ chlácholil mě Dix.

„No nevím, je pryč už víc jak šestatřicet hodin...“

„Najdeme ji. Já ti pomůžu. Hned teď, co sníme tu zmrzlinu.“ Položil mi ruku na rameno a podíval se do mých smutných očí. Byla jsem ráda za to, že teď sedí tady přede mnou. Nejraději bych se schoulila do jeho náruče, kdyby mě zpátky nedržel strach ze zrady a bolesti.

„Co jsi vlastně zač?“ změnila jsem téma. Hodil po mně nechápavý pohled.

„No, jako já jsem flyon, Emily maranei...“ vysvětlila jsem.

„Alsatian,“ usmál se a pramen vlasů mu sklouzl do čela.

Pokývala jsem hlavou. „Doufám, že si to všechno budu pamatovat. Je toho tolik...“ vzdychla jsem.

„To zvládneš,“ usmál se na mě.

Rychle jsem dojedla zmrzlinu a spolu s Dixem jsme opustili kavárnu. Mířili jsme si to přímo na kopec. Slunce pěkně pražilo a začala jsem nadávat, že jsem si ráno místo riflí nevzala radši kraťasy.

„Mezi schopnosti alsatianů patří to, že dokážu rychle najít danou věc.“

„Tak hledej vykotlaný strom.“ Nečekala jsem na nic a rozběhla se z kopce k rybníku. Nohama jsem se bořila do hluboké trávy. Dix běžel těsně za mnou.

„Počkej,“ chytl mě za paži. Zastavila jsem se. A právě včas. Stačilo málo a máčela jsem si kecky ve vodě. Vděčně jsem se na něj usmála.

„Podívej, stopy,“ ukázal do bláta. „Tvoje máma tu byla.“

Přemohla mě radost. Byla tady! To bylo to důležitý, co jsem potřebovala slyšet. Nechtěla jsem ale myslet na to, že teď může být kdoví kde.

„Tudy,“ chytl mě za ruku a táhl podél břehu rybníka. Už z dálky jsem si všimla velkého vykotlaného stromu. Rozběhla jsem se. Srdce mi tlouklo, čím víc jsem se blížila, tím to bylo silnější. Když jsem nahlížela do veliké dutiny, málem mi vyskočilo z hrudi.

„Mami!“ vykřikla jsem. To už mi za rameny stál i Dix.

„Mami!“ vyděšeně jsem na ni volala. Nereagovala. Seděla skrčená s koleny pod bradou a nepřítomný pohled upírala na vodní hladinu. Oči měla černé a rubín na krku znovu vydával to podivné černé světlo.

„Dixi,“ schoulila jsem se mu do náruče a nezakrývala slzy. Vůbec mi nevadilo, že brečím na rameni vlastně úplně cizímu klukovi.

„Vůbec tomu nerozumím,“ kroutil Dix hlavou. „Co to má znamenat?“

„Já mám stracch,“ vzlykla jsem. „Takhle zářil naposledy, když jej měl v rukou zlofan.“

„Rychle! Musíme jí ten rubín rychle sundat!“

Přibližovala jsem ruce k řetízku a hledala zapínání. Nemohla jsem se však vyhnout těm jejím černým děsivým očím. Naháněly mi strach. Byly zlé. Ne ty máminy milé.

Zapínání povolilo a rubín mi vklouznul do dlaně. Byl úplně ledový. Ale pořád vyzařoval to podivné světlo. Máminy oči se vrátily do původního stavu a zavřely. Hlava jí spadla do klína. Svaly se uvolnily.

„Ne!“ polkla jsem vlastní slzy. Nezáleželo mi na tom, že mi stékají po celém obličeji. Chytla jsem mámu za paži a snažila se ji vyprostit ze stromové kotliny. Dix mi z druhé strany pomáhal. Stálo nás to mnoho sil, ale nakonec se nám to podařilo. Byla ale moc těžká na to, abychom ji nesli přes kopec až do vesnice.

„To nemá cenu, Dixi.“ Než se stačil vzpamatovat, proměnila jsem se a lehla si na zem těsně vedle něj.

„A zase bez rubínu,“ naoko žertoval a přitom se snažil mi mámu přehodit přes hřbet. „S takovou budu za chvíli na mizině, když ti budu pořád platit zmrzliny.“

„Nasedej,“ zavrčela jsem.

„Ale...“ bránil se, „nepoletíme snad, že? Já mám totiž z výšek závratě...“

Než to stačil doříct, vznesla jsem se kousek nad zem. Cítila jsem, jak se mě křečovitě držel. Letěla jsem rychle, ale opatrně.

„Půjdeme rovnou za Aurosem,“ slyšela jsem Dixův hlas.

„Kdo je to?“

„Jeden velmi moudrý stařec. Bydlí tady nedaleko. Může nám pomoct ze všech nejvíc,“ vysvětlil.

Za pár sekund jsme stáli přede dveřmi malého domku, v nichž se po chvíli objevil bělovlasý stařík. Dix mu toho ani moc vysvětlovat nemusel. Společnými silami jsme položili mámu na gauč a na čelo jí dal obklad z jakýchsi bylinek.

„Bude v pořádku,“ prohlásil nakonec.

Vytáhla jsem z kapsy rubín. „Už jednou takhle zářil, když ho měl v ruce zlofan.“

„Zlofan?“ prohlížel si ho chvíli v rukách. „Neztratilo se vám ještě něco?“

Chtěla jsem říct ne, ale pak jsem si něco uvědomila: „Změnily se nám klíče a zmizel deníček s úplňkem.“

„Klíč k úplňkové bráně...“ zamumlal. „Potřebuji ty věci!“

„Ale jsou na Zemi,“ protestovala jsem.

„Jedině tak můžeme zabránit zlofanům získat Faranelu...“

Polkla jsem.

„Máš v sobě ohromnou moc,“ pokračoval stařec ke mně. „Jsi výjimečná.“

„Proto se dokážu proměňovat bez rubínu?“ otázala jsem se.

„Byla ti dána vzácná síla...“

„A co mělo znamenat to, že jsem najednou dokázala opustit své tělo?“ skočila jsem mu do řeči.

„...o které nikdo nic netuší. Byla jsi poslána, abys napravila vše pokroucené a dala světu nové rozměry.“

Fajn. Takže vlastně já jsem celá taková záhada, o které neví nikdo nic.