Locyka

Doma to trochu vřelo. O mém vynechání ve škole hned samozřejmě všichni věděli. Neznali však pravý důvod mého prohřešku, a tak se mohli jen domnívat. Nic jsem jim nechtěla říct, protože by to mohlo být ještě horší. Nakonec všechen hněv stejně utichl a vypravila jsem se za Jalyn. Měly jsme ještě spolu s Dixem v plánu si někam sednout a povídat. Už bylo poměrně pozdě, když jsem se vydala tmavým městem. Cestu mi ukazovaly jen pouliční lampy. Naštěstí ale už nepršelo. Obklopovala mě tma. Uvnitř sebe jsem cítila takové zvláštní chvění. Přepadl mě divný pocit. Měla jsem z něčeho strašný strach. Ze tmy? To není ono. Tak z čeho? Každou chvíli jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Nohy popadalo nutkání se rozběhnout. Byla jsem rozrušená. Navenek jsem se však snažila vypadat klidně. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem na rozcestí konečně spatřila čekat Jalyn a Dixe. V jejich společnosti jsem se cítila v bezpečí.

Šli jsme si sednout do kavárny. Ta jediná totiž byla touto dobou ještě otevřená. Nikdo z nás toho ale příliš nenamluvil. Dnešní večer byl zvláštní. Neustále mě svíral ten příšerný pocit strachu. Objednala jsem si zmrzlinový pohár, ale pro sevřený žaludek jsem do sebe nedokázala vpravit ani lžičku. Neustále jsem hleděla z obrovského okna na tmavé náměstí.

„Co je s tebou, Lucky?“ vyrušil mě z mých myšlenek Dix.

„Mám takový zvláštní pocit,“ začala jsem opatrně. „Něco se děje.“

Obrátila jsem zrak zpět na náměstí. Přesně v tu chvíli prořízl oblohu jasně rudý blesk. Jalyn vyjekla. Celým městem se náhle rozprostřela černočerná tma. Všechna světla zhasla. Venku začal foukat silný vítr a z nebe crčely proudy vody. Ozvala se ohlušující rána, až popraskalo sklo v okně kavárny, doprovázena uši rvoucím hučením, které ne a ne přestat. Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozskočí hlava. Zakryla jsem si uši. Slyšela jsem skřeky. Příšerné zvuky, stejně jako dnes na cestě na Zem.

„Zlofani,“ zašeptala jsem. Tato slova mi naháněla hrůzu. Proto ten zvláštní pocit pronásledování. Byli blízko, a teď už jsou tady úplně.

Hučení pomalu ustalo. Zpozorovala jsem, že i přes hustý déšť začali po náměstí pobíhat rozrušení lidé. Městem zavládla panika. Začala jsem se celá klepat. Ne, že by mi byla taková zima, ale měla jsem pořádný strach. Bylo mi do pláče. Dix postřehl, že něco není se mnou v pořádku, a přisedl si ke mně blíž a objal mě. Schoulila jsem se k němu do náruče. Cítila jsem se tam v bezpečí. Na krátkou chvíli mě dokázal zbavit nepříjemných pocitů. Vnímala jsem jeho vůni a pravidelný dech. Pak mne ale z klidu vyrušil zvuk sirén. Na chvíli se rozsvítilo světlo, několikrát zablikalo a kavárnou se opět rozhostila tma. Náměstí pomalu praskalo ve švech, jak bylo přeplněné lidí. Všichni se mačkali okolo otce, který se nějak snažil všechny uklidnit a zorganizovat chaos. Opustili jsme kavárnu a přidali se k davu. Slyšela jsem otcův hlas, ale nerozuměla ničemu. Dix se začal pomalu tlačit mezi lidmi více dopředu. Jalyn ho následovala. Chvíli jsem váhala, jestli mi to za to stojí, ale nakonec jsem šla v jejich šlépějích. Chtěla jsem to slyšet.

„Počkej,“ špitl někdo a položil mi ruku na rameno. Byla to Emily.

„Co se děje?“ vyzvídala jsem.

„Pojď za mnou,“ naznačila mi pohledem. Podél zdí domů se protahovala pryč z náměstí.

„Co se děje, Emily?“ zopakovala jsem otázku.

„Uvidíš,“ dala se do běhu. Barevné vlasy za ní jen vlály. Mířila pryč směrem k lesu. Na okraji města se teprve konečně zastavila. Měla jsem co dělat, abych popadla dech. Ty hodiny běhu mi vážně chyběly.

„Podívej,“ ukázala na stromy. „Vypadá to, jako by les v dálce hořel.“

Opravdu, tmou jiskřilo vzdálené červené světlo, které však pomalu sláblo.

„To jsou oni,“ špitla jsem. „Zlofani.“

Chvíli bylo ticho. Nořila jsem se v myšlenkách.

„Přemýšlíš nad tím, co já?“ promluvila Emily.

„Ano.“ Chvíli jsem váhala. „Jdem se tam podívat.“

Nedokázala jsem pochopit, kde jsem na to vzala v sobě odvahu. S Emily jsme se proplítaly mezi kmeny. Stále pršelo a koruny stromů již nedokázaly udržet všechnu vodu, chladné kapky mne studily po celém těle. Fučel silný vítr, až se stromy kymácely ze strany na stranu. Nepříjemně mi to připomínalo poslední bouřku strávenou v lese. Bála jsem se, stejně jako tenkrát. Každou chvíli někde v lese praskla větev. Mezi stromy problesklo světlo a zaduněl hrom. Asi jsme se k nim blížily, ale červené světlo úplně zmizelo. Běžely jsme naslepo do tmy lesa. Voda mi stékala po obličeji, i když déšť pomalu ustával. I vítr se mírnil. Byla jsem po dlouhém běhu unavená a sotva viděla na cestu. Najednou mě Emily prudce strhla k zemi. Opatrně jsem nadzvedla hlavu. Mezi stromy prosvítalo rudé světlo. Na nedaleké mýtině stála polorozpadlá chatrč, z níž ona záře vycházela. Kolem ní občas prošla nějaká tmavá postava. Byly jsme u cíle.

„Nejspíš mají nějakou radu, asi se brzy chystají zaútočit,“ špitla jsem.

„Musíme to zjistit.“ Emily se pomalu začala plížit po zemi. Plazila jsem se co nejtišeji za ní. Ruce jsem měla obalené mokrým listím a oblečení špinavé od bláta. Vlasy už dávno postrádaly svoji zlatou barvu. Byla jsem unavená a měla strach. Na druhou stranu jsem ale chtěla vědět, co řeší. Byly jsme už docela blízko. Viděla jsem přímo do oken. Slyšela jsem jakousi řeč, ale byla jsem příliš daleko na to, abych jí rozuměla. Pokusila jsem se dostat ještě blíž.

Kdesi za mnou praskla větev. Leknutím jsem sebou trhla a prudce se otočila. Ve vzdálenosti několika málo metrů brousily po krajině dva páry červených očí. Srdce se mi málem zastavilo. Celá jsem zatuhla. Chtěla jsem upozornit Emily, ale ta najednou někam zmizela. Začala jsem panikařit. Pak pod listím něco zašustilo a došlo mi, že Emily se proměnila v maranei. Zůstala jsem tedy sama přikrčená k zemi a doufala, že si mě zlofani nevšimnou. Tajila jsem dech. Přesto mi ale přišlo, že jsem příliš nápadná. K mému štěstí však všechny červené oči zmizely. Pocítila jsem strach a roztřásla mnou zima. Schoulila jsem se do klubíčka za jeden velký keř, abych nebyla vidět. Snažila jsem se přijít na to, jak se odtud co nejdřív dostat. Tok mých myšlenek přerušilo prudké trhnutí mým ramenem. Někdo mě pevně svíral. Leknutím jsem chvíli nemohla popadnout dech. Neodvažovala jsem se ani otočit. Jakmile mi došla vážnost situace, začala jsem se třást po celém těle. Zlofan mě svíral ve svých obrovských pařátech.

„Au!“ vyjekla jsem. Ramenem mi projela pichlavá bolest.

„Co tady děláš? Špehuješ?!!“ zařval. Až teprve teď jsem si všimla, kolik rudých očí se okolo nachází. A to proto, že se všechny upíraly přímo na mě. Úplně mne z toho mrazilo.

Zlofan mě vytáhl na nohy. Několikrát se mnou škubl. Ztratila jsem rovnováhu a spadla na zem do mokrého listí. Začala jsem sebou házet ze strany na stranu ve snaze se mu vyškubnout a pokusit se o útěk. To už tu ale bylo několik dalších mužů, kteří mě neúprosně vlekli do staré chatrče. Ruce mi svázali pevným provazem a na tělo přistálo několik bolestivých ran. Jakmile si mé oči přivykly na zdejší přítmí, začala jsem vnímat své okolí. Zlofani si tu za tak krátkou dobu zvládli vybudovat celkem slušné velitelství. Za dlouhým stolem seděli tři muži, měli zřejmě nějakou zvlášť významnou pozici. Jakmile zvedli zrak, poznala jsem v tom jednom svého starého známého. Byl to Bill.

„Kohopak to tu nevidím?“ pronesl opovržlivě. Vstal ze židle a kráčel si to směrem ke mně. „Dlouho jsme se neviděli, co?“

Vřela ve mně zlost. Ta stará nenávist vylezla znovu na povrch. Jak se mi protivil. Kdybych neměla svázané ruce a nesvíraly mne mohutné pařáty, určitě bych mu už něco udělala.

„Nemusíš se bát, dlouho se nezdržíme,“ chlácholil mě lstivě. „Do dnešního rána nezůstane ve Faranele kámen na kameni. Všichni zemřou. A ty budeš první. Jen co odbije půlnoc. Užívej si poslední hodinku svého života,“ zasmál se zlostně. Jeho obrovitá dlaň přistála na mé tváři a zanechala na ní obrovský červený flek. Hlava mi letěla na stranu. Pak už jsem jen z dálky vnímala jeho zlý smích...

Zmatená jsem stála uprostřed našeho obýváku. Nechápala jsem, co se to děje. V hlavě mi doznívaly poslední Billovy skřeky a tvář mě ještě pálila. Jaksi jsem postrádala své tělo. Byla jsem jen jakýsi duch, co se vznášel uprostřed místnosti. Nikdo mě neviděl, nikdo mě nemohl slyšet. Jsem snad již mrtvá? problesklo mi hlavou. Ale pak jsem si vzpomněla na své poslední rozdvojení a trochu jsem se uklidnila. Jenom na chvíli však. Musím všechny varovat! Popadla jsem tužku a kus papíru a rychle načmárala vzkaz.

Najednou klaply vchodové dveře. „Lucky?“ nesl se domem Jalynin hlas. „Lucky, jsi tu?“ Její kroky mířily do obýváku. Schválně jsem nechala papír ležet na stole a doufala, že si jej všimne. Pohotovější byl však Dix, který se vynořil Jalyn za zády. Nahlas přečetl vzkaz. Na jejich tvářích jsem pozorovala kamenný výraz.

„Lucky, nevím, jak jsi to dokázala, ale jseš fakt génius,“ špitl Dix. „Musíme to někomu oznámit!“ Popadl Jalyn za paži a vyběhli z domu. Kdybych se na sebe teď mohla podívat do zrcadla, určitě bych se červenala jako rajče.

 

Probral mne úder do obličeje.

„Vstávej, slyšíš?!“ řval někdo.

Před očima jsem měla tmu, jenom rudé oči svítily. Zděsila jsem se. Spala jsem snad, a to, že jsem byla doma, se mi jen zdálo? Byla jsem zmatená. Byl to sen nebo skutečnost? Přála jsem si, aby se to stalo doopravdy, ale na nic dalšího jsem si nemohla vzpomenout.

Neochotně jsem se postavila na nohy a zavrávorala. Připadala jsem si, jako bych vše okolo vnímala jen napůl, tak nějak z dálky. Zlofani mě někam vlekli. Slyšela jsem šustění listí. Opustili jsme starou chatrč. Celou cestu jsem vnímala jen ostrou bolest v hlavě. Nedokázala jsem se zabývat myšlenkama. Nevnímala jsem čas ani prostor, kde se nacházím.

Pojednou jsem se zastavila. Za loukou jsem spatřila první faranelské domky. Už je to tady. Odmítala jsem udělat už jen sebemenší krok. Pamatovala jsem si Billova slova. Krok k smrti.

„Dělej,“ škubnul mi paží zlofan, až se mi provazy zadřely do zápěstí. Ani jsem se nepohnula. Proti mé vůli mne vlekl po louce. V dálce jsem spatřila malé postavičky lidí. Faranelčané byli připraveni.

Stáli tam všichni: Jalyn, Dix, máma... dokonce i otec. Vyděšeně na mě hleděli. Šli nám vstříc. Oba zástupy se zastavily na doslech od sebe. Mezi stranami panovalo napětí.

Zezadu ke mně kdosi přistoupil. Na krku jsem ucítila chlad nože.

„Nikdo se ani nehněte!!!“ zařval hlas za mnou.

„Lucky!!!“ slyšela jsem mámin hlas. Nemohla jsem pořádně dýchat, hrdlo jsem měla sevřené. Po kůži mi stékal pramínek teplé krve. Mezi oběma stranami panovalo mrtvé ticho.

„Ty seš vážně idiot, Bille. Proč jsi říkal tolik o našem plánovaném útoku? Jistě tam byl někdo další, kdo to všem vyžvanil,“ bručel hlas za mnou.

„To určitě ne,“ snažil se z toho Bill vykroutit.

„Tímpádem, jak se to dozvěděli??!“ Tato otázka zůstala otevřená. Mezi zlofany nastala chvíle rozruchu. Ozval se výstřel. Někdo z faranelčanů pohotově zareagoval. Vedle mě dopadla bezvládně na zem jedna postava. Koutkem oka jsem spatřila Billovo tělo. Naproti stála máma s puškou v ruce. Vykonala svoji pomstu.

„Stááát!!!“ zařval zlofan za mnou, až mi zalehly uši. Přitlačil mi nůž ještě více na krk a přejel ostřím po kůži. Cítila jsem ohromnou bolest. Celý krk mi hořel. Mikina se rychle zbarvila doruda. Svět se roztočil. Podlomila se mi kolena. Upadla jsem na zem. Rukama jsem se snažila zastavit tok krve, ale marně. Brněly mi konečky prstů. Uvnitř těla jsem pociťovala prázdnotu. Měla jsem strach. Před očima jsem viděla červené skvrny, které pomalu pohlcovala temnota. Z dálky jsem slyšela křik a výstřely. Najednou mne oslepilo ostré světlo...