Locyka

Země pod nohama se mi pomalu vzdalovala. Opět jsem cítila tu vůni svobody. Nic mne nesvazovalo. Byla jsem volná. Modrookýho kluka jsem nechala daleko pod sebou a s ním i vyhraný zmrzlinový pohár. Popravdě řečeno mi na něm vůbec nezáleželo. Plácla jsem první věc, co mi přišla na jazyk. Mířila jsem si to přímo nad červené střechy domů. Nevěděla jsem, kde mám hledat Jalyn s ostatními. Byla jsem sama, ztracená a akutně potřebovala pomoct. Navíc jsem měla náladu, že mi bylo všechno okolo vlastně fuk a nepřemýšlela jsem nad ničím, co dělám. Kroužila jsem si přímo nad náměstím. Lidé podemnou procházeli a na nebe se ani nepodívali. Někteří šli klidně, jiní zase měli trochu naspěch. V tomto se faranelští lidé nelišili od těch zemských. A vlastně celkově to tu vypadalo tak normálně. Domy ohraničovaly náměstí vydlážděné kamennými kostkami. Uprostřed nesměla chybět kašna a zvony na kostele právě odbíjely poledne.

Usadila jsem se na jednu ze střech a pozorovala dějství pod sebou. Myšlenky se mi přitom rozbíhaly na všechny strany. Teprve teď jsen začala pociťovat únavu, a to jsem teprve před pár hodinami opistila postel, tenkrát ještě na Zemi. Víčka mi pomalu klesala, až jsem přestala vnímat okolní dění úplně.

Najednou mě cosi probralo. Nějaký zvláštní hluk. Neochotně jsem pootevřela jedno oko a vzápětí hned to druhé. Zůstala jsem vyděšeně zírat na hlouček lidí stojících na náměstí a hledících na mne. A kdyby jen hlouček! Doslova shluk a přicházeli další.

Hrklo ve mně. Nestačila jsem se ani vzpamatovat a těsně vedle mě přistáli tři okřídlení jeleni. Chtěla jsem máchnout křídly a zmizet, ale než jsem přemluvila svoje tělo, aby se vůbec dalo do pohybu, už se na mě vrhli tři urostlí muži, jako bych byla nějaká dravá šelma. Vlastně se dalo říct, že jsem byla. Máchla jsem křídly a na chvíli se vznesla do vzduchu. Jeden z mich mne však srazil na stranu a tvrdě jsem dopadla na okraj střechy. Pod sebou jsem uviděla náměstí a udivené obličeje lidí. Okolo tlapy se mi zadřelo lano. Zařvala jsem. Ne až tak bolestí, ale chtěla jsem jim dát najevo, že nejsem ovečka, se kterou by si mohli hrát. Chtěla jsem jim nahnat trochu strach a zároveň ukázat, že se jentak nevzdám.

Donutili mne se znovu postavit na všechny čtyři. Okolo pravé tlapy mě svíralo pevně utažené lano. V místech, kde se dotýkalo kůže, jsem pociťovala nepříjemné pálení.

"Jakýkoliv odpor je teď marný, vetřelče," nahnul se ke mně jeden z mužů. Na tváři neměl zrovna přátelský výraz.

Polkla jsem. Ani mne nenapadlo kdovíjak odporovat. Stejně bych neměla šanci.

Z mužů se rázem stali zase jeleni. Ucítila jsem prudké škubnutí za lano. Zavrávorala jsem. Ztracenou rovnováhu jsem značnou chvíli hledala. Máchla jsem křídly a vznesla se do vzduchu. Všichni tři letěli v těsné blízkosti. Měla jsem obavu, aby mě svými obrovitými křídly nesrazili k zemi. I když asi oni prožívali to samé. Cítila jsem tu strach, který vycházel z nich. Zuby měli pevně stisknuté, ale přes to všechno vypadali navenek nebojácně.

Začala jsem pomalu klesat. Chtěla jsem přistát na okraji náměstí. Doufala jsem, že mi potom dají alespoň pokoj. Nebo taky pomůžou s hledáním mámy a ostatních. Ale to jsem se pěkně zmýlila. Jak jsem tak pomalu klesala, nevšimla jsem si, že lano u mé tlapy se pomalu napíná. Až když jsem ucítila prudké škubnutí, jsem se vrátila zpět do situace.

"My nebudeme přistávat?" podivila jsem se.

"Ne teď a tady," zavrčel jeden a ucítila jsem další nepříjemné škubnutí. Tlapu už jsem celou necítila, až na příšerné brnění. Rozhodla jsem se neklást už další odpor. Alespoň ne proteď. Poslušně jako beránek jsem vystoupala zpět do jejich úrovně.

Přeletěli jsme nad celým námeštím a za budovou s malou věžičkou, která mohla být místní radnicí, jsme začali klesat. Přistáli jsme na takovém menším dvorku. Průjezdem by se dalo utéct zpět na náměstí, ale tam by mě nečekalo nic dobrýho. Akorát dav zvědavých lidí.

Všichni muži se jako na povel proměnili. Myslela jsem si, že půjdeme dovnitř, ale lano se mi znovu zařízlo do tlapy. Všichni na mě upírali své temné oči. Zůstala jsem na ně nechápavě koukat. Proč tak nehnutě stojí na místě? A pak mi to došlo: chtějí, abych se taky proměnila.

"To určitě," procedila jsem skrz zuby. Pak bych byla totiž úplně bezbranná. Nechtěla jsem se nechat pokořit, ani si je pustit blíž k tělu. Nedůvěřovala jsem tady nikomu. Zůstala jsem na místě a sednutím jsem dala najevo, že nijak nespěchám.

"Proměň se," houkl na mě jeden. "Tak slyšíš? Proměň se!" Další škubnutí lana.

Vycenila jsem zuby a zavrčela. Vystrašeně ucouvl. Bál se mě.

"Ty nebudeš spolupracovat?" zpražil mě pohledem. Neoblomně jsem zůstala sedět.

"Tak dovnitř!" Jeho řev doprovázelo další škubnutí. Tlapa mi už celá hořela. Stojí mi to vůbec za to? Kdybych se proměnila, zbavila bych se toho strašného pálení. A taky by se mnou třeba přestali zacházet jako se zvířetem. Zavřela jsem oči, že se tedy proměním do lidské podoby. Ale další trhnutí lana mne vrátilo zpět do přítomnosti. To nemůžu. Udělala bych přesně to, co po mně chtějí, a tím bych dala najevo jejich nadřazenost. Potřebovala jsem mít od nich trochu odstup.

Zvedla jsem se a kráčela za nimi do úzkých dveří. Vnitřní šero způsobilo, že jsem několik vteřin neviděla vůbec nic. Jakmile se ale mé oči rozkoukaly, spatřila jsem dlouhou potemnělou chodbu. Na konci byly dveře do nějaké místnosti. A pak jsme prošli dalšími a dalšími. Můj orientační smysl se v tomto labyrintu dočista ztratil. Cestu ven bych minimálně půl roku hledala. Zastavili jsme až v jedné velké místnosti s okny přímo na náměstí. Za dlouhým stolem seděl muž. Ve tváři měl vážný výraz. Byl zahloubán do nějaké činnosti, že si ani nepovšimnul právě příchozích. Krátce střižené světle hnědé vlasy mu na bocích pomalu začaly prokvítat.

"Tak jsme ho chytili, pane."

Muž zvednul zrak a dlouze se na mě díval. Pod jeho pohledem jsem se pomalu zmenšovala. Měl opravdu přísný výraz. Vstal a popošel k nám. Byl mohutné postavy, ale ne tlustý.

"Bohužel, odmítá se proměnit," řekl provinile muž stojící po mém boku a mírně škubnul za lano. Pro výstrahu jsem na něj vycenila zuby.

"Tak mu sundejte rubín!" rozkázal svým podřízeným.

Všichni tři se na mě vrhli. Byla jsem v nevýhodě. Nejen, že jsem měla kolem tlapy provaz, ale navíc jsem byla sama proti přesile. A vrčení a naoko vyhrožování už je neodradilo. Za pár minut jsem už měla jednoho z nich za krkem. Pevně se držel srsti a přitom se snažil nahmatat zapínání. "Nic tady není, pane."

"Nesmysl. Musí mít rubín."

"Opravdu ho ale nemá," zopakoval po chvíli a svezl se z mého hřbetu.

"Tak pod světlo s ním!"

Znovu mě někam vedli, tentokrát ale ne daleko. Ve vedlejší místnosti mne všichni obklopili. Byla v ní až nepřirozená tma. Jenom kus předemnou stála malá lampička. Netušila jsem, co mě čeká. Nemohla jsem ale navenek ukázat strach. Musela jsem být stejně pevná jako doposud.

Světlo náhle ostře zazářilo. Jeho prudkost mne nadobro oslepila. Bodalo mne do očí. Musela jsem zavřít víčka.

"Jsi zas člověk," slyšela jsem odkudsi mužský hlas. Přicházel zvenku, ale jako by se odrážel někde uvnitř mé hlavy. Byla jsem z toho všeho zmatená. Má mysl se začala soustředit na proměnu. Nechtěla jsem jí podlehnout. Mohutně jsem zařvala. Pokusila jsem se znovu otevřít oči, ale světlo mne opět oslnilo.

"...už nemáš křídla ani nic výjimečného. Jsi jako ostatní..."

Snažila jsem se slova nevnímat. Hlava mne nesnesitelně bolela. Nohy se mi roztřásly. Udělalo se mi tak zle, jak už mi dlouho nebylo. Třásla mnou zima. Na druhou stranu mne ale polilo horko.

"Jsi člověk,"slyšela jsem znovu ten hlas. Jsi člověk. Podlomily se mi nohy a bezvládně jsem se svalila na zem. Člověk...

Světlo najednou zhaslo a místnost zalily sluneční paprsky. Pod sebou jsem cítila chlad země.

"Nějaká malá holka..."

"Ale odolávala dlouho!"

"Co teď s ní, pane?"

Pootevřela jsem oči a několikrát zamrkala.

"Trochu si s ní popovídáme. Přichází k sobě."

Zvedli mě ze země a postavili na roztřesené nohy. Začínala jsem nabývat vědomí. Vedli mě zpět do té místnosti s velkým stolem.

"Můžeme ji tu s vámi nechat samotnou, pane?" otázal se jeden z podřízených. Muž mu na to souhlasně přikývl a posadil se ke stolu naproti mně. Počkal, až uvnitř budeme sami.

"Co jsi zač?" otázal se.

"Jen nějaká malá holka," odsekla jsem.

„Kde ses tady vzala?“

„Spadla jsem z nebe.“

„Tak poslyš, děvenko. Zjevíš se tu z čista jasna a už porušuješ všechny možné zákony. Nemám tušení, jak jsi se sem dostala, ale místní rozhodně nejsi. Cítím z tebe pozemštinu. Ke všemu se tu proměňuješ bez rubínu, i když je to nemožné, a porušuješ tím snad všechny přírodní zákony. Nejhorší však je, že jsi flyonka!!!“

„A co je na tom špatnýho?“ pokrčila jsem rameny.

„Že flyoni už dávno nežijí!!!“ zvolal rozčíleně.

Polkla jsem. Takže já jsem tedy neexistující bytost. Že flyonů příliš není, to jsem od mámy slyšela. Nečekala jsem, že nás však budou považovat za vyhynuté. Už jsem pochopila, proč jsem tu všude působila takový rozruch. Bylo to něco podobnýho jako na Zemi potkat dinosaura.

Rozčíleně si vjel rukama do vlasů a zvednul se ze židle. Začal přecházet po místnosti. Rozdýchával šok. „Proč? Proč?!“ ptal se pro sebe. „Co se to děje?!“

Mlčky jsem jej pozorovala. Jeho přísnost se změnila v rozčílení a nakonec v úplnou bezradnost.

Za mnou se otevřely dveře. „Pane, máte tu návštěvu.“

Muž dlouze zíral na příchozí. Bylo na něm znát, že je zaskočen. S přivřenýma očima přemýšlel.

Otočila jsem se.

„Evelyn?“

„Mami?“ řekli jsme současně. Polkla jsem.