Locyka

Ostré světlo mne bodalo do očí. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla. Pak teprve jsem se podívala okolo sebe. Nademnou se modrala obloha s několika bělostnými obláčky. Dole se rozprostírala překrásná krajina. Slunce osvětlovalo zelené stromy. V dálce se třpytila hladina jezera. Tak taková je Faranela. Vypadá úplně stejně, jako Země, ale přitom je tolik rozdílná. Krásná, svěží, svobodná. Můj pravý domov.

Rozhlídla jsem se okolo sebe. Nikde ani stopy po ostatních. Dokonce jsem se i otočila. Nikde nikdo. Byla jsem sama v úplně cizím kraji. Nevěděla jsem vůbec nic a byla odkázaná jen sama na sebe. Musela jsem něco udělat a doufat, že moje rozhodnutí bude pokud možno správné. Jenom křídla mne strašně bolela a potřebovala jsem jim dát trochu odpočinout. Začala jsem pomalu přistávat. Kroužila jsem nad okrajem nějakého sídla, podle velikosti spíš vesnice. Vítr mi čechral hřívu a ovíval zpocené tváře. Přivřela jsem oči. Cítila jsem se úplně volná a svobodná. Vzduch zde voněl lesy a v dálce se zrcadlila hladina jezera. Pomalu jsem se blížila k zemi. Těsně předtím, než se mé mohutné tlapy stačily zabořit do zelené trávy, jsem se proměnila do lidské podoby. Přistála jsem nedaleko od domů na takové malinké louce z druhé strany ohraničené lesem. Rozhlídla jsem se okolo sebe. Připadala jsem si strašně slabá a opuštěná. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jenom jsem stála a koukala okolo sebe.

Najednou těsně za mnou v lese praskla větev. Prudce jsem se otočila a zaostřila. Nic jsem však neviděla. Zůstala jsem nehybně stát. Jen strdce mi bušilo. Netušila jsem, co mám od tohoto světa vlastně čekat.

Ozval se dusot kroků. Ne jedněch, ale hned několika. Netroufla jsem si ani odhadnout počet. Zaraženě jsem zůstala stát. Kus ode mne se z lesa vynořil jelen s orlími křídly a tělem pokrytým peřím. Moji přítomnost ani nezaregistroval a mířil si to přímo do vesnice. Kousek za ním proběhlo ještě několik takových stvoření. Chvíli na to se vzduchem prohnalo hejno netopýrů a po zemi proběhlo několik bílých myšek. Jim za patami dusalo pár hrochů a na závěr ladně cválali vlci. Nebo to vlci nebyli? Nemohla jsem přijít na to, jestli je to ve skutečnosti vlk nebo pes. Všichni mne bez povšimnutí minuli. Akorát ten poslední se na okamžik zastavil. Nervózně jsem sevřela pěsti. Zlomek vteřiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Otevřel tlamu, vyplázl jazyk a zavrtěl ocasem. Vypadal, jako by se usmíval. Pomalu se rozklusal ke mně. Přidřepla jsem, abych měla oči v jeho úrovni. Koutky úst se mně roztáhly. Na chvíli jsem zapomněla na všechny starosti. Drbala jsem pejska za ušima a on vrtěl ocasem.

"Ty seš ale roztomilej," usmála jsem se na něj. V tu chvíli ale pes někam zmizel. Jako by se vypařil. Prostě tam nebyl. Místo toho se nademnou skláněl vysoký kluk se stříbrnými vlasy a bledě modrýma očima. Na tváři měl pobavený výraz.

Hlasitě jsem polkla. Srdce vynechalo několik úderů. Nejraději bych se na místě propadla. Takovej trapas!

"P...promiň," vysoukala jsem ze sebe, "netušila jsem..."

"Co?" skočil mi do řeči. Měl příjemný hlas.

"Všechno," sklopila jsem zrak a udělala několik kroků od něj. Chtěla jsem zmizet. Utýct a už ho nikdy nespatřit.

"Počkej!" Jedním velkým skokem byl u mě. Pevně mě chytil za rameno. Hned jsem se mu ale vysmekla. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Vůbec ho neznám. A navíc mi to připomnělo Justina. Bodlo mě u srdce. Po tom, co mi udělal... Nedokázala bych zažít znovu něco podobnýho. I staré jizvy někdy bolí. A někdy dokonce pořád.

Setřásla jsem jeho ruku ze svého ramene a o krok ucouvla.

"Zvláštní, nikdy jsem tě tu neviděl." Odzhora až dolů si mě prohlížel. Uvnitř mě sžíral nepříjemný pocit.

"Hmmm," pokrčila jsem rameny a snažila se dělat, jakože nic.

"Kdo jsi?" Jeho oči zabloudily do těch mých.

"Vlastně ani nevím," našpulila jsem pusu.

"Počkej, ty ani nevíš, jak se jmenuješ?" překvapeně vykulil oči.

"Stává se." Rozhodně jsem neměla v plánu mu tady něco o sobě říkat. A vlastně jsem ani tolik nelhala. Ve skutečnosti neznám své pravé jméno ani nic dalšího, co mne pojí k tomuto světu.

"Tak mi alespoň prozraď, odkud jsi," žadonil. Odpovědí mu ale opět bylo jen pokrčení ramen.

"Neříkej mi, že jsi sem spadla jentak z nebe."

Podívala jsem se na oblohu. "Možná." Musela jsem mhouřit oči před sluncem.

"Přestaň tajit, tady se stejně všechno všichni hnedka dozví," naléhal.

"Tak tímpádem se to brzy dozvíš taky." Otočila jsem se na patě k odchodu.

"Co seš vlastně zač? Člověk?"

Podrážděně jsem se otočila. "Vypadám snad jako člověk?"

"Nemáš rubín," přeměřil si mě pohledem. Až teprve teď jsem si všimla, že mu na krku visí černé srdce.

"No a?" odsekla jsem.

"Všichni mají rubín. Jinak se nemůžou proměňovat."

"A co když jo?"

Pobaveně zvedl obočí. "To sotva. Jseš člověk, jenom se to snažíš nějak zamaskovat"

"Nejsem člověk, kolikrát ti to budu muset ještě říkat?!"

"Tak jak ses sem dostala?" Byl neoblomný.

"Spadla jsem z nebe, sám jsi to před chvílí říkal," odsekla jsem.

"Hele, nebuď drzá holčičko, hmmm?" přeměřil mě pohledem. Byl o dobrou hlavu vyšší než já. "Seš člověk. Cítím to z tebe. A lidi tady nemají co dělat."

Přimhouřila jsem oči. "Tak fajn." Dala jsem se na odchod.

"Dokaž, že nejsi člověk." Již potřetí mne zastavil.

"A jak?"

"Proměň se."

"Vždyť bez rubínu to prý nejde," narážela jsem na jeho slova.

"A prej jo," oplatil mi to.

"Jseš si jistej?" povytáhla jsem obočí.

"Říkalas to," pokrčil rameny. "Stejně si myslím, že je to blbost."

"Vsaď se!"

"Vsadím! A o co?"

Chvilku jsem přemýšlela. "O zmrzlinový pohár. Když vyhraju, platíš."

"Tak ok," nabídl mi ruku. Nesměle jsem ji stiskla. Skousla jsem spodní ret a zavřela oči. Mírně se mi zamotala hlava. Když jsem znovu pohlédla na svět, spatřila jsem své lví tlapy a potom i jeho vyděšený obličej. Lapal po dechu jako ryba na suchu. Nedokázal to pochopit. Překvapeně sledoval, jak pomalu stoupám k obloze.