Locyka

Zůstaly jsme stát jako zkoprnělé. Už jen po vyslovení jeho jména jsem opět cítila tu nenávist. Ten starý odpor. A pak i tu máminu bolest. Za celou dobu jsem nedokázala ani pomyslet na to, že bych ho ještě někdy potkala. A zrovna on bude strašit na stejném místě jako my.

„Mizíme!“ vybídla mě Jalyn. Daly jsme se do běhu. Nemohly jsme se proměnit, protože by nás mohl někdo spatřit. Netušila jsem, co má Bill v úmyslu, jenom jsem doufala, že nepůjde po nás.

Akorát jsme běžely kolem zastávky, když se za námi vynořil autobus. Neváhaly jsme a nechaly se svézt do města. Na to, že byla pracovní doba, se tu potloukalo celkem dost lidí. Mířily jsme přímo do školy. Už jenom deníček a pak odtud rychle pryč. Byla jsem docela dost nervózní. Růžová budova se stále přibližovala. Nejdřív byla jenom jako malá tečka, ale postupně narůstala, až nakonec jsme stály úplně přede dveřmi. Nervózně jsem sevřela kliku. Nebylo zamčeno. Nepozorovaně se nám podařilo proklouznout kolem vrátnice. Zbývalo nám ještě pár minut do začátku přestávky. Potichu, abychom nevzbudily pozornost, jsme doběhly ke skříňkám. Vytáhla jsem klíč a strčila jsem jej do zámku. Ale nezajel tam hladce. Zkusila jsem to znovu, ale marně. Nepasoval tam. Stejně jako tenkrát.

„Doháje!“ zanadávala jsem a sesunula se k zemi. Dlaněmi jsem si zakryla obličej. Do pláče nechybělo daleko. Všechno je pryč. Byly jsme už tak blízko, ale teď se budeme muset vrátit domů s nepořízenou. A co bude pak? Jak to všechno dopadne?

„To bude dobrý, Lucky. Skočím za školníkem,“ uklidňovala mě Jalyn. Než jsem se stačila vzpamatovat, zmizela někde v chodbách. Chvíli jsem ještě seděla na zemi, ale pak z ničeho nic mě vylekal zvonek. Začínala přestávka. A to znamenalo, že můžu narazit prakticky na kohokoliv. A naši třídní jsem fakt potkat nechtěla. Asi těžko bych jí vysvětlila, co dělám ve škole, ale ve výuce chybím. Na to jsem neměla slova a moje fantazie byla mizerná. Takže bych těžko pochodila. Vyskočila jsem na nohy a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Okolo se začali trousit studenti a chodby se plnily lidmi. A ve chvíli, kdy jsem si říkala, že je snadné splynout s davem, se zpoza rohu vynořil zrovna Justin. Nebyla jsem psychicky připravená na to, že ho tady potkám. Přitiskla jsem se zády ke skříňce. Cítila jsem tlukot vlastního srdce. Normálně bych vzala nohy na ramena, ale tělo si dělalo, co chtělo. Nohy jakoby zdřevěněly. Snažila jsem se hrát mrtvého brouka a přitom ho po očku nenápadně pozorovala. Rukou si odhrnul tmavé vlasy z čela, ostatně tak, jako to vždycky dělával. V tu chvíli se za ním vynořila Nancy. Teď teprve si moje nohy daly říct a vplula jsem do davu studentů. Hru na mrtvého brouka jsem vzdala. Nechtěla jsem riskovat. Snažila jsem se co nejdřív zmizet od skříněk a v zápalu této snahy ani nevnímala, kam jdu. Neustále jsem se ohlížela, jestli za mnou náhodou nejdou.

„Podívejme. Kohopak to tu máme?“ ozval se kdesi poblíž povědomý hlas. Projel mnou jako blesk. Na zlomek vteřiny jsem se zarazila, ale pak pokračovala dál v chůzi. Dělala jsem, že neslyším.

„Tak moment.“ Na rameno mi dopadla čísi ruka. Zastavila jsem se. Znervózněla jsem. Navenek jsem ale dělala klidnou.

„Co chceš, Michel,“ procedila jsem skrz zuby. Ani jsem se neotočila.

„Spíš co tady chceš ty?“ Její hlas zněl podrážděně. K mému překvapení nebyla sama. Po jejím boku stála Nancy. Ucouvla jsem. Jak ta se tady vzala?

„Co tě přivedlo se sem vrátit?“ vyštěkla Nancy.

Nechápala jsem. Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu jako ryba na suchu. „Co tím myslíš?“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Nedělej, že nic netušíš,“ obořila se na mě. „Moc dobře vím, že to jen hraješ.“

„Nic nehraju, vážně nevím, o co ti jde.“ Pomalu jsem ztrácela nervy.

„Kam jsi dala rubín?“ vpadla do toho Michel.

Jako by mi někdo vrazil do zad ostrý šíp. Její slova mnou projela jako blesk. Žaludek se sevřel. Hrdlo stáhlo. „Jakej rubín?“ vypravila jsem ze sebe. Jak jenom mohla přijít na tohle?

„Když jsme se viděly naposledy, houpal se ti na krku, ale teď ho nikde nevidím,“ pokrčila Michel rameny.

„A nehraj tady neviňátko, víme o tobě všechno,“ vyštěkla Nancy.

„Ale...jak...co...?“ nemohla jsem ze sebe dostat smysluplnou větu.

„Tohle, sleduj.“

Nancy spolu s Michel zavřely oči. Zaraženě jsem ji pozorovala. Když se jejich víčka znovu otevřela, upíraly se na mne dva rudé pohledy.

Zlofani!

Následující směsici pocitů jsem nedokázala popsat. Na jednu stranu jsem se vylekala, až mi srdce skoro přestalo bít. Stála jsem tam neschopná pohybu. Vždycky se mi podařilo zlofany nějak setřást, ale nikdy jsem nepochopila, jak. Za to mohla flyonní podoba. Teď jsem ale byla úplně bezradná a zoufalá. Nemohla jsem se proměnit, protože by mě tu mohl vidět někdo další. Na druhou stranu jsem v sobě cítila zlost. Nebylo fér, že ony toho o mě věděly tolik a já žila doposud v nevědomosti.

„Teď jsme konečně silnější než ty, protože bez rubínu nic nezmůžeš,“ zavrčela Nancy.

Uvědomila jsem si, že mám eso v rukávu. O mých schopnostech nemají ani tušení. Zavřela jsem oči. Být v podobě flyona bylo zrovna tady vyloučeno, ale ještě mi stále zbývala stříbrná fáze proměny. Nezískám sice podobu, ale nějaké schopnosti ano. Když jsem oči znovu otevřela, Nancy a Michel se pomalu ztácely v modré mlze. Pak mne oslnil rudý blesk a obě dvě úplně zmizely. Tak takhle jsem se zlofanů vždycky zbavila! Přesto jsem ale vzala nohy na ramena.

Běžela jsem chodbami zpět ke skříňkám, kde už s největší pravděpodobností nervózně čekala Jalyn. Bohužel se mi do cesty přimotala nějaká postava. A ta postava byl kluk. A ten kluk nosil jméno Justin.

„Sorry,“ utrousila jsem omluvu.

Podíval se na mě pohledem, kterým se ptal: Znám tě?

Stoupla mi krev do hlavy. Tak on mě nejdřív pozve na rande a pak dělá, že mě v životě neviděl?! Nedokázala jsem se udržet a vlepila mu pořádnou facku na tvář. „Ty víš proč.“ Otočila jsem se na patě a odcházela. Přitom jsem v zádech neustála cítila jeho překvapený pohled. Tímto jsem epizodu s Justinem považovala za uzavřenou. Stejně tak Michel s Nancy. Netuším, co se s nima stalo, ale upřímně mě to ani nezajímalo.

„Promiň, Jalyn, musela jsem si ještě něco nedobrovolně vyřídit,“ nasadila jsem omluvný výraz.

„Tak mizíme, už jsem tu několikrát viděla někoho z profesorů,“ vybídla mě.

„Máš všechno?“

Přikývla.

Vydaly jsme se směrem k vrátnici.

„Lucky!“ Tentokrát mě musel volat zrovna Toby. Dneska jsem měla na lidi docela smůlu. Potkala jsem snad všechny, co znám.

„Já to vyřídím,“ špitla jsem Jalyn a otočila se.

Toby mezitím doběhl až ke mně. „Moc mě mrzí, co jsem ti naposledy řekl. Neměl jsem být na tebe tak naštvaný. Chápu, že jsi to tu neměla ze začátku jednoduchý. Opravdu mi na tobě záleží...“

„Já se ti omlouvám,“ přerušila jsem tok jeho slov. Nechtěla jsem, aby mi tady vyléval svoje srdce.

„Máš dneska čas?“

„Dnes ne, ale až se příště potkáme, tak se domluvíme,“ mávla jsem na něj na znamení, že odcházím. Jakmile jsme byly s Jalyn z doslechu, přepadl nás záchvat smíchu.

 

Všechny donesené věci od nás Auros okamžitě převzal. U sebe už měl mámin rubín. Věděla jsem, že zlofani potřebovali klíč k úplňkové bráně, a k tomu museli mít věci, které nějakým způsobem patřily nám. Nejhorší bylo, že brána byla otevřená a zlofani kdykoliv mohli přijít.

„Vem si to všechno do rukou,“ přikázal mi Auros.

„Co se stane?“ strachovala jsem se.

„Nemám tušení,“ pokrčil rameny a položil mě rubín, klíče i deníček na dlaně.

Nic se nedělo. Pak najednou mi z rukou začala vycházet oslnivá záře. Musela jsem zavřít oči, ale to nestačilo. Odvrátila jsem tvář. Po chvíli světlo ustalo. Otevřela jsem oči. Na dlaních mi ležel už jen rubín. Jenomže bílý. Zůstali jsme na něj všichni nevěřícně koukat.

„Zvláštní,“ vydechla jsem nakonec.

„Radši ho nechám u sebe,“ prohlásil rozhodně Auros, vzal mi bílé srdce z ruky a strčil jej do náprsní kapsy.

„Za pět minut nám končí škola,“ upozornila mě Jalyn, „měly bychom jít.“

Počkala jsem, až se kamarádka vzdálí. Pak jsem pohlédla na Aurose a vážným tónem pravila: „Mám ještě jednu otázku: na Zemi mám, vlastně jsem měla, kamarádku. Jenomže ona se se mnou přestala bavit po tom, co jsme se přestěhovali.“

Chvíli se zamyslel: „Určitě to bylo po tvé první proměně, že?“

Přikývla jsem.

„Víš, nejspíš si všimla, že se na tobě něco změnilo. Jenomže jako člověk nechápala, co je jinak, a tak to jednoduše vyřešila takhle.“

Bylo mi to líto, ale na druhous stranu jsem si oddychla. Nebylo to mojí vinou.